Série Just Cause nám v minulosti už dvakrát odhalila, co by se stalo, kdyby se Michael Bay rozhodl místo režírování usednout do designerského křesla a vytvořil svou vlastní hru. Výsledkem by mohla být jedině přehnaná akce po okraj naplněná obrovskými výbuchy, z nichž vstávají vlasy na hlavě. Když jsme se dozvěděli, že Just Cause nově míří na současnou generaci konzolí, ihned jsme přirozeně propukli v obrovské nadšení. Začátek prosince nám pak přinesl odpověď na otázku, zda byla naše přehnaná očekávání na místě, nebo měla série skončit u druhého dílu a jakékoliv další pokusy měly být pro jistotu rozmetány na kousky. Dokázal si Rico i tentokrát jednou masivní explozí získat naše srdce?
Pokud si stále ještě vzpomínáte na příběhové linie předchozích dvou dílů série, asi víte, že si byly nápadně podobné. A nápadně podobná je jim i ta nejnovější. Jde o příběh, který by za svůj mohl pojmout jakýkoliv béčkový akční film v historii, aniž by proti tomu kritici mohli říct jediné slovo, protože nic lepšího se od takových filmů ani očekávat nedá. Každý ví, že je něco špatně, všichni však zároveň s radostí tuto vadu přehlížejí. Naše strategie při hraní Just Cause 3 byla velmi podobná. Příběh o hrdinovi, který se snaží svrhnout diktátorský režim na trojici nádherných ostrovů uprostřed oceánu, tam někde je, my jej ale pro jistotu nevidíme a moc se jím nezabýváme. A není to ani potřeba. Hra nabízí miliony způsobů vyžití se, aniž byste se příběhu museli dotknout třeba jen malíčkem u levé nohy. Sami tvůrci se naštěstí neberou vážně. Některé z postav si stupiditu příběhu jasně uvědomují a dělají si z ní srandu, jiné jsou naopak tolik vážné, až to vyvolává ještě úsměvnější momenty. Napříč příběhem jste tak neustále zásobováni samými dobrými vtípky a narážkami.
V Just Cause 3 se nachází doslova obrovská mapa. Je dokonce tak velká, že i páté GTA a třetí Zaklínač mají co dělat, aby z její velikosti neznervózněly a nezačali se jim motat ptáčci před očima. Mnohem důležitější však samozřejmě je, že je naprosto omamující. Úchvatné scenérie, které na svých dobrodružstvích zahlédnete, mají ve světě her jen velmi malou konkurenci a budete z nich často lapat po dechu. Ještě působivější však je, jakým způsobem se po ní můžete pohybovat. Existují hromady zajímavých dopravních prostředků, do nichž můžete nasednout, nebylo by ale lepší využívat grappling hooku, wingsuitu a padáku, když už vám je tvůrci dali k dispozici? Hrátky s touto trojicí udělátek jsou naprosto úchvatné a pocit z neomezeného pohybu budete milovat celým svým srdcem. Ovládnout všechny tři je navíc uměním, které ne každý zvládne a které vyžaduje dlouhé hodiny tréninku nehledě na to, kolik času jste strávili v předchozích dílech série.
Vraždění nepřátel je klasicky obrovská zábava. Může to znít krutě a sadisticky, jinak se to ale popsat nedá. V jaké jiné hře byste totiž mohli svázat dva protivníky a vypustit je do vzduchu, kde by byli po pár sekundách šíleného poletování ze strany na stranu rozmetáni obrovskou explozí na miliony kousků? Samozřejmě vám nikdo nezakazuje používat klasické zbraně a všechny znudeně střílet do hlav a rozkroků, u Just Cause 3 k tomu však nemáte sebemenší důvod. Grappling hook nabízí nekonečné možnosti svazování, pohazování a strhávání a vy byste jich měli využívat plnými doušky. Plížení se do nepřátelských zad a pokládání výbušnin přímo na jejich hlavy, vyskakování z hořících vozidel namířených na skupinku nepřátel a vytváření obrovských výbuchů prostým svázáním dvou nepřátelských aut dohromady – o tom všem Just Cause vždy bylo a je i tentokrát.
Aby to celé mohlo fungovat, tvůrci do hry samozřejmě zakomponovali šílenou fyziku, která skrz naskrz působí vcelku realisticky, současně ji však nelze brát ani trochu vážně. Zatímco kdekoliv jinde by šlo o poslední rozloučení se světem, když se na hlavního hrdinu v této hře sesype celá budova, pouze se opráší a pokračuje v cestě. Jediným skutečným nebezpečím jsou v tomto směru uzavřené kabiny automobilů, letounů a tanků. Pokud se je totiž nepřátelům podaří odbouchnout, je Rico okamžitě odbouchnut s nimi nehledě na to, že kdyby stál centimetr od nich zvenčí, přežil by bez jediného šrámu. Díky tomu, že se hra nebere nijak vážně, jí to ale nemůžete v žádném případě vyčítat.
Základem hry je samozřejmě naprostá, zároveň však překvapivě kreativní destrukce prostředí. Existují miliony způsobů, jimiž můžete věci kolem sebe poslat k zemi. Ideální je například nasednout do nepřátelského tanku a plně si vychutnat nekonečných zásob explozí, jež s tím jdou ruku v ruce. Máte však dispozici i laserové nálety, epické granáty a malé atomovky, s nimiž si lze užít spousty srandy. Mezi vaše cíle se jako obvykle řadí v první řadě strážní věže a nádrže s palivem, jimiž jsou zaplněny především nepřátelské vojenské základy. Ještě více jsme si však užili, když jsme dostali za úkol strhnout k zemi most. Můžete na to jít zcela jednoduše jednou velkou ránu, stejně tak ale můžete připravit profesionální výbuch za pomoci pečlivě nastražených náloží umístěných na každém pilíři. Jak málo stačí ke štěstí, dokazují právě hrátky s každým detailem při přípravě podobných odpalů.
Hra za sebou bohužel táhne i několik železných koulí, s nimiž se při úprku z vězení nedokázala vypořádat. Největším zklamáním je pro nás rozhodně repetitivnost osvobozování ostrovů. Celé je to založené na tom, že přijdete do vesnice, zabijete pár strážných, zničíte sochu diktátora, strhnte k zemi pár věří a vztyčíte rebelskou vlajku. A to samé uděláte v další vesnici. A v další samozřejmě také. Občasné obměny jsou nepostřehnutelné hlavně proto, že je mapa hry tak neuvěřitelně obrovská a osvobodit všechny tři ostrovy zabere pěkných pár desítek hodin. Pro milovníky kompletování a dosahování sta procent tak půjde o utrpení a zdroj naprostého štěstí zároveň. Po osvobození vesnice vám jsou odemknuty speciální výzvy, které většinou zahrnují závody, v nichž se můžete poměřit se svými kamarády prostřednictvím žebříčků. Za moc však tyto bonusové úkoly nestojí. Mnohem větší zábava je proto vyhlazování nepřátelských základen, které přichází s alespoň nějakou výzvou.
Dalším obrovským problémem hry jsou v každém případě šílená načítání. Pokud máte SSD diska dostatečně výkonny počítač, ničeho se bát nemusíte, v opačném případě se však připravte na to, že na načítacích obrazovkách pravidelně strávíte dobré dvě minuty. Třeba vás však uklidní fakt, že někteří hráči jsou na tom ještě milionkrát hůře. Konzolové verze Just Cause 3 se nepovedly. Skutečně nepovedly. Hra se na nich potýká s děsivými poklesy FPS, načítací obrazovky jsou stejně dlouhé, vše se buguje a něčekaně často hra padá. I na PC má bohužel své problémy s nečekaným vypínáním a občasným mazáním složek se savy (jejichž zálohy jsou naštěstí vždy k dispozici), u této verze nicméně nejsou ani zdaleka tak časté. S dostatečně výkonným strojem si nicméně můžete užít doslova perfektního zážitku, který vypadá naprosto famózně.
Just Cause 3 rozhodně nemůžeme považovat za nejlepší hru tohoto roku. Vlastně se tomuto titulu ani nepřibližuje. Nemůžeme však říct, že bychom si s ním neužili obrovské porce zábavy. Samotnou hratelností totiž, kdybychom měli mluvit o požitku z ní, překonává naprostou většinu své konkurence. Bohužel to není jenom o ní a jsou problémy, s nimiž se ani tentokrát tvůrci z Avalanche vypořádat nedokázali. Na mysli máme především přihlouplý příběh a repetitivní obsazování jednotlivých částí herního světa, které jsou s touto sérií spojeny už od začátku. Pak jde ale i o neuvěřitelné technické problémy, jež zážitek z hraní sesunují o pěkných pár řádů. Tak jako tak jsme se Just Cause 3 rozhodli udělit velmi pěkných 75 %. Pokud vás bavily předchozí díly série, bude vás rozhodně bavit i ten nejnovější. Série neztratila nic ze svého kouzla a stále válí v téměř všech ohledech. Nově vyskytlé problémy však celkový zážitek bohužel mírně degradují.
Bombová hra :)