James Cameron´s Avatar: The Game

Kdo v roce 1981 viděl film Piraňa 2: Létající zabijáci (ČSFD: 18%), nevsadil by na kariéru začínajícího Jamese Camerona ani zlámanou grešli. A přesto z nadšence, co měl na svědomí vskutku pitomý horor o vraždících rybičkách, nakonec vyrostl filmař, který natočil vynikající Vetřelce, Terminátory a na kontě má nejvýdělečnější film všech dob, Titanic. Po dlouholeté odmlce se pan Režisér opět hlásí o slovo, fanoušci netrpělivě vyhlížejí Avatara, 3D sci-fi, do kterého prý James nalil stovky miliónů dolarů. A protože premiéra očekávaného filmu se kvapem blíží, rozjela se marketingová mašinérie, jejíž součástí je mimo jiné i dnes recenzovaná hra. Na displeje našich televizí a monitorů se tedy dostává ochutnávka toho, co příští týden uvidíme na plátnech kin nebo doma v mizerné kvalitě cam-ripu (proti gustu žádný dišputát, že ano). A jak uvidíte dále, přestože si James Cameron´s Avatar: The Game od nás vysloužil slušnou dávku kritiky, nejde o titul, který spadá do kategorie Špatných Her Podle Filmů.

O videoherním zpracování Avatara se před vydáním nadneseně hovořilo jako o velkolepém projektu, dosud neviděné syntéze filmu a hry, na které úzce spolupracují tvůrci z obou spřátelených táborů. Realita je ovšem o poznání skromnější. Bylo by naivní myslet si, že režisér, jehož jméno se skví v názvu, přispěl Ubisoftu něčím jiným než penězi a svým jménem. Cameronův rukopis se tedy na recenzovaném titulu nijak neprojevuje, zato peníze ano, a velmi. Tvůrcům zjevně ukáplo “něco málo” ze štědrého rozpočtu, což se – samozřejmě – projevilo zejména na audiovizuálním provedení, které je jedním slovem vynikající. Džungle, v níž strávíte většinu herní doby, vypadá kouzelně a evokuje v člověku touhu vstoupit do magického světa za monitorem. Ubisoft Montreal vymačkal z proprietárního engine Dunia, co se jenom dalo, a výsledkem jsou (ne)uvěřitelně vypadající exteriéry. Vývojáři přirozeně ztvárnili nepřirozený svět. Prostředí představuje největší devizu Avatara; designu levelů věnovali tvůrci velkou péči; některé lokace vyloženě svádí k tomu, abyste na chvíli zvolnili tempo a pokochali se panoramatickou vyhlídkou. Oba palce nahoru! Škoda, že podobná péče nebyla věnována i ostatním aspektům (jako například hratelnosti), ale k tomu se dostaneme později.

Avatar: The Game nekopíruje děj filmu, a to je jedině dobře. Když se hra striktně drží filmové předlohy, nedopadá to valně. Zápletka předchází událostem z filmu: dozvíte se o kolonizaci planety Pandory, jež svým nerostným bohatstvím upoutala pozornost lidské rasy. Důvěrně poznáte Na´vi, třímetrové domorodce modré barvy pleti, kteří s nelibostí snáší vpád nezvaných hostů. Ne že by k nevraživosti neměli důvod: vžyť nově příchozí jsou přece lidé. Všichni víme, jak se chováme ke své domovské planetě, natožpak k cizí. A tak zatímco Na´vi spokojeně vegetovali v souladu s přírodou a vděčně přijímali, co jim Matka Příroda poskytovala, přišedší kolonizátoři si násilím uzurpují vše, co potřebují k dosažení svých cílů. Nutno podotknout, že Pandora je k cizákům značně nepřátelská, atmosféra obsahuje jedovaté plyny, takže bez dýchací masky nepřežijete, a všudypřítomné fauně i flóře velice chutná lidské maso (snad kvůli vysokému obsahu živin). V pralesích Pandory proto není radno pohybovat se bez adekvátního vybavení a ozbrojeného doprovodu. Ve snaze lépe “zapadnout” lidé vyvinuli avatary, hybridní bytosti založené na lidské a na´vijské DNA. Prostřednictvím speciálního zařízení lze do avatara přenést své vědomí – když jste v kůži domorodce, pro agresivní ekosystém planety se stanete prakticky neviditelnými a v bezpečí nové tělesné schránky můžete prozkoumávat svět.

Hlavním hrdinou je Able Ryder, “signálový specialista” (ne, také netušíme, co přesně toto povolání obnáší). Able přichází na Pandoru se specifickým úkolem: má vypátrat špeha, jenž vynáší přísně střežené informace na´vijským sabotérům. Zrádce odhalíte zhruba po hodině hraní a v tu chvíli před vámi vyvstane nadmíru zajímavá volba. Můžete se přidat buď k Na´vi, tedy k bytostem zoufale toužícím uchránit svůj domov před vpádem cizáků, nebo lze spojit síly s žoldáckou korporací RDA (kolonizátoři), jejímž primárním cílem je těžba cenného nerostu a následné generování zisku. Nejde o volbu kosmetického rázu, Avatar sestává ze dvou příběhových kampaní, přičemž každá přináší jiný herní styl. Kampaně nazírají stejné události z odlišných perspektiv, odlišných naštěstí natolik, že stojí za to vyzkoušet obě strany barikády. Věříte-li, že stromy mají duši a že globální oteplování není jen babská povídačka, sčuchnete se s Na´vi. Nu, a stoupenci Václava Klause zvolí RDA. Přestože obecná morálka velí přidat se k Na´vi, z hlediska hratelnosti představuje RDA lepší volbu, a to díky větší různorodosti, kterou kampaň za vykořisťovatele nabízí (není nad kosení “modráků” v bojovém exoskeletonu, vážně).

Ať už ale upřednostníte kteroukoli frakci, zklame vás podání příběhu a nezáživné úkoly, spočívající obvykle v tom, že musíte doběhnout/dojet/doletět na určité místo, kde buď stisknete kontextové tlačítko, nebo někoho zabijete. “Běž, posbírej krystaly, vrať se zpět. Běž, zabij monstrum, vrať se zpět. A teď, chlapče zlatej, abychom si to trochu zpestřili, běž, posbírej další krystaly a vrať se zpět. A laskavě to vem hopem.” Konkurenční tituly sice nabízí to samé v bleděmodrém, ale v Avatarovi je plytkost systému běž-udělej-vrať-se až příliš znát. Budete si připadat jako holka pro všechno, jako poskok, nikoli jako hybatel událostí. Dobrý dojem nevyvolají ani poněkud hloupé dialogy, jakoby cílené na mladší hráče. Scénáristé vložili postavám do úst unylé a nezáživné hlášky, které v autorovi článku vyvolaly obavy z toho, co uslyší ve filmu (snad tedy platí teze nastíněná v druhém odstavci). Pochválit nemůžeme ani AI, a je jedno, jestli se bavíme parťácích, co tupě stojí obklíčeni hloučkem hladových potvor, či o nepřátelích, kterým se dá velice snadno utéct. Hrou se v podstatě dá prosprintovat, stojíte-li o to. A vzhledem ke krapet topornému ovládání nejde o úplně špatnou taktiku. Autor recenze si chvílemi připadal jako turista toužící spatřit co nejvíce památek v co nejkratším čase: pobíhal z místa na místo, rychle zmasakroval enemáky v questové lokaci, načež rychle odpochodoval k místu dalšího úkolu. Říkejme tomu třeba zábava.

Za úspěšně splněné úkoly a zabité nepřátele vás systém odměňuje zkušenostními body. Za ně odemykáte zbraně, brnění a vylepšujete speciální schopnosti. Zatímco Na´vi využívají primitivní, nicméně účinné zbraně jako kyje či ostré čepele a preferují boj zblízka, RDA si libuje v sofistikovaných výdobytcích moderní techniky, umožňujících rozsévat smrt na dálku stiskem jediného tlačítka. Co se speciálních schopností týče, tvůrci přichystali každé rase specifickou sadu skillů, mezi nimiž najdete například bullet time, léčení, neviditelnost, rychlý pohyb atp. V jeden okamžik můžete využívat maximálně čtyři schopnosti, obejdete se však i bez nich. Avatar totiž na hráče neklade nijak vysoké nároky.

James Cameron´s Avatar: The Game v nás zanechal lehce rozporuplné dojmy. Jde sice o mírně nadprůměrný (s důrazem na “mírně”) akční titul, lhali bychom však, kdybychom tvrdili, že jsme nečekali něco víc. Očekávání nebyla malá, vývojáři je však dokázali naplnit jen částečně. Příště – pokud bude nějaké příště – bychom prosili méně bezúčelného pobíhání, lépe navržené ovládání, kvalitněji podanou story a zajímavěji zpracované úkoly! Nechceme málo, ale přece jen, tvůrci málo neslibovali. 65%

Pozn.: Avatar obsahuje podporu 3D, takže kdo vlastní HD televizi podporující stereoskopické zobrazení, užije si plně prostorový zážitek. Autor recenze se bohužel musel spokojit s klasickým zobrazením.