Ion Fury je nepřímým předskokanem hry Bombshell. Že jste o této hře z izometrického pohledu z roku 2016 nikdy neslyšeli? Není divu, i když kritika k ní byla vcelku dobře nakloněná, hra upadla velmi rychle v zapomnění. Možná za to mohl minimální marketing studia 3DRealms, možná obecně nízký zájem o lednové hry ze strany hráčů po vydatné vánoční nadílce. Zatímco Bombshell si tak další díl nezasloužila, alespoň sexy hrdinka Shelly “Bombshell” Harrison přežila, aby nám poprvé z pohledu první osoby ukázala, jakou spoušť dokáže udělat i v minimalistickém podání.
Než se ovšem dostaneme k jádru pudla, musíme si představit hru jako takovou. Pokud jste o názvu Ion Fury dodnes neslyšeli, možná jste zaznamenali zprávy o ní pod původním názvem Ion Maiden. Ten byl během vývoje změněn na Ion Fury. Dokážete si tipnout proč? Modří už vědí, ozvala se totiž kapela Iron Maiden, tedy přesněji jejich právní zástupce s tím, že název nové hry je příliš podobný názvu samotné kapely. Ta sice využívá pro svou kapelu vlastně všeobecně známý název středověkého mučicího nástroje (v překladu Iron Maiden znamená železná panna), jenže kapela má tento název registrovaný jako obchodní značku a to nejen vztahující se k produkci hudby, ale také k oblečení s jejich známým maskotem Eddiem a dokonce i ke hrám, protože kapele vyšla v roce 2016 mobilní hra Iron Maiden: Legacy of the Beast. 3DRealms tedy raději stáhl půlky a přejmenoval svou hru na Ion Fury.
I když se název změnil, zběsilá akce ve starém kabátku z pohledu první osoby, kterou nám autoři slibovali, zůstává. S hlavní hrdinkou Shelly “Bombshell” Harrisonovou probíháme otevřenými levely, hledáme vstupní karty a páky pro odemknutí dveří a přitom střílíme na vše, co nám přijde do cesty.
Build engine, na kterém je hra postavena, je víceméně stále ten stejný engine, který v 3DRealms používali v devadesátých letech. Právě na něm vznikly dnes již legendární herní kousky, jako je Duke Nukem 3D, Blood nebo Shadow Warrior. Dá se použít pro moderní stroje? Ale jistě, jen zapomeňte na výdobytky dnešní doby, jako jsou prostorové modely postav, dynamické stínování nebo snad ray-tracing.
I když je prostředí kostičkované jako stavebnice od Lega, nedá se říct, že by bylo sterilní. Úzké tunely vedlejších uliček střídají otevřená prostranství nákupních trhů, temné stoky za chvilku nahradí ulice města Neo D.C. Na druhou stranu právě díky tomu hra zabírá na disku sotva sto megabajtů.
Oproti trojrozměrnému prostředí jsou nepřátelé zpracováni dvourozměrně ve spritech, jako tomu bylo zvykem u zmíněného Duke Nukem 3D nebo Shadow Warrior. To ovšem neomezilo autory, aby nám do cesty nenastrčili pěkně nepříjemné parchanty, kteří si nezaslouží nic jiného než dávku olova. Záporák doktor Heskel, hlava místního kultu ve futuristickém městě Neo D.C., si totiž ve volném čase hrál s augmentací a vypustil do města armádu svých kyberzločinců.
Kromě lidem podobní nepřátelé, kterým stačí dvě dávky z brokovnice, na Shelly útočí i ozbrojení droni ze vzduchu nebo pavoukovití robůtci, kteří se rádi motají pod nohama a je těžké je trefit. Dojde i na pár bossů, ale jejich porážka skýtá jen malý pocit satisfakce, protože kromě většího množství střeliva není na jejich likvidaci potřeba vymýšlet nic jiného. Škoda, v tom jinak neustálém bezmyšlenkovém střílení by potřeba zapojení alespoň pár mozkových závitů byla svěžím větrem do plachet hratelnosti. Alespoň, že hudební doprovod při té nepřetržité přestřelce se dá poslouchat, ale jak se do těch sta megabajtů vešel, se nás raději neptejte.
I ostřílení herní veteráni hledající výzvu si přijdou na své. Ion Fury není úplně jednoduchou hrou a i na nižší obtížnost je smrt častým jevem. Sice Shelly vypadá jako drsňačka, ale bez pořádné vesty vydrží jen pár zásahů a ustele si uprostřed tratoliště kostičkované krve. Kromě karet k dalším dveřím tak není špatný nápad se při probíhání levely otáčet i po lékárničkách nebo výzbroji. Ti bystřejší mají šanci najít i množství eastereggů a pomrknutí autorů na staré dobré časy.
Systém krytí tady nefunguje a na nepřátele platí rychlé přemisťování kolem nich a permanentní pálení. V těžších levelech po několika úmrtích pomůže memorizace, protože nepřátelé se objevují na stejných místech a jejich inteligence je osekaná na pálení vaším směrem a pomalé přibližování.
Za zvuků permanentní střelby a nabíjení ze sebe hlavní hrdinka Shelly sype béčkové hlášky svých akčních vrstevníků z osmdesátých let. Některé z nich jsem slyšel poprvé a pousmál se u jejich významu, ve většině případů jsou to však prachsprosté kopie sloganů, které už byly použity tolikrát, že u některých už ani není jasný původní zdroj. Sice mám rád Carpenterovu filmovou klasiku Jsou mezi námi z roku 1988, ale když už podruhé slyšíte Shelly, jak říká „I have come here to chew bubblegum and kick ass“, víte, že Shelly právě došla slovní zásoba a hra spouští druhé kolo stejných hlášek.
Kdo touží po zběsilé akci a zároveň ví, že by si na DOOM Eternal jeho grafická karta vylámala zuby, může dát Ion Fury šanci. Za poloviční cenu dostane svou dávku akce oblečené v kabátku, který měly hry před více jak dvaceti lety. Stejně tak na hratelnosti se od té doby v Ion Fury nic nezměnilo. Je zběsilá, ale zároveň krutě neměnná. Ale přesně to někteří hráči hledají.
