Imperator: Rome je noční můrou všech recenzentů, je neskutečně komplexní a nebudete mu plně rozumět ani po několika desítkách hodin hraní. Na druhou stranu je to také úžasně propracovaná hra, která vás jednoduše donutí prosedět u ní ten nekonečný počet hodin.
Imperator je nový přírůstek do rodiny tzv. grand strategií od Paradoxu. V zásadě jde o hry simulující správu země/říše, a to v masivním rozsahu. Nebudete se tedy zaobírat jen diplomacií a bojem, ale také obchodem, politickými pletichami, stavěním budov, vydáváním zákonů, náboženstvím atd. Je toho opravdu hodně. Pokud jste se s grand strategií nikdy nesetkali a chcete teď začít, tak se připravte na dlouhé hodiny objevování, experimentování, sledování tutoriálů na Youtube a čtení nejrůznějších diskuzí, protože jinak vám hraní zprvu moc nepůjde. Imperator není výjimkou, jde totiž šíleně do hloubky a snaží se reflektovat každý aspekt, který spravování vlastní frakce obnáší.
Ale vezměme to hezky popořadě, hra začíná na konci 4. století př. Kr. Alexandr Veliký je pár roků po smrti, jeho kdysi rozlehlá říše se rozpadá a zmítá v diplomatickém galimatyáši. Římská republika naopak teprve začíná svou pouť na cestě ke slávě coby malý stát uprostřed Apeninského poloostrova, který si své postavení musí teprve vydobýt. No a když budete trpěliví, možná přijde i Hannibal.
Mapa je opravdu rozlehlá a plná nejrůznějších frakcí, rozkládá se od Západní Evropy až po Himaláje. Čínu zde bohužel nenajdete, ale zahrát si můžete klidně i za indickou Maurijskou říši a pokusit se podmanit si roztříštěná království na Indickém poloostrově. Vzhledem k tomu, že se jedná o hru zaměřenou na Řím, tak je to skutečně úctyhodné. Pokud vás ale dálný východ neláká, můžete zkusit jeden z mnoha barbarských kmenů, Ptolemaiovský Egypt, Řecko, Makedonii, Núbii aj. Vybere si každý.
Poté, co si vyberete svou frakci, začnou vám opravdové starosti. Nebudu zde vyjmenovávat všechny herní mechaniky, to by totiž vydalo minimálně na jednu celou knihu. Takže jenom základ: K dispozici dostanete 5 zdrojů, a sice peníze, civilní moc, náboženskou moc, vojenskou moc a diplomatickou moc (schopnost vyvíjet diplomatický nátlak na státy a postavy, v originále „oratory power“). V zásadě se jedná o herní měny, za které si budete kupovat budovy či je měnit za různé akce. A že jich je, můžete např. podplatit svého generála, abyste si zajistili větší loajalitu a on tak nesměřoval k zahájení občanské války, či svou moc můžete využít k dlouhodobému ovlivňování diplomatických vztahů s jinou frakcí. To je vlastně velmi užitečné, protože pokud vyhlásíte válku, aniž byste k tomu měli důvod, tak vám klesne stabilita (což má nepříjemné důsledky) a lidé vás pomalu začnou vnímat jako tyrana. Ale nezoufejte, pokud rádi dobýváte, můžete si onu záminku vymyslet, jen za to musíte zaplatit diplomatickou mocí.
Důležité je, že vše souvisí se vším. Každé vaše rozhodnutí bude mít dopady na nejrůznější oblasti správy vaší frakce. Tak třeba, máte dobrou příležitost rozšířit své hranice, jenže už jste v nedávné době pár území obsadili, takže vám nebezpečně roste míra agresivní expanze. To může být dost nebezpečné, protože vás ostatní frakce vnímají více jako hrozbu a i vlastní obyvatelstvo začíná být nespokojené. Můžete si ale pomoc tím, že se pokusíte prosadit zákon, který zvýší rychlost snižování její hodnoty. Pokud hrajete za republiku, musíte získat podporu senátu, pokud za monarchii, máte vyhráno, v obou případech ale zaplatíte oratoří, a to ne zrovna málo. Jenže pokud jste král a protlačíte si takto svůj zákon, členové vaší družiny (vaši generálové) z toho nebudou nadšeni, kvůli čemuž jim klesne loajalita. Způsobí jak se s tím vypořádat je celá řada. Můžete je podplatit, začlenit je do své rodiny skrze manželský svazek nebo je prostě zavřít do vězení. Vše ale bude mít své následky. Suma sumárum, to, co v jiných strategiích zabere jedno kliknutí, tady budete řešit několik minut a moc dobře si každý tah promyslíte, jinak brzy skončíte ve virtuálním propadlišti dějin.
Říkáte si, že je to šílenství? Není, naopak je to skvělé. Nikdo za vás tady nic neudělá, vše si musíte vydřít sami. A když váš plán vyjde podle vašich představ, vše do sebe zapadne, jak má, budete mít skutečný pocit zadostiučinění a hrdosti na sebe sama.
Tato sofistikovanost ale má svou daň. Tak předně, uživatelské rozhraní připomíná spíše přístrojovou desku japonského auta: přehršel všemožných tlačítek, z nichž každé použijete tak jednou za rok. Ba co hůř, některé tabulky jsou chaotické a neintuitivní. Občas vám neumožní ani tak základní věc, jako seřadit si obsah podle daného kritéria. Když třeba jmenujete nového generála či guvernéra, nemůžete si jednotlivé kandidáty seřadit podle toho, jak jsou loajální nebo jak moc berou úplatky, dostanete prostě jen jeden seznam, i kdybyste se stavěli na hlavu. Stejně tak pokud si zobrazíte tabulku o dané postavě, nemůžete si ji vyhledat na mapě, což občas činí celou situaci dosti nepřehlednou.
Další úskalí bude asi trochu znít jako protimluv, ale skutečně si myslím, že v Imperatorovi je obsahu ve skutečnosti nedostatek než přebytek. Pokud např. budete hrát za kmen z Britských ostrovů, budete mít k dispozici takřka stejné náboženské rituály, jen se budou jinak jmenovat. To samé platí pro různé tradice, jež budete zavádět (a tím získávat bonusy), nebo třeba organizaci armády. Moc nechápu, proč se armáda každé frakce sestává z kohort, když kohorta byla římskou organizační jednotkou. To, že jedna kohorta měla zpočátku cca 500 mužů, ale ve hře jich má 1 000, už pak přecházím jen coby ústupek hratelnosti. Každopádně různé frakce mají své vlastní mechaniky a hraní za barbary určitě není stejné jako za Řím, tak či tak onen rozdíl ve výsledku není až tak velký. V mnoha ohledech je nulový.
No a když se náhodou dostanete do delšího mírového období (občas se to skutečně stane), tak se budete nudit. Pokud totiž budete hrát za nějaký malý barbarský kmen, který je rád, že má co dát žrát dobytku, tak vám toho příliš na investování nezbude. Nahrál jsem cca 6 hodin za Bóje, přičemž za celou dobu jsem nepostavil víc jak deset budov. Imperator tedy potřebuje patche upravující hratelnost a DLC, což je ostatně u Paradoxu poměrně běžná praxe.
Poslední výtka se týká optimalizace. Hra občas trpí děsivými propady FPS. Je to opravdu hodně nepříjemné, zvláště když nároky na hardware jsou v podstatě malé. Pevně ale věřím, že toto bude opraveno společně s prvním větším patchem.
Před samotným závěrem bych chtěl říci, že do této recenze se toho opravdu hodně nevešlo. Chtěl jsem spíše poskytnout přehled o tom, jaká hra je, než vypisovat všechny její prvky. Pokud vás tedy Imperator oslovil, podívejte se na náš gameplay. Pomůže vám třeba udělat si obrázek o soubojovém systému, který je na rozdíl od mnoha ostatních grand strategií opravdu propracovaný a zasloužil by si pozornost.
Nenechte se prosím vystrašit, Imperator je sice složitý, ale zároveň je krásný a návykový, a to nejen pro nerdy do historie či strategií. Sice ho trápí porodní boIesti, ale zhruba tak za rok nebo dva, až přibude obsah, bude opravdu perfektní. Tak či tak ani teď není špatný. Už v současném stavu vám poskytne stovky (a klidně i tisíce) hodin kvalitní zábavy. Má sice zatím pár nedostatků, v základě je to ale velmi dobrá hra. Bohužel ji ale musím prozatím dát s těžkým srdcem „jen“ 7 z 10, třebaže má rozhodně na víc.
