Se hrami je to stejné jako s vínem. Některé ročníky si není možné dostatečně vynachválit, nad jinými se člověk kolikrát ani nepozastaví, neboť tehdy úroda nestála za nic. Kdybychom se měli ohlédnout za nějakým, na nějž budeme s nostalgickou slzou v oku vzpomínat s největší pravděpodobností ještě za dvacet let, rozhodně bychom se obrátili k roku 2012. AAA zjevení jako The Walking Dead, Mass Effect 3, Dishonored, XCOM: Enemy Unknown a třetí Far Cry každopádně nejsou jediným důvodem, proč jsme před třemi lety na své hráčství byli pyšnější než kdy jindy. Obrovský podíl na tom měla i nezávislá scéna, jež zaválela s kusy Journey, FEZ, FTL: Faster Than Light či Hotline Miami. Na poslední ze jmenovaných her máme obzvláště pěkné vzpomínky, jež se nám opětovně vybavily, když bylo ohlášeno pokračování. To sice potkalo několik zpoždění, nyní se už však nachází na trhu a my se mu rozhodli nakouknout pod kapotu v dnešní recenzi. Získalo si nás Hotline Miami 2: Wrong Number stejně jako jednička?
Za jeden z nejvýznamnějších prvků originálu bereme extrémně spletitý příběh, u nějž jsme devadesát procent času neměli sebemenší tušení, co se nám právě snaží naznačit. Teprve jeho vyústění nám dalo určitou představu o tom, čím jsme si právě prošli. Stejně však bylo řečeno prakticky jen to, že tajemné telefonáty, jimž hlavní hrdina Jacket naslouchal, vedly k vyvraždění veškerých představitelů jedné z poboček ruské mafie. Ještě více se nám hlavu rozhodli vývojáři zamotat s druhým dílem, který na ten první navazuje všemi možnými způsoby. Část příběhu se odehrává před událostmi jedničky, z velké většiny však sledujeme teprve to, co následovalo po finálním úderu Jacketa. Abyste měli šanci alespoň trochu pochopit, co se ve hře děje, je absolutně nezbytné, abyste za sebou původní Hotline Miami měli. Pokud jste jeho věrnými fanoušky, čeká vás postupné odhalení, co víc se skrývalo za zmíněnými telefonními hovory a co to vůbec celé mělo znamenat. Rozuzlení sice trvá vcelku dlouho a vyznat se v chaotickém uspořádání zdejších příběhových linií není jen tak, výsledek však stojí rozhodně za to.
Počet příběhů, jež jsou v Hotline Miami 2: Wrong Number postupně odvyprávěny, zaskočí každého fanouška. Místo dvojice charakterů, Jacketa a Bikera, z prvního dílu se totiž tentokrát postupně podíváte do těla třinácti různých hrdinů. Jejich cesty se všemožně kříží, což vede k postupnému pochopení vzájemných souvislostí, jež jsou absolutním základem, pokud se do hry chcete skutečně ponořit. Různá propojení každopádně nejsou navázána pouze v rámci dvojky, nýbrž zasahují až ke kořenům prvního dílu, z nějž se na scéně objevila celá řada postav, na něž od nynějška nemusíte pouze hledět z povzdálí, neboť vám je velká část z nich dána k dispozici, abyste se s nimi vypravili rozmasakrovat jejich nepřátele. Je víc než dost možné, že si prvních pár hodin strávených ve hře budete říkat, že tu nemáte co dělat, protože jste nepochopili jedinou věc, co se zatím stala, o to lepší pocit však budete mít, až jednotlivé události začnou tvořit mozaiku a vše se začne zdát logičtější.
Po stránce hratelnosti se novinka od svého předchůdce neliší absolutně v ničem. Tvůrci vzali vše, co naposledy fungovalo bezmála perfektně, a vkopli to do pokračování beze strachu o to, že by se něco mohlo pokazit. A vyšlo jim to. V případě, že jste při hraní jedničky trpěli, neboť si vás hratelností nebyla schopná za žádnou cenu získat, budete nyní trpět úplně stejně. Na druhou stranu platí, že pokud máte originál na seznamu svých nejoblíbenějších her vůbec, nevyhnete se pocitu absolutního štěstí. Vrací se přehnaná brutalita, která byla tentokrát dovedena na tu úroveň, že se ještě před vydáním po internetu rozlehla sáhodlouhá diskuze o tom, zda ji hodnotící desky vůbec mohou s čistým svědomím vypustit do světa. Vrací se neskutečná obtížnost, která neodpouští žádné chyby, ačkoliv je spravedlivá, takže jediná kulka stačí na zabití nejen vás, ale i téměř všech vašich nepřátel. Vrací se pocit, jako byste během hraní byli konstantně na halucinogenních drogách, který byl koneckonců jedním z hlavních důvodů, proč se titulu povedlo tak neskutečně uspět. A vrací se samozřejmě i systém masek, jenž je sice využit pouze u části misí, vzhledem k hrstce zcela nových zvířátek s ještě zajímavějšími bonusovými schopnostmi jej ale není možné nemilovat.
Přestože jsme si mysleli, že něco takového ani není možné, tvůrcům se povedlo překonat se při tvorbě nových levelů. Už poprvé nám určité úrovně přišly zpracované vskutku mistrně, při pohledu na ty, jež se nachází ve druhém díle, bychom je však s největší pravděpodobností poslali zahrabat se. Jednotlivé levely jsou tentokrát zpravidla mnohem mohutnější a byla jim věnována větší pozornost, co se týče detailů, takže je na ně radost pohledět. Za obrovské plus považujeme také neustálé změny prostředí. Dostanete se do luxusního sídla, na policejní stanici, doprostřed pralesa, do klubu i mnoha dalších míst, jež pokaždé vypadají čerstvě a neokoukaně, takže vaší motivací postupovat dále nebude pouze příběh, ale i odhalení, co pěkného si pro vás vývojáři ještě připravili. Větší plochy se navíc zákonitě pojí s větší náročností, neboť stále platí, že na jednu obrazovku máte jenom jeden život bez ohledu na to, že jsou nové obrazovky několikanásobně rozsáhlejší.
Samozřejmě se ale může stát, že vám vyšší obtížnost plynoucí z větších levelů nepostačí a budete mít stále zájem o ještě větší výzvu. V ten moment ze zálohy přiskočí zcela nový „HARD” mód, který je odemknut po dokončení příběhu na normální obtížnost. Je ale určen jen pro skutečné maniaky, kteří považují Souls sérii za procházku růžovým parkem a v životě by neodstoupili od žádné hry, jíž se rozhodli pokořit, dokud by nedosáhli sta procent, nebo jim alespoň nevybouchl počítač a nesmetl je s sebou. S tímto speciálním módem si nepřátelé z ničeho nic začínají žádat větší počet ran a navíc jsou vám odebrány určité schopnosti, které hru dělají v klasickém módu alespoň trochu zvládnutelnou. Pro příklad se budete muset obejít bez možnosti uzamknutí mířítka na protivníkovi, jež je pro většinu hráčů úplným základem úspěchu při hraní. Řekli bychom ale, že vzhledem k tomu, že pořádná porce Hotline Miami plyne právě z obtížnosti, fanoušci si nový mód ihned zamilují.
Genialita audiovizuálu původního kusu je doslova nezměřitelná. Už jenom proto, že dvojka běží na stejném enginu, se po stránce grafiky přirozeně nic nezměnilo, a pokud máte cit pro pixelaté kousky, rozhodně se zklamáním neskončíte, nýbrž si naopak vychutnáte každou scénku a každý dialog, jež vypadají obzvláště pěkně. Ani audio stránka titulu si vůbec o nic nepohoršila. O zvukovou stopu se postaraly stejné hvězdy, kvůli nimž jsme si byli donuceni soundtrack prvního dílu uložit do playlistu, a pokud máte cit pro elektro, počítejte s tím, že se při hraní kolikrát zastavíte s cílem se zaposlouchat do úžasných skladeb, jež se bezpřestání nacházejí v pozadí. Soundtrack je skutečně perfektní, a pokud jste se, stejně jako my, báli, že se svému předchůdci nevyrovná, už tyto obavy můžete spláchnout do záchoda.
Velkým problémem Hotline Miami 2: Wrong Number je počet bugů, na něž budete narážet neustále. Zklamalo nás také to, že slibovaný level editor, na nějž jsme se těšili už od toho, co byla hra oznámena, dorazí teprve později prostřednictvím bezplatného updatu. Jinak ale titul dostál všem našim očekáváním. Fantastický příběh, jenž je ještě rozvitější než prve, nezměněná hratelnost, proti níž tak nemůžeme mít žádné výhrady, a zcela perfektní audiovizuál ve spojení zajišťují, že si od nás hra odnáší 80 %. Jak se ukázalo, původní Hotline Miami se do nemalé míry vezlo na tom, že hráče zaskočilo neskutečným způsobem, neboť nikdo nevěděl, co by od něj měl očekávat. Dvojka ale i bez tohoto faktoru nadchne každého milovníka arkádovek, přičemž pokud jím jste a navíc máte rádi výzvy, řekli bychom, že nad koupí nemusíte nijak přemýšlet. Nejprve by se ale možná vyplatilo navštívit první díl, který do světa dvojky uvádí lépe, než se to kdy má šanci povést jí samotné.
