Hot Wheels: Beat That!

Hot Wheels je podle názvu přesně to, po čem touží kdejaký fanda spálených pneumatik a propocených sedaček. Zní to skvěle, dává nám to přesně ten pocit, jaký ke spokojenosti potřebujeme, což se bohužel změní při prvním pohledu na menu autorunu. Název Hot Wheels mi byl povědomý už předtím, ale až v této chvíli jsem zjistil odkud – pokojíčku mladšího bratra. Dráhy s vystřelováky autíček pokrývají většinu plochy podlahy a pro spoustu dětí znamenají větší revoluci, než next-gen grafika. A proč by také ne? Zkrátka je jasné, že tady půjde především o zábavu.

Jakkoli ale oranžové silnice s 360 stupňovými oblouky a vrtákovitě natočenými úseky působí kýčovitě, poskytují zábavy až až a to jak dětskému, tak i dospělému publiku. Jen vzpomeňte na staré Re-Volt nebo Micromachines a vraťte se s námi do doby, kdy nám dobrou noc dávala maminka (to nám dává i dnes, ale pssst) a ženským idolem byla Fifinka ze Čtyřlístku (ani v tomto směru se náš vkus nezměnil). Hot Wheels jsou totiž spíše reklamní hrou zaměřenou na mladší publikum, tudíž to musí být hlavně zábava a šmitec.

 

   

 

A jak to s tou zábavou dopadlo? Inu hlavním problémem asi bude, že dětem nevadí, když jim cpete ten samý princip po sto padesáté. Baví je to do té doby, dokud z toho absolutně nevyrostou, a tak je nebude moc zajímat, že tato hra je jen kopií starých úspěšných pecek a že vůbec nic originálního nepřináší. A na to bohužel tvůrci také vsadili, tudíž je Hot Wheels pouhým budgetem a od očekávané podzimní pecky má hodně daleko. Nepřekvapí prakticky ničím, ale nepředbíhejme ještě s finálním ortelem a pojďme si hru rozebrat.

 

 

Menu je sice krásně provedené a hraje v něm pěkná rocková hudba, jenže možností nastavení je setsakramentsky málo. Ze začátku si nemůžeme vybrat ani obtížnost a tak jsme odsouzeni k soutěžení s dosti pofiderními protivníky, kterým zmizíte z dohledu během minuty, abyste si z nich mohli dělat legraci, až je dojedete o kolo dříve než oni. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem zpřístupňování základních možností jako je volba obtížnosti progresem ve hře a tady máme dokonalý příklad. Hra vás takhle totiž bavit nebude. Je to jako závodit sám se sebou. Jistým zadostiučiněním se tak stane odemčení vyšších obtížností po dohrání té nejjednodušší, kdy už alespoň budete mít zpřístupněno více aut a tratí. Pak se vám teprve zjeví hra v celé své nahotě a hratelnost vystoupí ze stínu pochybnosti. Oponenti jsou schopní se trefit, dělají vám problémy, plně se projevují rozdíly mezi jednotlivými autíčky – zkrátka a poté už nebudete litovat ztraceného času.

 

 

Po zpřístupnění těžších obtížností se bude jednat o typické závodění v arkádovém stylu, kdy se několik autíček (mimo jiné všechna jsou replikami skutečných modelů z mattelovské série) snaží dojet jako první a když je možnost ztížit těm ostatním cestu různými nástrahami. Těmi jsou například miny, kouřová oblaka, tesla výboje nebo lahůdka všech lahůdek – vystřelování krystalků ledu, které mají nepříjemnou vlastnost znemožnit vám zatáčení. Zkušenější řidiči by mi jistě dali za pravdu, že daleko se s tím dojet nedá. Pokud potom nejste od přírody škodolibý zmetek jako například autor recenze, jistě budete vděčni za trochu humánnější praktiky, jakými je super rychlost nebo sada padáků pro ty, kteří jedou zkrátka moc rychle a mohli by nabourat. Všechny tyto bonusy se dají ještě ke všemu zultimátnět, nebo chcete-li mohou ztrojnásobit sílu účinku, pokud se vám podaří naplnit Hot Wheels ukazatel. To provedete častým skákáním nebo těsným vybíráním zatáček, popřípadě sbíráním součástek vypadnuvších ze střelou zasažených protivníků. Jen je škoda, že i takto posílený power-up se dá jednoduše smazat, pokud nějaké jelito použije adekvátní schopnost.

 

   

Jediné co mě tak trochu zarazilo je způsob, jakým tvůrci vyřešili znovu hratelnost titulu. Pokud vím, standardně se to dělá editorem, který je jako jediný opravdovou zárukou kvality, hlavně pak při síťových pařbách. Zde je tomu jinak. Představte si takovou tu běžnou jízdu angličákem z domova z postele do práce stůl. Cesta to není složitá – stačí projet pod nohami Tyranosaura, vzít to kolem velociraptora, vyhnout se špatně odložené pastelce, „dát si účko", projet speed-upem, přeskočit z poličky na druhou poličku a po pravítku se hladce dostanete na stůl. Po cestě vás jako každý jiný všední den otravují kolegové, kteří chtějí vaše parkovací místo a tak vypustíte pár min a sem tam si dáte štít, především když vás chce někdo sestřelit raketou. Nicméně i při takové náloži zábavy se z toho všeho po několika hodinách stane stále se opakující rutina a vy musíte najít něco lepšího. Tomu chtěli tvůrci zabránit zabudováním bonusových úkolů. Co takhle vydriftovat tisíc bodů a dostat za odměnu jeden bod pro otevření nějaké další trati nebo auta? Nebo ještě lépe, zkusit srazit všechny dominové kostičky na trati nebo udělat 250 bodů jenom jedním skokem? V každé mapě bývají tyto úkoly dva, ale bohužel, zajímavý je jen málokterý a po pravdě řečeno, odměna není zrovna nejsladší. Ty dva body jistě přijdou k dobru, ale tak maximálně si trochu dřív odemknete trať, kterou byste stejně odemknout museli (a která se zcela logicky dá otevřít i při nejmenším možném nasbíraném počtu bodů).

 

  

 

Trati jako takové jsou ale perfektní. Od hry podobného ražení se sice dalo předpokládat originální prostředí a v tomto ohledu byla určitě očekávání splněna na sto procent a myslím si, že i vzhledem k vyšší detailnosti grafiky (myšleno oproti dobám minulým) bylo zatím na hlavu poraženo vše, co se kolem mě kdy mihlo. Přesto se najdou určitá ale, protože v průběhu závodění si toho jednak nebudete moc všímat a jednak si jsou mnohé tratě dosti podobné. Je to škoda. Vaší pozornost si pak můžou ještě získat různé herní módy, ale upřímně, není až tak nad čím se rozjařovat. Je tu zcela klasický závod, pak jakási „vyřazovačka", v níž se snažíme držet nejhůře na předposledním místě, protože ten za námi už jde z kola ven. Na konec se ještě setkáme s nudou na n-tou, ve které je naším cílem zničit za pomoci raket určitý počet autíček. Je to zajisté dobrý nápad, ale ještě lepší by bylo, kdyby cílová autíčka neujížděla hlemýždím tempem a pokoušela se alespoň trochu kličkovat. Ach jo. Zkrátka z obtížnosti hry je patrné, že byla určena především těm nejmladším hráčům.

 

   

 

Jak jsme již naznačili v úvodu, v sedmém nebi nebudete ani kvůli zvuku, ani kvůli grafice. Zvukový doprovod je sice tvořen pěknou rockovou hudbou, ale nepřipadá nám zcela v pořádku, když se celý soundtrack skládá jen asi z pětice skladeb. Doba hratelnosti je totiž koncipována na časové rozmezí pohybující se řádově v hodinách a ne v minutách, po které vám bude ozvučení stačit. Jistě, můžeme si hudbu vypnout, ale poslouchat pak pouze pištivé zvuky rachejtlí a trapné bzučení motůrku také není zrovna výhra. Grafika dopadla dosti podobně, ale musíme jí nechat alespoň to, že když už neprojevuje kvalitu, dává na obdiv alespoň zajímavou kolorizaci a celkovou kreativitu. Koukat se na to rozhodně dá, ale ne když jste fanouškem her. Zkrátka a jistě, Hot Wheels čouhá tuctovost z bot, z pod kabátu, prostě odevšad. Není špatnou volbou, pokud zrovna nemáte co dělat s penězi, ale není to podle nás plnohodnotná hra. Pouze tuctovka, která čirou náhodou přišla před Vánoci, aby vyrazila peníze z rodičů, jež budou hledat vhodný dárek pro své ratolesti. My bychom jim to však nedoporučili. Raději ať se inspirují v našem článku s vánočními tipy. Hot Wheels tedy hodnotíme 40%.