Greed: Black Border

V poslední době se docela zdálo, že se herní tvůrci už konečně naučili dělat diablovky, tedy nemaskované klony legendárního Diabla, respektive jeho druhého dílu. Z poslední doby by se dal jmenovat především výborný Torchlight, který dokázal opravdu překvapit, jelikož ho vlastně nikdo nečekal. Autoři napřeli všechny své síly do vývoje, pak začali hru prodávat za pár stovek a zaslouženě si užívají úspěchu, na kterém mohou do budoucna stavět. Nedlouho poté se objevuje titul Greed: The Black Border. Rovněž o něm nikdo nic netuší, také on je výsostně budgetový a samozřejmě se jedná o akční RPG. Ale tím paralely bohužel končí. A teď nemyslíme rozdíl v tom smyslu, že zatímco se Torchlight drží fantasy žánru, tak Greed sází na tematiku sci-fi. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, naopak – aspoň taková diverzifikace je žádoucí. Máme na mysli především to, že Greed se kvalitativně nepovedl zdaleka tak dobře jako právě Torchlight.

 

 

Jak už jsme zmínili, Greed se drží ve vědeckofantastickém prostoru, což ho od zbytku zástupců škatulky akčních RPG poměrně dost odlišuje. Sci-fi diablovek se dosud příliš neurodilo a zapamatováníhodný byl snad jen už drahně let starý Harbiger, případně Restricted Area. To ale neznamená, že by se ve sci-fi nedalo solidní akční RPG. Dva zmíněné příklady, byť komerčně příliš neuspěly, ukázaly, že to jde a navíc zdaleka nebyly dokonalé, tudíž tu byl potenciál pro poměrně snadné vylepšení a vystavění alternativy všem těm fantasy diablovkám, které lezou krkem už jen proto, že se v nich vše točí kolem prapodivných monster, pekelníků, trpaslíků a elfů. Jenže chce to mít aspoň nějakou tvář a trpaslíci či elfové jsou rozhodně lepší než NIC. A právě nic předvádí po této stránce Greed. Je vidět, jak zoufale tvůrcům chyběl aspoň trochu solidní scénář, což je v žánru akčních RPG, jež ze své podstaty nejsou žádnými eposy, velmi smutné. Stačilo by mít nějakou jednoduchou, motivující a ke zvídavosti nutící zápletku. Greed ji nemá a zpočátku vlastně ani nebudete vědět, kde že to jste a co máte na práci. Ne že by se to v průběhu hry nějak zásadně projasnilo, ale určitá vodítka – bohužel jen v textové podobě – přeci jen dostanete. Druhá věc ale je, že vás nejspíš nebude bavit jejich louskání, takže se spokojíte s tím, že jste někde na vesmírné lodi, kterou postupně zbavujete od zblázněných strojů a infikované posádky. Ano, víme, takový motiv by vymyslel i průměrný obyvatel známého bohnického ústavu.

 

 

Když už ne příběhem a především jeho prezentací, mohl by Greed zaujmout aspoň co do herního náboje. Dáte-li ale na první dojem, budete jednoznačně odrazeni. Ocitnete se v chladných prostorách vesmírné lodi a chopí se vás – jak jinak než textový – tutoriál, který má tendence vysvětlovat naprosto primitivní věci neuvěřitelně složitě a dlouze. Ne že by byl tutoriál potřeba, ovšem člověk, který si chce být jistý tím, že mu nic neunikne, bude po jeho proběhnutí vcelku duševně vyčerpán. A to věru není dobrá vizitka začátku akčního RPG. Pokud se přemluvíte a budete pokračovat, vězte, že vás nečeká nic jiného, než co by se od akčního RPG dalo čekat, tedy hack and slash hratelnost. Akorát s tím rozdílem, že až na výjimky budete operovat se střelnými zbraněmi. A už od počátku budete v rukou třímat vskutku těžký kalibr – rotační kulomet. Ten je ale poněkud nerealisticky nechat pořádně protáčet, než se zbavíte jednoho zombikoidního protivníka. Jen dodejme, že na začátku vás nečeká žádné rozhodování v tom smyslu, jakou postavu si vybrat. Zvolíte si akorát obtížnost, přičemž pokud nenávidíte frustraci, nebojte se zvolit obtížnost nejnižší. Na tu normální už se totiž zapotíte už ze začátku, což nemusí každého bavit.

 

 

Největším problémem Greedu je nicméně jeho pramalá dynamika a onen nevysvětlitelný pocit, kdy vás neskutečně baví tas nejprimitivnější činnost na světě, tedy mlátit do levého myšítka a s vyvalenýma očima sledovat na monitoru, jak se kolem hrdiny kupí hromady těl. Greed takovou hratelnost prostě nemá a jistě by se dalo napsat leccos o tom, proč tomu tak je. Jistou roli hraje skutečnost, že střelba z mocného kvéru není tak zábavná jako přímé sekání do nepřátel, případně umné střídání nejrůznějších kouzel. Práce s vyhlazováním jedné místnosti po druhé je velmi brzy monotónní a na rozdíl třeba od Torchlight si to také okamžitě uvědomíte. Významný je rovněž faktor ovládání, kdy vše ovládáte levým myšítkem, tedy především pohyb a střelbu. Mnohdy jsme přitom měli problémy se stálým zaměřením kurzoru na protivníky, kteří jsou v pohybu stejně jako vy. Pokud přitom nekliknete přímo na postavu nepřítele, kliknete pravděpodobně vedle něj a okamžitě mu běžíte v ústrety. A jelikož celá řada typů protivníků útočí na blízko, běžíte si přímo pro ránu. Do toho působí ještě určité cukání, kterého se hra nikdy nedokáže zcela zbavit. Není sice na první pohled úplně patrné, nicméně právě ve skrumážích dokáže být nepříjemné. Výsledkem tak je nemastná neslaná a nepříjemným způsobem chaotická hratelnost.

 

 

K tomu si připočítejte ještě velmi plochý vývoj postavy sestávající v podstatě jen z občasného vylepšení základních schopností a sem tam výměny zbraně. Předmětů by rozhodně mohlo být více a nějaké ty speciální schopnosti by určitě nezaškodily. Bohužel, hra se nemůže pochlubit ani poutavou atmosférou. To pramení z nezvládnutého interiéru vesmírné lodi, která už je z podstaty věci poměrně monotónní a minimum přidaných detailů tento stav určitě nevylepšuje, stejně jako časté střídání různých barevných odstínů. Už jsme to nakousli s cukáním – hardwarová náročnost je na prezentovanou grafiku opravdu vysoká a převyšuje dokonce graficky mnohem propracovanější akce. Tady se rozhodně mělo více optimalizovat. Zvuk a hudba také nepřesvědčí a lze je označit za přinejlepším průměrné.

 

 

Greed: The Black Border je tak docela dost nepodařeným akčním RPG, které se pokoušelo zaujmout svým sci-fi zaměřením, ale aby se mu to podařilo, muselo by se hrát přinejlepším o třídu, ne-li rovnou dvě, lépe. Takhle vstupuje do poměrně silně obsazeného žánru a v porovnání s konkurencí nemá krom tematického odlišení co nabídnout, naopak je v drtivé většině aspektů horší, a tak hodnotíme 30%. Pokud nemáte vyslovený odpor k fantasy, zkuste raději Torchlight, moderněji zaměření hráči by neměli pohrdnout ani Borderlands, což je nakonec také sci-fi, byť je to akční RPG říznuto ještě střílečkou z pohledu vlastních očí.