Frontline Kursk

Zahoď tu pušku, vojáku!
Počítačoví hráči jsou do jisté míry podivní tvorové. Mají rádi věci, nad kterými ostatní lidé jen kroutí hlavou a co víc, některé z nich pro ně neztratí lesk ani po stonásobném použití. Například taková druhá světová. Až na pár tupoholohlavů (kteří nemají ani tušení, že se díky své rase by byli jedni z prvních ve frontě na vlak) by jí nechtěl zažít asi nikdo, málokdo si ji rád připomíná a snad by ani nikomu čest nedovolila postavit se do čela bývalého Wehrmachtu. Ne tak hráči. Účel světí prostředky a tak je jedno, jestli se proháníte s kolonou panzerů po Africe nebo se chystáte zachránit Evropu před kapitalismem. Hlavně že se to dá hrát a že z toho budou fufníky. Čert to vem, že hry by se pomalu daly dělit na „ Ty z druhé války“ a na „Ten zbytek“. Válka je prostě vděčné téma a tak se s tím musíme smířit. A co že si pro nás Nival připravil tentokrát?

Inu, nic zas tak světoborného. Frontline se nese v duchu nekonečných sérií Blitzkriegu, a tak i když se jedná na první pohled o úplně novou hru, ve skutečnosti běží o Blitzkrieg 2 z prostředí východní fronty. Hru tedy nedělá zajímavou ani tak její technické ztvárnění, ale spíše prostředí, do kterého je zasazena, protože jak všichni domácí váleční stratégoví již dávno vědí, u Kursku byly svedeny největší tankové bitvy všech dob. Ne nadarmo byl podtitulek změněn ze suchého Kursk na poetické Fields of Thunder, neboť v některých bitvách bylo tolik tanků, že se z bojiště stal spíše obří tankodrom, navíc tak nepřehledný, že prostě nebylo možné nasadit ani letectvo ani dělostřelectvo. Mým uším to zní rozhodně dobře. Konečně se nemusím tolik starat o všechny ty mravenečky, značící vojáky, a mohu se zabývat pouze taktizováním a řazením nekonečných kolon železných ořů. Jenže …

Ouha
Řekl jsem si, že v zájmu vlastního vzdělání bych měl postupovat válkou tak, jak se okolnosti opravdu odehrály a chtě nechtě spustil kampaň za nacisty. Ačkoli následující zvolání bude asi trochu do pekla volající, musím oběma znepřáteleným stranám poděkovat, jak pěkně to tam sehrály. Počáteční mise, kdy disponujete spíše lehkými a středními tanky, popřípadě nějakou tou pěchotou, jsou tím nejlepším, čeho si ve hře užijete. Povaha terénu a rozmístění ruských jednotek vás vyloženě nutí taktizovat, podrobně prozkoumávat okolí a využívat všech typů jednotek, které máte k dispozici. Navíc medium tanky jsou velmi lehko zničitelné, a tak se musíte starat i o jejich správné natočení, aby to (když už) chytaly spíše zepředu do silnějšího pancíře než ze zadu do nádrží. V zájmu zachování důstojnické cti (o té hráčské raději pomlčíme) a uniformy budete muset častokrát využít služeb quicksavu/loadu, ale neberu to jako handicap. Válka opravdu nebyla sranda a způsob jakým je nám servírována v této hře, nesnese srovnání s dětským pískovištěm, jakkoli to jinak s tou lopatičkou umíte. Jenže to stále mluvíme o té kvalitnější části hry.

Časem asi kluky z Nivalu začal tlačit čas (či spíše kravaťák s kručením v břiše) nebo je to přestalo bavit, a tak už další mise tak propracované nejsou. Nevím jestli jsem si na hru zvykl a s postupem času se ze mě stal prvotřídní tankový generál, ale jaksi tomu všemu začala docházet šťáva. Lehké tanky zmizely úplně, střední tanky se odsunuly na pokraj zájmu, prim začala hrát opravdová kavalerie jdoucí ruku v ruce společně s dělostřelectvem, a ze hry se rázem stala procházka rajskou zahradou. Určitě je to chyba tvůrců, jen nevím v čem přesně ji udělali. Pravděpodobně za to může AI, ale nejsem si úplně jist, zdali radši nemělo být rapidně omezeno dostupné dělostřelectvo, a to i přes následnou historickou nepřesnost. Nepřítel totiž svoje pozice neopustí ani při těžkém bombardování a vy tak máte tu jedinečnou možnost objevit, kde se asi tak ta mrška skrývá, zadat dělostřelectvu cíle a dojít si na kafe. Pak jen posunete linie, doplníte munici a celý proces se znovu opakuje. Jenže na druhou stranu kdyby se nechal vylákat a přešel do protiútoku, tak přijde o obrovskou strategickou výhodu. Co s tím?

Návrat ke kořenům
Vyřešeno to bylo vskutku fikaně, bohužel ne v souladu s jinak ještě dobrou hratelností. Ach ta pěchota. Pokud narazíte na nějaké větší dělo, které z vaší tankové divize dokáže během minuty udělat hromadu haraburdí, je to nic proti místním pěšákům. Dělo prostě vystřílíte jinými děly nebo jej zaměstnáte ze předu a zničíte z boku. Jenže jakmile narazíte na pěchotu, máte zaděláno na pořádný malér. Pokud k tomuto nepříjemnému setkání dojde ve městě, obávám se, že je dobojováno. Neexistuje ztrátově přijatelná taktika na vymazání pěchoty z mapy – snad až na kobercové bombardování, které mi v této souvisloti přijde trochu zbytečné. Pokud jste poněkud větší šťastlivec a potkáte ji velmi nečekaně v zákopech, zase to bude jediná věc, se kterou budete mít problém. Tanky a děla přežijí pár vteřin, ale pěchotu budete muset likvidovat pořádně z dálky a to ještě počítejte se ztrátami, pokud ji budete chtít vylákat na volné prostranství.

Nejhorší je ale způsob, jakým to hrozné předimenzování škodí hratelnosti. Jasně, ve spoustě her najdeme podobné nevyváženosti, ale hrát se s tím dá, i když vám to dělá problémy. Jenže zde je to jiné. Ve Fields of Thunder si nemůžete postavit další jednotky, zde by se mělo hrát na taktiku. Vžíváte se do role toho chlapíka, který vydal příkazy a teď sedí někde ve velíně, upíjí brandy a stará se jen o to, jaké budou na příští konferenci chlebíčky. Nemůžete odfláknout akci a ztrátu fronty přejít mávnutím ruky a ještě se tomu zasmát u piva. A kvůli tomu, že se na každé mapě vyskytují hromady jednoho typu jednotky, která je doslova zabijákem vašich obrněnců, musíte postupovat dost netradičnímí způsoby, které s válkou nemají nic společného. Vy tu nesestavujete důmyslné taktiky, vy se nesnažíte vyhrát za pomoci důvtipu a vychytralosti. Vy hledáte univerzální postupy, které budou platit vždy a za všech okolností a žel bohu, nebo snad díky bohu, se vám to zaručeně podaří. A tomu už se pak neříká hraní ani zábava, ale spíše mechanické postupování, skoro jako podle manuálu.

V souvislosti s tím jsem si vzpomněl například na Dune2, prababičku všech strategií, kde sice byly jednotky vyvážené pěkně, ale univerzální supertaktiky zde vznikaly na základě bugů. Co takhle navždy zaseknout oponentovy harvestery nebo mu zničit základnu aniž by na to vůbec reagoval? A nebo ještě z jiného soudku – v NHL 98 existovala místa, odkud padaly góly vždycky. S FFoT to má společné to, že se vám z kopce zábavy stane velehora nudy. Jistě, všechny tyto „výhody“ můžete zcela ignorovat a hrát hru tak, jak byla zamýšlena, ale ruku na srdce a přísahjete na čestné skautské. Opravdu je nevyužijete, když víte, že tam jsou?

Nejsem zlá, jsem jen uživatelsky nepříjemná
Po zjištění předchozích faktů jsem sice upadl do mírné deprese, ale panák něčeho, co jsem našel až úplně vzadu v lednici a po čem se mi vrátil zrak už po dvou hodinách, mě z toho dostal. Navíc jsem se zrovna dostal do mise, která sice byla zábavná dost na to, abych si jí hned několikrát zopakoval, ale našel jsem při ní další nešvar. Naivně jsem se domníval, že taktická hra z prostředí tankových bitev bude mít promakané ovládání. Bodejď by také ne. Formace a možnost nasměrování jednotky určitým směrem měly už letití Cossacks, ale to je lidem z Nivalu nejspíše volné. Vojáci formace používat mohou, to že tanky už ne je vlastně celkem logické, ale proč si safra nemohu natočit jednoku směrem, jakým je zrovna potřeba, je mi záhadou. Tento nedostatek pocítíte především v misích defensivního charakteru, kde dostanete například za úkol udžet linii co nejdéle s tím, že nakonec se stejně stáhnete a narychlo vytvoříte obrannou linii jinde. Jenže když vás pak přijede rozveselit padesáti hlavňová parta rusáků a polovina vašich strojů se k ní, nejspíše z trucu, otočí zády, zábava se jaksi vytrací do neznáma a na povrch se začíná drásat nervozita a vztek.

Nakonec jsem se sice naučil zvládat i tohle, ale problém to stále je a ne zrovna malinký. Taková chyba je v dnešní době politováníhodná a co je horší, zrovna tato je takového charakteru, že vás bude štvát a otravovat prakticky neustále. Je setsakramentská škoda, že nám tvůrci musí naházet klacky pod nohy tam, kde to nejméně potřebujeme. Pochopil bych, kdyby byla hra obdařena nějakými menšími chybičkami v ne tak důležitých aspektech, ale tady to vypadá spíše na odfláknutý betatesting.

Výsledné rozhořčení
Je to škoda. Velká škoda. Frontline je totiž ve své podstatě úžasně zábavná strategie a navíc s možností poslat proti sobě ohromná kvanta toho nejlepšího, co poskytovaly zbrojovky druhé světové. Aby toho nebylo málo, vetšina misí je opravdu dobře zpracovaná a budete se u nich bavit. A že se tu bavíme o strategiích, tak je po ruce samozřejmě množství možností, které umocňují požitek z hraní. Proboha, nebýt několika opravdu trapných chyb, tak tu máme strategii s velkým, no vlastně s velkými písmeny. Ve výsledku se to dá hrát, je to zábava, ale není to nic víc, než úplně tuctová hra. Hodnotím 70%.