Je jen málo majitelů původní konzole Playstation, kteří by se v devadesátých letech nesetkali se sedmým dílem Final Fantasy. Ne nadarmo se na něj vzpomíná jako na jeden z nejlepších dílů nejen celé série, ale také japonských RPG her vůbec. Přišel v pravou chvíli. První Playstation byl v té době na vrcholu své slávy a kdo uměl v té době anglicky, mohl v sedmém dílu utopit desítky hodin plných zábavy, napětí i smutku. Final Fantasy VII sice vyšel i na jiné konzole a PC, ale právě na prvním Playstationu mu patřila ta pravá sláva.
Poté, co byl v roce 2016 hráči dobře přijat dlouho vyvíjený patnáctý díl, bylo oznámení o remaku sedmého dílu jako kámen z nebe. Proč by se pokoušeli o kompletní remake? HD remaster bychom ještě pochopili, ale kompletně od základu předělat celou hru je velký risk. Je to také velký závazek, protože remaster musí mít dostatečné kvality, aby přilákal nováčky a zároveň uspokojil původní hráče. Ani zpráva, že remaster nebude obsahovat kompletní děj původního sedmého dílu, ale jen přibližně jeho první polovinu, nebyla právě něco, nad čím by fanoušci skákali nadšením. Jak vyjde druhá polovina? Jako druhý díl nebo jako postupně vydávaná placená DLC? Zatím nevíme. Trvalo tedy dlouhé čtyři roky, než jsme se dočkali. Jedná se tedy o tak skvělý titul, který nadchne nováčky i staré fanoušky? Mohli bychom si nechat odpověď až na konec recenze, ale víme, že kdo chce vědět naše resumé, ten se tam už podíval. Dámy a pánové, čekání se vyplatilo.
Cloud, hlavní hrdina hry, je bývalý voják, dnes žoldák na volné noze. Setkáváme se s ním právě ve chvíli, kdy začíná mise na zničení jednoho z osmi reaktorů. Reaktory čerpají ze země kouzelnou tekutinu Mako a aktivistická skupina Avalanche si myslí, že úbytkem Maka planeta umírá. Proto najímají Clouda, aby jim pomohl reaktory zničit a kromě záchrany planety tak i oslabit společnost Shinra, která díky monopolu na čerpání Maka drží veškerou moc nad městem Midgar. Jenže zničení reaktoru nejde úplně podle plánu a společně s reaktorem je zničena i část přilehlé čtvrti včetně mnoha lidských obětí. Hned v první hodině hraní tak nastupuje zásadní otázka, jestli účel záchrany planety dokáže posvětit tak krvavé prostředky.
Zbytek děje bychom neradi vyzrazovali. Ano, je ve většině případů podobný tomu z původní hry, ale zároveň je obsahově o tolik detailů nafouklý, že se to nedá porovnat. Je to asi stejné, jako kdybychom v devadesátých letech přečetli výpisek ve čtenářském deníku o nějaké knižní sáze a o mnoho let později se k ní opravdu dostali a zjistili, že kromě nám známého děje je zde tolik dalšího obsahu, dříve neznámých postav a k tomu je na každé druhé stránce nádherná ilustrace. Zatímco v původní verzi byly dialogy jen textové a postavičky se spokojily s přikývnutím pro vyjádření souhlasu, případně jiného gesta pro nesouhlas, v remaku jsou samozřejmě všechny dialogy dabované a ještě k tomu filmově zpracované, takže vydají na další hodiny obsahu navíc.
Postavy zůstávají stejné, i když jsou v mnoha případech trochu afektované. Barret se svým drsným přímočarým postupem, věčně naivní Tifa, obtloustlý Wedge, flirtující Jessie nebo nemastný neslaný Biggs. Kdovíproč mají postavy z týmu Avalenche stále potřebu se ujišťovat, jak je odtažitý Cloud pro ně důležitý a tvoří jádro jejich týmu. To znázorňují až příliš často vztyčenými palci, pochvalami a pomrkáváním.
Sám Cloud, i když se na první pohled zdá tichý, klidný a odtažitý, trpí halucinacemi a záblesky z minulosti. Postupem hry odkrýváme jeho temnou minulost, ale už od začátku nám může být jasné, že roky své služby neprožil právě růžově. Málem bychom zapomněli na Aerith, tajemnou květinářku, která má samozřejmě dostatek svého prostoru, i když v prvních deseti hodinách hraní se s ní setkáte jen na krátký moment. Původní hry neznalí hráči si ji budou sotva pamatovat, až ji znovu potkají, zatímco fanoušci série ji budou vyhlížet za každým rohem.
Graficky je hra opravdu krásná, i když tím, že s časovou exkluzivitou vyšla pouze na Playstation 4, trochu strádá v podobě občasných nenačtených textur, místo kterých se objevuje jen rozplizlý flek. Alespoň že hodnoty frameratu se drží ve stabilních číslech a máme tak možnost si vychutnat nádherné efekty, kdy během boje létají jiskry, víří se prach a pohyby postav doplňují tisíce třpytivých hvězdiček. I když to na papíře může znít bizarně, v pohybu se opravdu jedná o efektní podívanou.
Kulisy statického pozadí z původní hry nahradilo plně vykreslené město. Slumy sektoru 7 dýchají životem v prachu a špíně. I tady se potulují monstra a jako vedlejší úkol se je můžete pokusit odstranit. Nejenže za to dostanete malou odměnu, ale ještě si nakloníte na svou stranu obyvatele, kteří by se jinak na bývalého vojáka dívali skrz prsty.
Kromě nepřátel se můžete jak ve volné hře, tak i v misích pídit po předmětech. Prohledávání mapy je ale omezené jen na dva typy předmětů. Zatímco v patnáctém dílu byly předměty k sebrání znázorněné jasným svitem, v remaku sedmého dílu je najdeme vždy jen v krabicích se znakem Shinra, které je potřeba rozbít, nebo v truhlách po jejich otevření. Velice to zjednodušuje prozkoumávání mapy, protože už z dálky je vidět, jestli na druhé straně parkoviště je něco podobné truhle nebo bedně. Nějaké deníkové záznamy, plakáty k přečtení nebo další postavy k dialogu byste zde hledali marně. Na stranu druhou nemělo by prozkoumávání a s ním provázané objevování dalších detailů být jedním z kouzel vyprávění příběhu?
Kromě beden a truhel jsou na občasných místech rozmístěny lavičky s výdejním automatem po boku. Zatímco v automatu můžete doplnit množství lektvarů a možná budete mít štěstí na něco ve slevě, krátké posezení na lavičce plně doplní život a manu Cloudovi i všem jeho společníkům.
Teď tedy k hlavnímu taháky každého JRPG a tím je boj s nepřáteli. Jak už jsme psali v našich dojmech z demoverze, tahový souboj z původní hry je vyměněn za souboj v reálném čase doplněný o pár dalších funkcí. Cloud má základní sadu útoků, umí se bránit a uhýbat. To vše ovládáme v reálném čase. Pokud chceme využít speciálních útoků, kouzel nebo některého předmětu z inventáře, musíme zmáčknout křížek. Čas se zpomalí a my máme čas vybrat příkaz v malé přehledné nabídce. Jenže k tomu, abychom se do této nabídky dostali, je potřeba mít naplněné pole speciálního útoku. A to se plní pouze při střetu s nepřítelem.
Oproti patnáctému dílu, kterému je tento typ soubojového systému nejpodobnější, si zde nemůžeme vzít lektvar, kdykoli potřebujeme, ale opět musíme počkat, až se nám nabije pole speciálního útoku. Je tak potřeba strategicky rozmýšlet nad každým využitím. Je lepší pokusit se zasadit nepříteli smrtelný útok, nebo si doplnit část zdraví a udolat ho běžnými útoky? Kromě Clouda lze ovládat i další postavy v partě. Pokud potřebujete někoho z dálky odstřelit, stačí přepnout na Barreta, který vzdáleného nepřítele naplní olovem. Pokud chceme využít speciální útok parťáka, stačí opět pozastavit čas a pomocí L2 nebo R2 přepnout na jeho sadu útoků a vybrat ten pravý. Odpadá tak potřeba přepínat na ovládání druhé postavy v reálném čase, ale stále v kůži Clouda mu jen dát pokyn k útoku nebo seslání kouzla.
Samotné zbraně lze vylepšovat v jednoduchém RPG systému, kde zakupujeme vylepšení za daný počet bodů. Bodů máme podle našeho aktuálního levelu, takže je dobré se po každých pár nabraných levelech mrknout, jestli nemůžeme něco nového vylepšit. Cloud samozřejmě žádné palné zbraně nemá, místo nich nosí na zádech dvoumetrový meč. Tifa se zas spoléhá na své pěsti, zatímco Barret na rotační kulomet. Všichni ale mohou kouzlit.
Kouzla, které daná postava ovládá, jsou vázána na materii, magický předmět, kterým je potřeba osadit volný slot ve zbrani nebo zbroji. Materií je více druhů od útočných, přes podpůrné až po ty, se kterými můžeme vyvolat na pomoc božská stvoření. Materie lze kdykoli, tedy kromě boje, na zbraních i zbroji vyměnit sobě i kumpánovi ve skupině. Proč by měl mít Cloud i Barret schopnost hojení, když stačí, aby ji měl jen jeden z nich, zatímco druhý volný slot můžeme využít k ohnivému kouzlu?
Jednou za čas se nám nabije i speciální útok Limit Break, kterým spustíme ještě více devastující speciální útok. Nejefektivnější a zároveň nejefektnější je ale povolání některé z bytostí pomocí materie. Ta se nabíjí pouze při boji s bossy, ale její spuštění opravdu stojí za to. Ten pocit surové síly spojený s filmovými efekty je dechberoucí. Navíc oproti patnáctému dílu vyvolaná bytost neudělá jeden útok a opět zmizí, ale funguje jako plnohodnotný parťák, kterému lze zadávat speciální útoky a směrovat ho třeba na citlivé místo na nepřítelově těle. Poté, co se jeho životní síla vybije, udělá poslední mocný útok a zmizí.
Pokud nemáte rádi akční souboje, můžete si na začátku hry zvolit classic mód, ve kterém postavy útočí automaticky sami a vy jim vybíráte jen speciální útoky. Odpadá tak stres z načasování útoků a obrany a můžete se soustředit jen na strategii speciálních schopností. Classic mód je tak opravdu velmi podobný původní hře, kde ale postavy neútočili automaticky mezi jednotlivými tahy.
Kromě volného pobíhání po slumech je Final Fantasy VII vlastně koridorovou hrou. Pryč je otevřený svět patnáctého dílu. V remaku sedmého dílu je větší soustředění na akci a děj a není čas na kempování s partou kumpánů v přírodě, jak to předváděl princ Noctis.
Co se týče hudby, k té se vrátil původní skladatel sedmého dílu Nobuo Uematsu. Orchestrálně krásné převedení původních melodií a přidání nových nemá chybu. Samotná hudba nepůsobí jen jako podkres, ale jako celek, který by se dal poslouchat pohodlně v koncertní hale ve velké večerní. Škoda remixů znějících z okolních z rádií po různých barech. Ty v sice v sobě mají znatelné původní melodie, ale jinak tahají za uši.
S blížícím se finálním verdiktem si musíme alespoň trochu povzdechnout nad vedlejšími úkoly a místy až okatým nastavováním herní doby. Ano, hru můžete proběhnout za přibližně třicet hodin, což vzhledem k tomu, jak malý kousek příběhu původní hry remake vypráví, je stále úctyhodná doba. Pokud se však budete pídit po svém okolí a vyzobávat i vedlejší úkoly, protáhne se herní doba ještě o dalších pár hodin. Jenže většina těchto úkolů je nudná a překonaná. Běž tam, zabij to, vrať se zpátky. Jak ukázal třetí Zaklínač dobrých pět let zpátky, i vedlejší úkoly mohou mít zápletku a vyprávět svůj vlastní příběh. Podobné natahování herní doby se navíc nevyhnulo ani samotné hlavní dějové lince. A ty pozná jak fanoušek, tak i nový hráč, protože jsou to přesně ta místa, která kdybyste ze hry vypustili, tak by se vůbec nic nestalo.
Final Fantasy VII Remake je skvělým příkladem toho, jak více jak třicetiletou herní sérii ukázat i novému publiku. Vzhledem k tomu, že se jedná o celistvý příběh, nemusíte znát žádné jiné díly série, abyste pronikli do světa Midgaru a pokusili se překazit plány toho zlého korporátu Shinra. I když je soubojový systém na první pohled těžko uchopitelný, po pár desítkách minut přejde do krve. Hra je dost lineární a táhne vás svým fantastickým dějem za ruku tak rychle, že se cítíte jako dítě poprvé procházející lunaparkem.
Pokud jste se sérii Final Fantasy dosud neměli to potěšení a máte rádi otevřené světy, sáhněte raději po patnáctém dílu. Pokud si chcete užít fantaskní jízdu od začátku až do konce, sáhněte po remaku sedmého dílu. A že se jedná jen o část původního děje? To možná ani nepoznáte. Vězte, že i té části byla věnována taková péče, že i my fanoušci původního dílu jsme se na konec dívali s otevřenými ústy. Otázkou jen zůstává, v jaké formě a hlavně kdy bude hra ve svém vyprávění pokračovat.
