Driver: Parallel Lines

Příběh série Driver věru není jednoduchý. První díl vyšel v roce 1999, ještě předtím, než naplno propuklo šílenství kolem novodobého Grand Theft Auta. Neměl sice otevřenou strukturu, nicméně mise byly přímo nabity vzrušením. Zrodil se hit. Dvojka z nejvyšších příček poněkud ustoupila, přesto šlo o kvalitní hru, ovšem ověnčenou jedním velkým problémem – vyšla totiž jen na konzolích. Třetí díl toto faux pax sice napravil, vyrobil však další, tentokrát spojené s neschopností vytvořit technicky bezproblémovou a konkurenceschopnou hru. Driver 3 byl propadák. Čtyřka má pak spletitý osud sama o sobě. Parallel Lines na konzole vytvořilo ještě studio Reflections pod záštitou Atari, které nutně potřebovalo další dobře prodejný kus, aby se vyhrabalo z hrozivé ztráty. Ani to však nestačilo, a tak Atari za úplatu postoupilo práva na kdysi slavnou sérii Ubisoftu, který se hned dal do díla a první ovoce jeho práce tu máme právě teď: Parallel Lines na PC.

Dějově nemají Parallel Lines se svými předchůdci nic společného, což indikuje už samotný začátek. Ten se totiž odehrává v roce 1979 a představuje bezvýznamného řidiče gangsterů TK, který chce udělat v New Yorku velkou kariéru. Z patřičně ulíznutého mladíka, který vám na pohled nejspíš nebude sympatický, se pod vaším vedením stává jeden z nejvýznamnějších činitelů newyorského podsvětí konce osmdesátých let. V tom nejlepším však přichází zrada a v našem vyprávění i spoiler, který však zase až takovým spoilerem není – vždyť na něm autoři vystavěli i marketingovou kampaň a z konzolových recenzí jistě už víte, oč běží. Takže: TK se stal nepohodlným a dostává se na nezanedbatelných 26 let do vězení. Z něj pak v roce 2006 vychází úplně jiný člověk, toužící po odplatě. Zajímavě vystavěný příběh, ačkoliv toho paralelního z názvu tu je fakticky pomálu. Opravdu kvalitní je potom jen první polovina, tedy vzdálenější minulost, v níž se autorům podařilo pěkně vykreslit atmosféru, a to i pomocí renderovaných a pohříchu stylových sekvencí. Ne že by druhá polovina byla špatná, jednak už je ale především výzvou v podobě velice těžkých úkolů, jednak se stále točí kolem obyčejné pomsty a ztrácí tak leccos ze svého kouzla.

Parallel Lines začínají skvěle, když hráče vrhají přímo do víru dění a neobtěžují s naroubovanými tutorialy. Proč také, když se stačí podívat do nastavení kontrolek a jednoduché ovládání de facto znáte. To si ostatně potvrdíte i v úvodní honičce s policajty, která celý příběh startuje. Za poslední dobu si marně vzpomínáme na hru, která by měla takto pohlcující a intenzivní start s bezešvými přechody. Zkrátka spustíte hru a za pár desítek minut si připadáte, že znáte úplně všechno a můžete v klidu stoupat po kariérním žebříčku. Jistě stojí za zmínku, že se Driver opět o pár krůčku přiblížil fenoménu Grand Theft Auta, respektive jeho hratelnosti, která už je z jeho pohledu takřka na dostřel. Již třetí díl jevil tyto tendence, nedokázal je však přetavit ve funkční systémy. Parallel Lines se tak vzdávají jisté spoutanosti, jež souvisela výhradně s ježděním, a přibližují se v jistém směru unifikovaným kouskům typu Scarface či True Crime.

Máte město, v tomto případě New York, který můžete zcela libovolně projíždět. A nejen projíždět. TK zvládá i vystoupit či vyskočit za jízdy z vozu a vydat se dále po svých. Už to navíc nevypadá tak komicky a krkolomně jako v případě předchůdce. Chodící part už je prostě nedílnou součástí hry, byť ta je stále ještě výrazněji orientována na rychlou jízdu obvykle v nějakém tom prchání. Především zpočátku nemáte poměrně dlouhou dobu ani zbraň, takže nezbývá než jezdit a jezdit. Časem se k patřičným kvérům přeci jen propracujete a děj vás donutí s nimi i zacházet. Popravdě akční model není žádný zázrak. Na druhou stranu ale ani tragédie. S trochou cviku se naučíte bezproblémově trefovat, nedá se však říct, že by vás to doopravdy uspokojovalo, jako ony adrenalinové honičky. Na druhou stranu toto propojení obou složek zaručuje větší uvěřitelnost a dává zdání volnosti, která na současných reklamních letácích zkrátka udává tón. Kdo se jí nepodřídí, záhy stoji opodál. To Driver nechce dopustit a poprvé se mu to daří v přijatelných mezích, byť GTA i Scarface oba světy spojovaly přeci jen lépe.

Město je jak se sluší a patří rozsáhlé a skutečný New York na mnoha místech připomíná. O věrnou kopii však rozhodně nejde. Čtvrti jako Harlem, Bronx, ale i ty luxusnější poznáte. Natolik se atmosféru povedlo navodit. Zda se povedl časový posun, to nechám na uvážení každého z vás. Osobně mi přišlo, že se pouze vyměnily textury jak v případě prostředí, tak vozidel a lidí. Tak velký časový posun by zasloužil zdůraznit více, na druhou stranu pak už by šlo o takřka dvě hry v jednom balení, a to se v době škrtání nákladů nenosí. Buďme tedy autorům vděční aspoň za to, že se hru snažili ozvláštnit dvěma časovými rovinami. Zadávání úkolů probíhá stejně jako v každé jiné hře tohoto typu. Stačí se podívat na mapku v pravém spodním rohu obrazovky – ta už vám ukáže, kam si zajet pro další zakázku. Ať už příběhovou, nebo vedlejší, přičemž je nutno dodat, že Parallel Lines ani zdaleka neobsahují takovou porci vedlejší úkolů jako GTA. Jde tedy spíše o ty hlavní, které jsou ale o to zajímavější. Jejich předměty nejsou možná zvoleny úplně nejoriginálněji, když se točí kolem dodávek, prchání, likvidování a všech těch obvyklých gangsterských záležitostech, na druhou stranu však jejich plnění napumpuje žíly nevídanou dávkou adrenalinu.

Jistě to má co dělat s velice záživným fyzikálním modelem řízení, okolním provozem, činností nepřátel, ale třeba i čilých policistů. Nezpochybnitelným důkazem kvalit hry je skutečnost, že vás nějakou dobu bude bavit prostá rychlá jízda ulicemi v New Yorku, kličkování provozem v centru města a honičky s policejními hlídkami, které časem vyztuží i vrtulníky – to podle toho, kolik paseky spácháte. Když navíc o něco jde, tedy když se nacházíte ve víru ne úplně jednoduchých misí, v jejichž průběhu navíc nelze ukládat a často jsou poměrně dlouhé, budete se snažit hrát na sto procent. Řízení je jedna radost, auta jsou adekvátně citlivá, ruční brzda pracuje skvěle a brzy bez ní neprojedete jedinou zatáčku, nerovnosti například při jízdě na chodníku vůz rozháží, na nebohé chodce končící pod koly nehledě. Je to samozřejmě arkáda, ale jaká! Řídit můžete prakticky všechny typy silničních bouráků, náklaďáky, jeepy, ale třeba i motorky, na kterých se dá kupodivu také obstojně jezdit. Je pravda, že jízdní modely jednotlivých vozů se liší spíše rudimentárně, rozdíly však patrné jsou, ne že ne.

V průběhu hraní jsem se nedokázal ubránit pocitu, že je hra grafickým stylem velice podobná Scarface, ale třeba i jasnému vzoru GTA. Jistě je to dáno jistou mírou oné unifikovanosti, o které jsem psal výše. Ze zmíněných titulů však vypadá Parallel Lines zřejmě nejlépe, byť i zde jsou patrné kompromisy, především pak v málo kvalitních texturách, které musely být učiněny, aby se rozsáhlý svět hry obstojně hýbal na běžných počítačích. To se naštěstí děje. Zvuky ani soundtrack však již žádné kompromisy nepotkaly, a tak mohou zahrát mimo jiné David Bowie, Parlament, Marvin Gaye, Blondie, War atd.

Driver: Parallel Lines tak získává zpět kredit, který série postupně ztrácela a dává vzpomenout na skvělý první díl, přestože už je to vlastně úplně jiná hra. Má hodně společného s GTA, jedinečný duch se možná částečně ztratil, ale stále stojí především na adrenalinových honičkách. Žánr už je sice nasycen a Parallel Lines v něm nejsou ve všech ohledech na prvním místě, proto je hodnocení takové jaké je, ale bylo by chybou tento titul minout. Hrát ho je totiž velká zábava, a to je hlavní. 78%.