Dreamkiller

Všeobecně rozšířená představa o sezení u psychologa vypadá tak, že ležíte na kanapi a bezmyšlenkovitě plácáte, co vám na jazyk přijde. A doufáte, že Freudem odkojený inženýr lidských duší nějak ulehčí vaší ztýrané psýše. Nejspíš to tak vážně funguje, ne však v ordinaci neortodoxní Alice Drakeové. Tahle slečna s titulem, která nejde pro slůvko “fuck” daleko, vyznává léčebné metody, o kterých si v žurnálu nepřečtete. Alice svým pacientům nenaslouchá, ona jim vstupuje do hlavy. A zde, v pokřivených myslích – takříkajíc přímo u zdroje – likviduje noční můry a fóbie. Rotačním kulometem. Inu, účel světí prostředky. Bojíte se pavouků, démonů nebo třeba vlastního stínu? Žádný problém, stačí zajít na sezení k Alici a ta z vašich soukromých strachů nadělá krvavý guláš. Vlastně je až s podivem, že tahle pokroková, osvícená lékařka nedostala letošní Nobelovu cenu za medicínu. Jak ostudné.

Autor dnešní recenze má ve zvláštní oblibě tzv. “mindless” střílečky. Jsou to FPS, které si na nic nehrají, nepředstírají sofistikovanost a vše podřizují tomu nejpodstatnějšímu: akci. Tvůrci nedělají zbytečné okolky, prostě vám do rukou strčí pořádně naddimenzovanou bouchačku a postaví vás před nekonečné zástupy totálně vymaštěných nepřátel. A když i posledního z enemáků pošlete na schůzku se Stvořitelem, promptně nakluše nová vlna nepřátel, kteří budou o něco větší a o hodně blbější než jejich zesnulí kolegové. Pokud se vývojáři náhodou odhodlají namontovat na všechno to bezhlavé střílení nějakou, ehm, “zápletku”, bývá bez výjimky hloupá jako AI. K mindless FPS to však neodmyslitelně patří. Serious Sam, Painkiller, toť zářní zástupci tohoto skvělého žánru. Po jejich bok nyní můžeme zařadit i titul z dílen českého studia Mindware. Jmenuje se Dreamkiller a jde o vcelku povedenou exkurzi sympatické psycholožky do světa nepříčetných myslí, fóbií a bizarních kreatur.

Nejprve nutno podotknout, že vážněji laděné intro může leckoho zmást, uvést v omyl. Neznalí totiž po zhlédnutí úvodního filmečku lehce nabudou dojmu, že půjde o tíživý, atmosférický titul, který člověku nedá spát. Ovšem jakmile upálíte svého desátého přerostlého pavouka, budete přesně vědět, na čem jste. Dreamkiller je čistokrevná řežba, kde jediné, s čím se musíte zatěžovat, je střílení. Počin Mindware v tomto ohledu překonává dokonce i legendárního Serious Sama, kde jste občas přece jen museli sundat prst ze spouště a zmáčknout čudlík nebo zatáhnout za páku, abyste mohli popojít o kus dál. Dreamkiller po vás nevyžaduje ani to: prostě běžíte rovnou za nosem – kdybyste náhodou nevěděli, kde máte nos, poslouží směrová šipečka – střídáte arénu za arénou a střílíte. Ani se nezatěžujete hledáním munice, jelikož zbraně nepotřebují náboje. Idea neustálého střílení vypadá trochu stereotypně, a ruku na srdce, Dreamkiller stereotypní opravdu je, ale díky nápaditému level designu, úchylným nepřátelům a nikdy nekončící akci si všudypřítomnou jednotvárnost docela dlouho ani neuvědomíte.

Když hovoříme o nápaditém level designu, máme na mysli opravdu zajímavě navržená prostředí. Každý level odráží určitou fóbii Aliciných šáhlých pacientů, přičemž arachnofobie patří k těm nejméně zajímavým. Dojde i na chuťovky typu ponofobie (strach z přepracování), frigofobie (strach z ledu a mrazu), demonofobie atp. Prostředí se neustále mění, a to i v rámci jednoho levelu, tvůrci nerecyklují použité nápady, za což jim náleží pochvala. To samé platí i pro nepřátele. Zpočátku sice čelíte nikterak originálním pavoukům, ale brzy přejdete k robotům, přerostlým dětským hračkám, chovancům blázince a dalším podivnostem takového kalibru, že často ani nebudete pořádně vědět, co že to vlastně právě sprovozujete ze světa. Grafici se odvázali, takže ve výsledku čelíte neskutečně nesourodé směsce monster. A světe div se, Dreamkilleru to sedí.

  

Monotónní střílení zpestřuje několik prvků, z nichž za zmínku stojí především berskerk mód, portály do podvědomí a upgradování zbraní. Podívejme se na ně hezky popořadě. Když sundáte určitý počet nepřátel, hra vás automaticky přepne do speciálního módu, kdy se celý svět ponoří do černobílé, zatímco nepřátelé rudě světélkují; vaše zbraně působí mnohem větší poškození a běháte o dost rychleji, tudíž se z už tak rychlé střílečky stává zběsilá jízda. Moc pěkné, ale pokud jste hráli Painkillera, jistě víte, odkud vítr inspirace vál. (Mimochodem, Mindware stojí za datadiskem Painkiller: Overdose.) Ale pojďme dále. Při putování světem nočních můr čas od času (vlastně k tomu dochází skoro pořád) narazíte na zvláštní portály, jež Alici přesunou do sféry podvědomí, kde jedině lze zabít jinak nezranitelné enemáky. “Podvědomí” lze přirovnat k wolfensteinovskému Veilu. Přechodem do podvědomí se nezmění prostředí, nýbrž grafický filtr, tedy způsob, jakým nazíráte na svět. V této sféře postupně ztrácíte staminu a dlouhodobější pobyt se negativně podepisuje na vašem zdraví (hitpointech).

Z těl poražených monster padají jakési různobarevné koule. Červené doplňují hitpointy, žluté staminu a zlaté slouží k vylepšování zbraní. Nasbíráte-li dostatečný počet těchto předmětů, bouchačky, které právě máte u sebe, se automaticky vylepší (maximálně o čtyři stupně, počítal-li jsem správně). Upgrade není trvalý, při každé smrti o jeden přijdete, proto máte slušnou motivaci zůstávat naživu. Což se samozřejmě lehčeji řekne než udělá… Poslední vychytávkou, kterou tu zmíníme jen abychom měli výčet featurek kompletní, je Alicina schopnost teleportace. Alice dokáže “vyslat” svého ducha o něco dopředu a posléze do něj vstoupit, čímž se přemístí. Zní to možná zajímavě, ale teleportaci jsme za celou dobu využili pouze jedinkrát, a to ve chvíli, kdy nás hra upozornila, že Alice něco takového umí. Což dost vypovídá o smysluplnosti této funkce.

Psali jsme, že všudypřítomný stereotyp si docela dlouho neuvědomíte – ale nakonec k tomu přece jen dojde. Pak zjistíte, že Dreamkiller nenabízí žádný odpočinek, žádné odlehčení, jen střelbu. Pořád držíte prst na spoušti a nikdy neděláte nic jiného. Chorvatský Croteam přitom jasně ukázal, že ve válce se sterotypem lze zvítězit. Seriózní Sam hláškoval jako o život; hra byla nabitá humorem a obsahovala prvky ozvláštňující hratelnost (například zorb, v němž jste mohli drtit nepřátele). Naše česká Alenka, pardon – Alice, sice občas vypustí z úst zábavnou hlášku (“Rest in pieces”), ale nedělá to natolik často a natolik stylově, abyste bažili po každém jejím slově. Pozornější hráče pobaví i slovní hříčky ukryté v loadingových obrazovkách. Jenže pokud odhlédnete od té trochy humoru, zbývá na vás už jen pořád stejná hratelnost v budgetovém hávu. A to nestačí, zvlášť když střílení samotné, tedy esenciální součást hry, trpí nedostatky. U sebe můžete nést maximálně dvě zbraně, což je u mindless FPS tristní. Když už musíte furt střílet, měli byste mít svobodu výběru. Arzenál je navíc dost nevyvážený, např. bleskomet vůbec nedojde využití, kdežto s kulometem, jenž v sekundáním módu střílí rakety a s nímž se seznámíte hned v úvodu hry, si bohatě vystačíte po celou dobu.

Multiplayerová část obsahuje deathmatch, týmový deathmatch, CTF a mód Conquest – síťový režim jsme bohužel nevyzkoušeli, neboť v době recenzování nebyly k dispozici žádné online hry (neexistují dedikované servery). Berte proto v úvahu, že naše hodnocení reflektuje pouze sólovou část. Autor recenze – z pozice člověka, co si užívá mindless střílečky – by rád sáhl po vyšším hodnocení, ovšem povinnost velí snažit se být objektivní, jak jen to jde. A Dreamkiller přece jen nenabízí tolik možností, co jiné FPS. Pakliže však hledáte odreagování a slušnou, byť monotónní hratelnost, Dreamkiller určitě stojí za hřích. 61 %