Dragon Age 2

Vývojářské studio BioWare asi nemusíme nějak přibližovat. Jen těžko hledat na dnešním trhu nějaké známější studio, které by mělo v herní historii na svém kontě tolik úspěšných RPG. Každopádně v současné době jsou pro ně předností dvě stěžejní značky – Mass Effect a Dragon Age (nepočítáme-li chystané MMORPG Star Wars: The Old Republic). Každopádně druhou zmíněnou značku rozjeli teprve před rokem a půl. Od té doby stačil vyjít i datadisk Procitnutí a už tady máme regulérní druhé pokračování. Zůstávalo tedy otázkou, nakolik o něm lze mluvit jako o regulérním druhém díle. Přeci jen na poměry rozsáhlého epického RPG je tohle skutečně příliš málo času pro vytvoření nějaké revoluce. Ale když to vezmeme kolem a kolem, ono ani Dragon Age: Prameny nebylo zrovna revolučním počinem, ba naopak, tvůrci se vrátili k původním kořenům žánru a sklidili po celém světě úspěch. Jak se hraje druhý díl, jaké inovace přináší a jaký jsme si na něj udělali v redakci názor?

Musím říci, že během prvních okamžiků jsem si připadal prakticky skoro stejně jako v prvním díle. Tedy na vizuálním stylu ani hrubém základu hratelnosti se prakticky nic nezměnilo. Ale vezměme to hezky od podlahy, v žánru RPG tradičně od tvorby postavy. Tentokrát ani tady není taková volnost, protože hrajete za konkrétní postavu jmenující se Hawke, případně jeho ženskou variantu. Každopádně my jsme zvolili chlapa, a to pořádného bojovníka. Vybrat můžete přednastavený vzhled, nebo si ho upravit k obrazu svému. Nečekejte tady ale žádné kdovíjak převratné možnosti. Kromě válečníka si můžete udělat mága nebo zloděje a tím výběr prakticky hasne. V Dragon Age: Prameny dokázalo BioWare všechny ohromit rozdílnými startovacími lokacemi, kdy se až posléze všechny příběhy propojily a pokračovalo se společně. Tady nic takového není a odráží to právě ty hlavní změny, které dvojka přináší – chybí jí totiž rozmanitost a ona velkolepost.

Možná za to všechno může prostě jen omezený čas vývojářů, kdy byli tlačeni do vydání této hry. Omezenost a osekanost jsou totiž hlavními slovíčky, která charakterizují tento díl. V pozdější fázi recenze si v tomto duchu rozebereme prostředí, ale v první řadě se podívejme na příběhovou linii. Nebudeme zde do detailů rozebírat celou souvislost fantasy příběhu série Dragon Age, ale spíše zmíníme jen své dojmy z něj. Jak se tady projevila absence epického díla? Především v tom, že nejste součástí nějakého obrovského světa, který byste museli vyčistit od všeho svinstva. Chvílemi jsme si totiž připadali spíše jako politici řešící stále dokola jen problémy týkající se různých vztahů. Navíc stále se motáte takříkajíc na jednom rybníčku a nejde o tak komplexní výpravu po celém fantasy světě. Pravda území rozhodně není maličké, ale víceméně se motáte především v několika částech velkého městského opevnění Kirkwallu. Pro fanoušky Thedasu určitě zajímavá oblast k prozkoumávání, ale takříkajíc obyčejné hráče to asi až tolik nepohltí. A dál než do jeho blízkého okolí se nepodíváte.

Přestože příběh není až tolik epický, stále si drží vcelku slušnou úroveň. A mnohokrát dojde k překvapivým momentům, tvůrci zvládli to, v čem se proslavili – tedy podávání příběhu a vytváření napínavých okamžiků. Zábavu nabízí hlavní kostra na dost dlouho. Hlavní příběhová linie se dělí na tři akty a kromě hlavních úkolů je tady i celá řada těch vedlejších. Pro dohrání musíte počítat minimálně 30 hodin, ale zabavit se určitě dokážete na ještě delší dobu. Tradičně brilantní jsou pak dialogy, kterých tady na vás opět čeká požehnaně. Tentokrát se do Dragon Age 2 dostal systém z Mass Effectu 2, kdy u odpovědí vidíte ikonky značící konkrétní postoj té které odpovědi. Možná alespoň to dokáže v nějakých situacích pomoci hráčům, kteří se v tom začnou ztrácet. Ať už v příběhu jako takovém, nebo jen v angličtině, protože dvojka nebyla lokalizovaná do češtiny. To je pro tuzemské fandy určitě škoda, naštěstí máme v naší malé zemi skvělou komunitu a ta už pilně maká na vlastním překladu.

Ale přesuňme se opět zpět k jádru hratelnosti. První díl byl docela zajímavý a zároveň se stal výzvou díky systému soubojů. Osobně jsem neustále využíval možnosti zastavení času v soubojích, kdy máte možnost k taktickému rozmýšlení a rozdání úkolů všem vašim postavám. Tato featurka nechybí ani ve dvojce, ale její využití není zdaleka takové. Souboje se totiž přesunuly hodně směrem k akčnějšímu podání, chvílemi jsem si připadal skoro jako v nějakém hack and slash RPG, především pak na lehčí obtížnosti. Naštěstí chcete-li zpátky tradiční taktické RPG, které se stane opravdovou výzvou, musíte šáhnout po těch nejvyšších obtížnostech. A přesunula se hra skutečně celkově směrem k větší akčnosti? V podstatě ano, protože souboje představují ještě podstatnější složku, plus v nich bojujete s větším počtem nepřátel. Často jich na vás nabíhají doslova desítky. Bohužel né vždycky nabíhají, někdy se prostě jen objevují. A skutečnou ránou pod pás jsou situace, kdy v souboji jen tak tak s minimem života už skoro vítězíte a nejednou se před vámi z čista jasna objeví další várka. Nemůžeme si pomoci, ale tímto se skutečně nepovedlo navodit onu „epičnost”. Podstatným rozdílem se stal i pohled kamery, i když to mne osobně příliš netrápí. Už Prameny jsem hrál čistě z pohledu zpoza hrdinů a na něm se zde nic nemění. Jen nejde úplně oddálit obraz, kdy jste sledovali celou hru shora.

V soubojích byste neuspěli bez svých parťáků. Jejich nabídka je i tentokrát rozmanitá a všechno probíhá víceméně opět shodně s minulým dílem. S vámi v partě mohou jít vždycky tři další kolegové řízení počítačem. Přesnou sestavu si sami vybíráte a volit můžete jak na základě pouhé sympatičnosti toho kterého hrdiny, tak především podle jejich schopností, dovedností a specializace. Na lehčí obtížnost se tím nemusíte až tak zaobírat, na vyšší už musíte každý krok a rozhodnutí dobře rozmýšlet. Platí zde ověřená formule, podle níž by vaše skupinka měla mít schopného tanka, healera a pak nějakého útočníka nablízko a na dálku. Všem postavám lze opět přidělovat taktické pokyny, buď zvolit některý z přednastavených, nebo si udělat svůj a navolit, co má postava za jakých okolností dělat. Bohužel i když jsme instrukce zvolili vcelku jasně, nefungovalo to. Problém byl hlavně s nejdůležitějším členem týmu – healerem. Bohužel problém s parťáky jsem měl občas celkově co se týká jejich inteligence, kdy útočili zmateně nebo odbíhali úplně jiným směrem než bylo nasnadě a nechali mě na holičkách. Ještě že se hra automaticky ukládá tak často.

Už v rámci povídání o příběhové stránce jsme nakousli prostředí a lokace. Jak jsme řekli, většinu času se pohybujete po starodávném městě Thedasu a v jeho bezprostředním okolí. Včetně jeho čtvrtí, které jsou docela zajímavé a rozmanité, ovšem na poměry obrovských RPG nám to prostě nestačí. Přeci jen celý svět univerza Dragon Age (Thedas) je obrovský a určitě by se našlo plno dalších míst, kam by nás tvůrci mohli zavést. Asi si to holt nechávají do zásoby zase někdy na příště.

Po grafické stránce asi nedokázalo nikoho vysloveně překvapit a nadchnout ani první Dragon Age: Prameny. Ostatně to v žánru RPG nevidíme jako problém, tady se na dechberoucí grafiku alá Crysis 2 prostě nehraje. V této oblasti nedošlo prakticky k žádným změnám. Hra běží na stejném enginu a docela kuriózní bylo, že tvůrci současně s uvedením hry na pulty obchodů vydali oficiální cestou ke stažení kvalitnější verzi HD textur do hry. Na druhou stranu když nedošlo k vylepšení grafiky (a kvalita vymodelování i textur je v základu minimálně stejná jako v jedničce), nezvýšily se ani HW nároky. Dokonce bychom řekli, že je tomu přesně naopak. Inu, udělal jsem malý test a zkusil jsem Dragon Age II na svém nijak extra výkonném notebooku, kde fungovala jednička jen tak tak a občas jsem zaznamenával určité lagy. A jak to dopadlo s dvojkou? Zhruba na stejné nastavení funguje naprosto plynule a bez problémů, takže ještě lépe, než jednička. Podle oficiálního zdroje jsou minimální požadavky dvoujádrový procesor Intel Core 2 Duo nebo Athlon 64X na frekvenci 1,8GHz, 1G RAM (resp. 1,5GB v případě Windows Vista a 7) a grafická karta alespoň GeForce 7900GS nebo Radeon HD 2600 Pro s 256 MB RAM.

Přestože jsme úvod dnešní recenze začali ve smyslu, že za takto krátkou dobu vývoje nemohli tvůrci přijít s většími změnami, není tomu tak a mýlili jsme se. Změny totiž v celém konceptu přišly. Novinky by vývojáři nestihli udělat, a tak se naopak vydali cestou škrtů. Ale tím jsme si stejně neodpověděli na to, zdali to sérii prospívá, či nikoli. Názory se pochopitelně různí – zatímco zarytí hardcore fanoušci nadávají na přílišnou ořezanost, nesmíme zapomínat ani na ty hráče, kteří mají rádi RPGčka, ale spíše přímočařejší, než zamotané, hutné a náročné kolosy. A dost možná je tato skupinka hráčů (tedy masový spotřební trh) ještě početnější. A věříme, že všechny tyto lidi budou nakonec s Dragon Age 2 spokojeni. Do jaké z těchto skupinek se řadím já? Inu, první díl se mi moc líbil, ale hle, líbí se mi i druhý. Věřím, že s tímto mírně zjednodušeným základním konceptem skutečně dokáže hra zaujmout větší masy, a to je samozřejmě v případě každé hry nejdůležitější. Určitě bychom tedy od druhého dílu čekali, že se tvůrci nějak více vytáhnou, představí svůj talent a obhájí svojí pozici. To se jim nepovedlo, ale přesto jsme se slušně bavili, i když úplně jinak, než v případě jedničky. Za to udělujeme Dragon Age 2 rovných 75 %. Úplně na závěr připojíme jen doporučení – pokud vás odrazovala jednička svojí až přílišnou hutností a náročností, zkuste dvojku, protože ta nabízí pro změnu odpočinkové RPG ve všech směrech.