DOOM

Za dvanáct let se svět může velice snadno změnit k nepoznání. Lidé však nezapomínají a to, co milovali tehdy, zůstane v jejich paměti navždy. Přesně proto se nikdo ani na vteřinku nepozastavil nad tvorbou nového pokračování legendární série Doom, jejíž první díl letos slaví už neuvěřitelné dvacáté třetí narozeniny. Se sérií jsme se museli po vydání trojky rozloučit především proto, že se jí tak úplně nepodařilo dobýt srdce věrných fanoušků. Přílišné experimenty způsobily, že se na třetí díl snesla bolestná kritika, přestože hra rozhodně měla co nabídnout a úplně na ni zanevřít by byla chyba. Id Software se koneckonců brzy pustil do tvorby čtvrtého dílu. Ten však byl smeten ze stolu a donucen změnit podobu tolikrát, že mu cesta na povrch trvala pěkně dlouho. Konečně jej ale máme v rukou. Nese prostý a jednoduchý název DOOM a má od začátku jasně dáno, čím hodlá zaujmout.

 

Věřte nebo nevěřte, ale dojemným a srdcervoucím příběhem to rozhodně není. Neděste se, že byste se museli vypořádávat s útrapami a nepřekonanými láskami hlavního hrdiny. Jeho jediným smyslem života jsou jeho obrovské bicáky, ještě větší zbraně a krev nepřátel, v níž se koupe téměř neustále. Chyba, kterou udělal třetí díl, zopakována nebyla. Žádné složité příběhové zvraty a smysluplná rozuzlení DOOM skutečně nenabízí. Jediné, co se vám tu a tam zjeví před očima, budou zvláštní démonické symboly rudě zářící z kamenů a jiné blikající obrazovky nemající žádný smysl. Doslova žádný. Pokud se v nich budete snažit hledat smysl života a pokusíte se je složit jako puzzle, uškodíte si. Na tom si přece tato série nikdy nezakládala. Stačí si vzpomenout hned na první díl. Měl nějaký příběh? Rozhodně ne. A vadilo vám to snad?

Při tvorbě novinky si id Software za cíl jasně stanovil vytvoření unikátního zážitku, při jehož hraní by si fanoušci okamžitě vzpomněli na legendu z roku 1993. Především kvůli tomu je hra nostalgií nasáklá až po kost. Neuvěřitelně nás potěšilo, na kolik různých odkazů a vzpomínek jsme na své singleplayerové cestě narazili. I tak si jsme ale stoprocentně jistí, že naprostá většina easter eggů, které DOOM obsahuje, naší pozornosti unikla. Možná to bude proto, že se vývojáři rozhodli vrátit k extrémně spletitým mapám, v nichž jsme se před lety téměř bezpřestání ztráceli. Každý z levelů je neskutečně komplexní a prozkoumat jej celý by se dalo považovat za téměř nadlidskou výzvu. Samozřejmostí je velké množství skrytých cest a chodbiček, jejichž objevení stojí mnoho úsilí, ale když se vám je nakonec nalézt podaří, litovat nebudete ani sebemenší náhodou. Na jejich konci totiž může být ukryto absolutně cokoliv. Jednou se třeba ocitnete uprostřed místnosti se stovkou dalších nepřátel, podruhé se před vámi z ničeho nic zjeví část levelu z originálního Doomu v té grafice, v jaké si jej pamatujete. Nikdy nevíte.

 

Složka pro jednoho hráče se hratelnostně originálu podobá skutečně hodně. Otázkou je, zda je to dobře, nebo by raději určité inovace provedeny být měly. Jakmile přijdete do hry, jediné, co je zapotřebí udělat, je vypnout mozek a nechat se bezmyšlenkovitě unášet vlnami brutality a přehnaného sadismu. Pokud si chcete vybít zlost, nebo prostě jenom nemyslet absolutně na nic, rozhodně vás DOOM potěší a plně se přizpůsobíte jeho požadavkům. Přece jenom nás ale trochu mrzí, že si tvůrci neporadili lépe se systémem, kdy vyjdete do místnosti, uzamknou se veškeré dveře a opět se odemknou teprve v momentě, kdy se vám podaří poslat posledního ďábla pod zem. Není na tom asi nic špatného a jde samozřejmě svým způsobem o odkaz na první díl, vzhledem ke zvyklostem moderních stříleček to ale považujeme za přežitý princip, který by šel chytře a snadno nahradit.

Umělá inteligence nepřátel přirozeně není tématem, nad nímž by se bylo třeba pozastavovat. Jde o nadměrně hloupé splozence pekla a jde jim jenom o to, abyste zemřeli. A my doufali, že to jinak ani nebude. Nepřátelé se na vás neustále valí ze všech stran a máte proto vždy volný prostor k tomu, abyste někomu mohli šít kulky do břicha a zkoumat jeho vnitřnosti. Design protivníků je také parádní, snad nejvíce jsme si ale užili brutálních zakončení útoků s chladnými zbraněmi, při nichž nepřátelům drtíte lebky a půlíte těla. Odpornosti, jaké vás ve zdech této novinky čekají, nemají obdoby. Ani si nechcete představovat, jaké závěry čekají na bossy, jejichž náročnost nás navíc mile překvapila.

 

Velmi důležitou stránkou nového DOOMu je však také multiplayer. Ten se bohužel tak úplně stoprocentně nepovedl. Snaha zkombinovat prvky klání v klasických stříleček s těmi moderními nezafungovala, jak si asi vývojáři představovali. Základem je, že si před každým zápasem zvolíte svůj loadout, který je samozřejmě u nových her naprostou nezbytností. Zde bohužel do jisté míry postrádá smysl, když se stejně většinu času během deseti vteřin dostanete ke zbrani, která se zrovna spawnula na zemi. Využití melee útoků by bylo parádní, kdyby nedocházelo k občasným zásekům a bugům, při nichž se dva hráči z ničeho nic zastaví ve vzduchu uprostřed skoku a jeden druhému rve srdce z těla. Chápeme přesně, kam svým pokusem vývojáři mířili, ale spokojení bohužel nejsme. Trochu nám to na druhou stranu vynahrazuje fakt, že hra obsahuje velké množství různorodých herních módů, z nichž některé jsou originální až hanba a lze si proto s nimi užít spousty zábavy.

Pokud jde o mapy, většina z nich se od sebe vzhledově nijak zásadně neliší, takže si budete připadat, že jste stále v tom samém, i když se ve skutečnosti místo, kde právě bojujete, přesunulo dočista jinam. O to důležitější se však stala možnost vytvářet vlastní mapy. Pokud jste alespoň trochu kreativní typ, vytvořit si ve hře budete moci svá vlastní umělecká díla, která strčí všechny mapy vytvořené vývojáři do kapsy. Už nyní je vidět, že se komunita činí a neustále přichází s dalšími a dalšími skvělými nápady, kam by bitvy mohly být zasazeny. Tak třeba přepracované mapy z prvního dílu série? To si necháme líbit. S editorem map se dá ještě ke všemu velice snadno pracovat i s gamepadem, takže nemusí zoufat ani hráči na konzolích.

 

Nový DOOM splnil téměř veškerá naše očekávání. Myšlenkově se vrátil k roku 1993 a úplně zapomněl na vše, co se žánr stříleček naučil za posledních dvacet let. Je extrémně brutální, takže se při pohledu na něj slabé nátury nejspíše začnou rychle poohlížet po stolu, pod nějž by se mohli schovat. Jinak jde ale o výbornou akci, která od hráče vyžaduje, aby absolutně na nic nemyslel a jenom si užíval skvělého pocitu ze zabíjení obrovských, nečekaně odporných ďáblů. Pravdou je, že se singleplayer časem stává mírně repetitivním, pokud u něj však nestrávíte deset hodin v kuse, není důvod, proč byste na něco takového mysleli. Na druhou stranu multiplayer má problémů celou řadu, což celkový zážitek tak trochu zahrabává pod zemi. Přesto jde o kus, nad jehož koupí by měl každý fanda stříleček rozhodně zauvažovat. Z naší recenze si odnáší 75 %.