Dishonored 2 od vývojářského studia Arkane Studios a vydavatele Bethesda Softworks je jednou z nejočekávanějších her poslední doby. Je tomu tak zejména díky výbornému dojmu, který na hráče i kritiky udělal díl první. Dvojka se drží ve stejném duchu, rozšiřuje možnosti a vylepšuje prvky, které jsme si užili již v předchůdci, aniž by dorazila kdoví jak velká inovace. Dishonored však vyšel v roce 2012, takže většina hráčů měla dostatek času si od hry odpočinout… nyní je čeká vše co dřív, jen lepší.
Příběhová linie
Příběh navazuje na jedničku, avšak zároveň nevyžaduje jakékoliv znalosti. Zatímco v prvním díle jsme řešili vraždu císařovny Jessamine, ve dvojce začínáme oslavou patnáctého výročí její smrti. Po celou tu dobu vládla její dcera Emily Kaldwin, při čemž ji chránil její otec a bývalý manžel císařovny. Po pár minutách breptání těchle dvou o tom, jak je paradoxní až nechutné oslavovat smrt tak blízké osoby, vtrhne na scénu nová postava – Delilah. Ta se jakoby nic dostaví do hlavní síně a oznámí, že je sestrou zesnulé císařovny a má tak na trůn okamžitě právo. Nečeká však na případné rozhodnutí či handrkování o trůn a rovnou pošle vojáky i zrádce na straně dvora, aby se vypořádali s Corvem a Emily. Toto teda pěkně začíná.
Po krátké chvíli nás nepřátelé obklíčí a na nás je nevratná volba postavy. Corvo, otec Emily, je znám z prvního dílu herní série, zatímco Emily je postavou novou. Oba mají jiné nadpřirozené schopnosti, avšak lze předpokládat, že většina lidí si vybere mladou dívku, aby dostala příležitost vyzkoušet si nové skilly. Po volbě jedné z postav s ní utečeme s cílem přijít tomuto spiknutí na kobylku. A spiklenci? Ty hlavní z nich budeme jednoho po druhém likvidovat a na konci nás teoreticky čeká starý dobrý trůn.
Kvůli vyšetřování se vypravíme na ostrov Serkinos, kde navštívíme město Karnaca. Jakoby Emily nebyla díky svému tajnému nočnímu tramdání po střechách města či speciálnímu bojovému výcviku otce, už dosti silná, objevuje se bůh Outsider a nabízí jedinečnou nabídku. Můžeme si od něj vzít nadpřirozené schopnosti, což citelně oživí celou následnou hru. Můžeme však tento dar také odmítnout a hrát jen na vlastní pěst.
A na jaké schopnosti že se můžeme těšit? Zde do jisté míry záleží právě na volbě postavy. Corvo zvládne zastavovat čas, což umožní rychle projít mezi nepřáteli a vyhnout se tak zbytečnému konfliktu. Dále umí vypustit krysí armádu, která nejenom zpacifikuje nepřítele, ale rovnou ho i sní, takže nezůstanou žádné stopy. Emily se naproti tomu umí proměnit v jakýsi stín, který zvládne procházet i těmi nejmenšími skulinkami, ale dokáže i přímo zaútočit a soupeře třeba i roztrhnout vejpůl. Tahle hbitá bojovnice také dokáže kouzlem propojit více hlídek a pokud jednu omráčíme či zabijeme, stane se to samé té druhé, třetí atd.
Každou ze schopností lze dále vylepšovat, avšak pouze výměnou za runy, které je tak nutné hledat. Vidět je v naší blízkosti lze pouze díky speciálnímu napůl přístroji, napůl srdci. Mnohdy je runa schovaná někde za zdí a my musíme přijít na to, kudy se k ní dostat. Díky zmíněnému strojku vidíme i lokaci amuletů, kterými se následně vybavíme a tím vylepšíme. Máme však k dispozici jen omezený počet slotů a tak je výhodné amulety spojovat, díky čemuž se stávají lepšími.
Díky útěku mimo náš ctěný palác máme zároveň pořádnou příležitost prohlédnout si život běžných občanů na ulicích. A máme se zároveň za co stydět. Přestože naše Emily vládla 15 let jistě nejlépe, jak dovedla, zdejší obyvatelstvo je na tom bídně, nemluvě o epidemii jakýchsi přerostlých komárů, jež doslova sají krev. Skvělému stavu se netěší ani stavby, které na řadě míst pomalu, ale jistě chátrají.
Zdejší svět je však mimořádně zajímavý. Všude je spousta položených věcí, dopisů které můžeme číst i velmi zajímavých míst. Pokud je v něčem hra nápaditá a stále překvapující, tak je to měnící se prostředí, které nás zavede každých několik hodin do zcela jinak vypadající krajiny. Přes originální prostředí jsem očekával trochu víc od některých modelů, například některé obličeje jsou na dnešní poměry při nejlepším pouhým průměrem.
Stealth aneb být stínem
Přes několik věrných služebníků, kteří nám zůstali, v podstatě stojíme sami proti celé armádě. Logicky se tak hra nese zejména ve stylu plížení a nepozorovaného zabíjení nepřátel. Dívání se za roh nahnutím či obhlédnutí místa klíčovou dírkou je tak na denním pořádku. Místy jsem měl pocit určité nevěrohodnosti, protože až příliš často jsou hlídky postavené tak, že k nám stojí zády a kudy je nejlepší projít je tak až příliš očividné.
Dishonored 2 neopomíná připomenout, že v této hře nemusíme zabít snad ani jediného nepřítele. Stačí soupeře chytit pod krkem, omráčit ho a případně jeho znehybněné tělo odnést mimo zraky ostatních strážců. Nicméně omračování (tedy škrcení) trvá asi 5 vteřin, ve kterých nás často někdo spatří. Jenže zdejší příběh a především závěr se odvíjí právě dle toho, kolik krve prolijeme. A pokud budeme až moc brutální, nemusí to s námi dopadnout nejlépe.
Boj se zábranami
Jenže právě boj je výborně propracován a množství brutálních, ač výtečně vypadajících zakončení, zabodnutí, useknutí končetin a podobně prostě láká k tomu, je využít. V pravé ruce držíme delší dýku, v levé pak měníme zbraně. Často se nám hodí kuše, která dokáže střílet různé druhy šipek. Mírumilovnější z nás využijí uspávací náboje, jiní zase ty výbušné. Boj zpříjemňuje řada vychytaných gadgetů a můžeme tak třeba zoomovat pohled díky speciální masce.
Kapitolou samou o sobě je obtížnost. Zatímco skryté eliminování nepřátel po jednom nedělá žádný problém, pokud spustíme poplach a neutečeme včas hlídkám, případně nás následně odhalí když prohledávají okolí, přímý obtížnější boj je nevyhnutelný. Přestože narazíme na temné čarodějnice, mutanty, různé strážce i mechanické roboty, přivítal bych ještě několik typů nepřátel navíc.
Detaily, které mají význam
Ať už jde o tunu věcí, dopisů, nahrávek, jež svým množstvím připomínají Oblivion či Skyrim, nádherné menu, zdařilý tutoriál, vyhodnocení jednotlivých misí, atraktivní prostředí, či jiné menší věci, dohromady prostě vytváří výborný dojem. Bonusem, který není zase takovou samozřejmostí, je kvalitní nadabování každé ze dvou hlavních postav.
Hra potencionálně může zklamat ty, kteří mají náladu na pořádnou přímou akci. Té nakonec není tolik, protože při přímém boji by nás nepřátele prostě semleli. A pomalé, promyšlené postupování, jež vyžaduje notnou dávku trpělivosti, zase není pro každého. Další bod kritiky se může týkat možné stereotypnosti postupu. Jakmile hráč dostane své nadpřirozené schopnosti, vyžaduje se již obdobný postup po celou hru. Pro zajímavost níže přikládáme tabulku z Metacritic.com, kde si můžete prohlédnout hodnocení kritiků i hráčů u jednotlivých platforem. Na Steamu je aktuálně 4089 kladných a 3142 záporných recenzí. Je nicméně nutno dodat, že kritika se poměrně často týká špatné optimalizace, která provázela zejména vypuštění hry a situace se už zlepšila.
| Metacritic.com |
Kritici |
Hráči |
| PC | 87 % | 60 % |
| PlayStation 4 | 88 % | 77 % |
| Xbox One | 87 % | 72 % |
Dishonored 2 nabízí díky silnému příběhu, různorodému prostředí i slušné dávce akce a plížení, nezapomenutelnou zábavu. Titul rozvíjí již ověřený herní koncept z prvního dílu a přidává jen pár novinek, avšak o to kvalitněji vylepšuje to, co do hry vložil. Nás hra bavila od začátku do konce a proto dáváme 85 %. Titul je k dispozici na Windows, PlayStation 4 a Xbox One. Stojí ne zrovna příznivých 60 euro.
