Přestože jde historicky o jednu z nejvýznamnějších společností v rámci celého herního průmyslu, nelze říci, že by se japonskému gigantovi s názvem Capcom dařilo vždy a všude. Několik dlouhých let tento celek ztrácel fanoušky hned na několika frontách zároveň, přičemž jedinou z jeho sérií, která se po všech směrech držela vysoko nad hladinou, byl Monster Hunter. Nejednomu milovníkovi her tehdy přeběhlo přes mysl, že Capcom míří přímo do věčných pekel. Možná to měl ale od první chvíle v plánu, protože to tam chtěl pořádně prozkoumat. Jak jinak si totiž vysvětlit, že pekelné zasazení nejnovějšího pokračování série Devil May Cry působí tak ďábelsky dobře, přestože jsme nad jeho návratem slintali dobrých jedenáct let, což nikdy nedělá dobrotu. Začátkem roku nám Capcom vštípil naděje o tom, že se vrací k plné síle, brilantně přetvořenou legendou Resident Evil 2, o níž si můžete přečíst v naší recenzi. Šlo pouze o malicherný odraz našich přání, jemuž bychom neměli věnovat žádnou pozornost, nebo nás čerstvě vypuštěná novinka utvrdila v tom, že se od Capcomu v nejbližších letech máme na co těšit? Na tuto i řadu dalších otázek si odpovíme v dnešní recenzi.
Po příběhové stránce skončil nový Devil May Cry 5 na vcelku klasickou vlnu, která nemá žádný velký potenciál vám vyrazit dech a ovládnout vaši mysl dotěrnými otázkami o tom, co se stane dál, pod jejichž vlivem byste se od hry celých třináct hodin, na něž příběhová linie přibližně vyjde, neodlepili. Na toto ovládnutí sice téměř s jistotou dojde, příběhem však způsobené rozhodně nebude. Abyste jej pořádně pochopili, stačí si představit jednoho hodně velkého a nepěkného démona, který má pod sebou tisíce a tisíce menších, podobně nepěkných poskoků a má v plánu pozabíjet všechny obyvatele města a vysát z nich jejich sladkou krev. Na druhou stranu barikády potom hoďte trojici charismatických hrdinů, kteří se těší na krveprolití démonických bytostí a vyzbrojeni jsou repertoárem šílených zbraní, s nimiž jsme si v sérii pohrávali už v minulosti. No a pak tyto dvě skupiny postavte proti sobě. Dobro proti zlu. Ano, na pár menších i větších zvratů sice během jízdy dojde, kostra hry je nicméně velice jednoduchá, což však v tomto případě vůbec není na škodu. Titul Devil May Cry 5 totiž od počátku chtěl zazářit v dočista odlišné sféře.
V předchozím odstavci jsme zmínili trojici hlavních hrdinů. To není úplně obvyklý počet, nemyslíte? Capcom se v novince rozhodl mírně experimentovat, takže se napříč sadou obsahující dvacet misí postupně ocitneme v těle od prvního dílu známého Danteho, mladého a nakrátko ostříhaného Nera, který se nám poprvé představil v roce 2008 s Devil May Cry 4, a tajemstvími opleteného V, jenž si v novince úspěšně prošel svojí premiérou. Jak asi tušíte, příběhové linie všech tří postav se napříč hrou opakovaně střetávají, dělí a všelijak na sebe navazují, což ale nemusí tak úplně vyhovovat hráčům, kteří s jednou z postav kupříkladu tak docela nesouzní. Charaktery vám pod ruku budou přicházet v cyklech, což ale znamená především to, že se nevyhnete nutnosti se opakovaně vracet ke každé z postav, což je v případě této hry o mnoho důležitější, než by tomu bylo kde jinde. Proč?
Důvodem je, jak neuvěřitelně moc se tyto postavy vzájemně liší z pohledu jejich přístupu k soubojům. Asi nejklasičtější z postav je Nero, který má v dispozici hromadu zbraní, komb i stylů, mezi nimiž si každý hráč dokáže najít něco. Jeho komba mohou být zcela primitivní, stejně tak mezi nimi ale naleznete středně pokročilé až extrémně náročné triky, z nichž si snadno zlámete všechny prsty najednou. Zcela odlišně působí V, který má při ruce tři démony, jež bojují za něho. On za ně činí základní rozhodnutí, na koho půjdou a co mu budou provádět, žádnou vyšší kontrolu nad nimi však nemá. K soubojům je tak třeba přistupovat z dálky, vyhýbat se přicházejícím útokům a vždy si nejprve promyslet, jaká strategie bude nejvýhodnější. Na druhou stranu Dante se vrhá do akce střemhlav a z ničeho si nedělá příliš těžkou hlavu. Všude kolem sebe mlátí půlkami motorky, které připomínají motorové pily, extrémně rychlým tempem zvládá překonat celou délku bojiště a nevybíravě střídá obrovský repertoár zbraní, z nichž se démonům ježí všechny chlupy na těle. Pokud vám jsou hack-and-slash akce po chuti, můžete si být jistí, že si Danteho styl od prvního momentu zamilujete, i když jde o nejobtížněji zvládnutelnou z trojice postav.
Kdyby se ale náhodou stalo, že vám soubojový styl jedné z postav bude připadat nezáživný, či se s ním prostě a jednoduše nedokážete naladit na jednu vlnu, opakovaný návrat k danému charakteru může představovat nepříjemný zážitek, k němuž se budete cítit téměř až nuceni. Postavy jsou naštěstí dobře vybalancovány, takže si myslíme, že podobná frustrace dopadne pouze na zlomek z celkového počtu hráčů. Všeobecně totiž soubojový systém Devil May Cry 5 patří k naprosté špičce žánru akčních adventur. Titul je v první řadě o nekončících porcích zábavy, což kromě jiného dokazuje třeba příběh, který je doslova naplněn všemožnými narážkami, vtípky a zábavnými scénkami. No a souboje jsou přesně o tom samém. Epická komba, která stavíte především na plynulosti, krvelačnosti a dostatečné variaci používaných pohybů, stylů a zbraní, vás snadno dokáží zcela pohltit, zároveň vám však titul pravidelně připomene, že nejste králové světa. Hra je sice velmi náročná, zároveň však nabízí například možnost pomoci s obtížnějšími komby pro začínající hráče, díky čemuž se do hry nemusí nutně pouštět pouze zajetí veteráni.
Určité výhrady bychom měli k designu herního prostředí, který v určitých situacích působí trochu zmatečně. Není tomu tak, že byste se v něm nutně hned museli začít ztrácet, snadno však je možné při prohledávání koutů zapadnout někam, kam jste vůbec nechtěli, a přeskočit tak kousek světa bez možnosti se rychle a bezpečně vrátit zpět. Alespoň se však díky tomu necítíte, jako byste byli uzavřeni v nekončícím koridoru. Jinak ale Devil May Cry 5 vsadilo na zajeté zvyklosti, takže většinou přijdete do místnosti, vyčistíte místnost od nepřátel a pokračujete do další místnosti, přičemž tímto cyklem projdete tolikrát, dokud nenarazíte na finálního bosse, jehož poražením pak současný level zakončíte. Formule je to extrémně jednoduchá, překvapivě dobře však funguje, takže na nic podobného během hraní prakticky ani nepomyslíte. O to se tvůrci postarali skutečně bezchybně.
Ve světě, kde hry vycházejí polovičaté, padající a osekané o řadu obsahu v zájmu placených DLC, září Devil May Cry 5 omamujícím světlem dokončenosti a funkčnosti. Alespoň pro případ počítačové verze, s níž jsme se dostali do styku, musíme říct, že titul funguje naprosto skvěle a snad nikdy jsme nezaregistrovali, že by došlo k pádu FPS pod sladkou šedesátku. A to i přesto, že hra vypadá naprosto famózně, což platí především v momentech, kdy se pohybujete na povrchu. Mírná diverzifikace prostředí by na druhou stranu uprostřed pekel určitě na škodu nebyla. Druhá polovina audiovizuální stránky si však žádá chválu z každého úhlu pohledu. Tak povedený soundtrack, jako má novinka, jsme neslyšeli už pěkně dlouho. To, že se za něj tvůrci nestydí, navíc čpí z faktu, že je doslova všudypřítomný. Jediné, co si vývojáři mohli odpustit, je možnost si za peníze koupit krystaly určené k vylepšování charakterů. Samozřejmě, když hrajete pilně a pečlivě, bez problémů si je můžete nasbírat, přijde nám ale trochu laciné je vůbec v obchodu k dispozici nabízet.
Tak co tedy? Označili bychom Devil May Cry 5 za další důkaz návratu společnosti Capcom do své někdejší kondice? Tisíckrát ano! Hra se pyšní jedním z nejlépe fungujících a nezábavnějších soubojových systémů současnosti, což je důvodem, proč s ní nadšeně strávíte celých dvanáct hodin s širokým úsměvem táhnoucím se od ucha k uchu. Měli bychom určité výhrady k příběhu, který je možná až příliš jednoduchý, především ve druhé polovině hry naštěstí i ten dokáže hráči pořádně zamotat hlavu. Co je ale nejdůležitější, titul je opravdovým klenotem z pohledu optimalizace a audiovizuálního zpracování, což v současnosti (bohužel) není ani zdaleka standardem. Klidně bychom se nebáli říct, že jde o dosud nejlepší pokračování celé série. A pokud vám hack-and-slash hry nejsou cizí, rozhodně bychom vám tak doporučili se do tohoto kousku vrhnout po hlavě. Nebojte, litovat toho určitě nebudete.
