Desperados 2

Nemusíte nutně patřit do herního starobince, abyste si ještě vzpomněli na výtečnou strategickou sérii Commandos. Za jejím vznikem stála firma Pyro Studios, která nám ukázala, že strategický žánr není pouze o budování města nebo základny, výrobě stovek anonymních jednotek a jejich následném boji s cílem co nejrychleji anihilovat protivníka. První Commandos byli po mnoha stránkách unikátní hrou, což se podepsalo na její všeobecné oblibě. Místo bezpohlavních pěšáků jste dostali vojáky s vlastním příběhem, každý byl díky specifickým vlastnostem unikátní a každý uměl něco jiného. A na vás pak bylo jen jednotlivé charaktery vhodně zkombinovat a co možná nejelegantněji splnit cíl požadované mise. A jistě mi dáte za pravdu, že to mnohdy bylo pěkně zapeklité!

Pokud je nějaký nápad dobrý, dříve či později se objeví někdo, kdo se jej rozhodne zkopírovat. V tomto případě to byla německá firma Spellbound Studios, který v rychlém sledu vyprodukovala podobné hry zasazené do středověké Anglie (Robin Hood), do Ameriky v době prohibice (Chicago 1930) a na romantický Divoký západ (Desperados). A jelikož měl posledně jmenovaný titul po světě obrovský úspěch, byly započaty práce na druhém dílu, který se v těchto dnech dostává na pulty našich obchodů. Jaký je a co všechno nám přinese?

Staří známí se vracejí
Pokud jste hráli první díl Desperados, během hraní jeho pokračovatele se budete cítit jako doma. Autoři totiž v maximální možné míře vycházeli z prvního dílu, čemuž je podřízen i příběh, který na předešlé události nepřímo navazuje. Hlavním hrdinou je opět John Cooper a jeho parta neohrožených hrdinů, kteří si nejdou pro ránu daleko. Vedle charismatického drsňáka Coopera si budeme moci osahat vnady provokatérky Kate O'Hara, několik vynálezů doktora McCoye, výbušniny Sama Williamse či nevybíravé způsoby hrubiána Pabla Sancheze. Kromě nich se ke slova dostane postava zcela nová, která se k vaší partě přidá v závěrečných misích hry. Tou nebude nikdo jiný než bystrý indián Hawkeye, jehož pomoc vám bude samozřejmě pouze a jen ku prospěchu věci.

Jestliže jste původní hru nehráli, asi by bylo vhodné trošku popsat její princip. Jak již bylo řečeno, původní Commandos a ani Desperados nejsou ani v nejmenším běžnou strategií. Vše začíná u postav, kdy nedostanete všechny najednou, avšak jen ty, které se vám budou pro tu či onu misi hodit. V drtivé většině případů tak vaše parta stane proti hrozivé přesile, kterou musíte silou zbraní nebo naopak nějakým chytrým nápadem převést a splnit to, co se po vás žádá. A to je jedna z klíčových devíz hry, kdy máte před sebou jeden cíl a tucet možností, jak se k němu dostat. Máte osvobodit vaše kamarády z vězení? Tak buď můžete použít brutální sílu a naběhnout na nepřítele a všechny je pěkně vystřílet. Druhou možností je zkusit se pěkně potichoučku proplížit za jejich zády. Nestačí vám to? A co takhle jejich postupné zabití pěkně na velkou vzdálenost pomocí odstřelovačky či jiné neodhalitelné metody? A nebo že bychom tam vyslali naši krásku Kate, aby nepřátele zabavila a my jim zatím vpadneme do zad? Jak vidíte, možností a voleb je opravdu spousta a je jen na vás, jakou cestu si vyberete.

Co postava, to zcela jiný set unikátních zbraní a schopností. Sam umí dobře zacházet s výbušninami a není pro něj problém vyhodit do povětří cokoliv, na co si vzpomenete, Doc McCoy umí kromě jiného léčit zranění a kupříkladu nerudný Sanchez může nepřátele omračovat házením kamenů. V podstatě by se dalo říci, že ten dělá to a ten zas tamto…

Každá z misí, kterou obsahuje hlavní kampaň, se liší od té předcházející, tudíž se ani na okamžik nebudete nudit. Variabilita je opravdu velká – jednou dobýváte pevnost střeženou desítkami nepřátel, jindy musíte ochránit kolonu s povozy, v dalším se zase musíte vloupat do hotelu a zajmout dlouho hledaného muže a tak dále a tak dále.

Strategie, nebo 3D akce?
Vůbec nejzásadnější změnou oproti prvnímu dílu hry je možnost se kdykoliv přepnout do pohledu vlastních očí. Ačkoliv zpočátku se tato možnost jevila trochu rozporuplně a někteří ji považovali za jakýsi ústupek směrem k mainstreamu, její zakomponování do hry dopadlo takřka na výbornou. Ptáte se jak to funguje? Je to skutečně jednoduché – v jakýkoli okamžik můžete stisknutím TABulátoru přeměnit kameru z izometrického pohledu za kameru z pohledu třetí osoby. V ten okamžik se z Desperados stává regulérní akční hra, jako je třeba Tomb Raider. Kupodivu je tato možnost v mnoha případech velmi užitečná a rozhodně tím není ani v nejmenším degradována hratelnost. Nehledě na to, že tuto věc můžete, avšak stejně tak nemusíte během hry využít. Na druhou stranu nečekejte, že koupí Desperados dostanete dvě různé hry a že po jejich dokončení jako strategie se můžete vrhnout se zcela novým zážitkem na 3D akci z pohledu třetí osoby. Tak by to bohužel nefungovalo. Často je třeba koordinovat více akcí najednou a na to je klasická 3D akce trochu neohrabaná, nehledě na to, že by se vám neustálým střídáním postav tříštil prožitek. Tím chci říct, že v jádru jde o starou dobrou strategii, tak jak ji známe z minula, avšak není problém si ji čas od času ozvláštnit právě tím pohledem z třetí osoby.

Vidíme, slyšíme, střílíme, žijeme…
Nastavená obtížnost není nejnižší. Snad právě proto je celá úvodní mise věnována rozsáhlému tutoriálu, který vás naučí naplno využívat všech možností, které hra nabízí. Rozhodně se během hraní vyplatí řídit dle okřídleného tvrzení dvakrát měř, jednou řež, protože smrt si sem chodí na tequilu co pár minut. Naštěstí se dá hra ukládat, kdykoliv se vám zachce, což ji dělá o něco snazší. Vlastně velký podíl na více než častém úmrtí vašich lidí při velké neopatrnosti má hlavně umělá inteligence nepřátel. Ta je relativně propracovaná a nic ve hře nedostanete zadarmo. Nepřátelé mají neustále oči na stopkách a nově i uši! Jakmile způsobíte v jejich okolí nějaký rachot, rychle se přiběhnou podívat co se děje. A věřte nebo ne, jakmile na někoho z nich narazíte nepřipraveni (rozuměj: neozbrojeni), v 90% případů si můžete rovnou volat pohřební službu. Protivníci vás na blízkou vzdálenost nemají problém skolit na jedinou ránu, což vás naučí velké obezřetnosti a kontrolování toho, jak moc jste pro nepřátele (ne)viditelní.

I přes výše zmíněný odstavec sem tam něco zaskřípe a čas od času se v umělé inteligenci přihodí bota, nad kterou zůstane rozum stát – někdy si vás nepřítel nevšimne, i když děláte velký randál, jindy zas nebude reagovat na vaše útoky, což vypadá přinejmenším podivně. Naštěstí k těmto věcem dochází jen velmi sporadicky, tudíž se dají s klidným svědomím přejít.

Prérie jako na dlani
Kromě hratelnosti jako takové musím autory pochválit za technické zpracování, které se lehce vznáší nad současným průměrem. Co vám budu povídat, druhý díl Desperados vypadá opravdu výborně, což ostatně můžete sami posoudit z okolních obrázků. Na pěkném vzhledu má lví podíl zcela nový grafický engine, díky němuž si můžete nyní vychutnat všechny krásy hry ve třech rozměrech. I přesto se podařilo zachovat perfektní atmosféru známou z minula. Pokud hru sledujete z klasického izometrického pohledu, v první okamžik si možná ani neuvědomíte, že je 3D – vše je naprosto detailní a takřka pořád máte absolutní přehled o tom, co se na scéně děje. Vlastní práce s kamerou je opravdu intuitivní a kupříkladu pouhým stisknutím pravého tlačítka myši můžete pohled oddálit či přiblížit a dokonce změnit úhel. Ale abych pouze nechválil, tyto funkce jsou vám někdy odepřeny, především v případech, kdy se nacházíte blízko okraje mapy. A pokud na vás v takový okamžik nepřítel zaútočí a kamera bude zabírat něco jiného, budete autory dlouho proklínat.

Co však trochu zklame, jsou filmečky mezi jednotlivými misemi. Tak nějak podvědomě čekáte na to, že přijdou ke slovu skvěle hrané scénky v enginu hry, ale ono nic. Tedy něco ano – série statických a mezi sebou se prolínajících obrázků, které vám posouvají děj kupředu. Někdo může říci, že to je stylové, nicméně já za sebe říkám, že je to trochu laciné. Kdyby se v kalendáři psal rok 1996 namísto 2006, asi bych se nad tím ani nepozastavil, ale takto je to více než trestuhodně málo…

Jestliže grafické zpracování nasadilo vysokou laťku, zvuková a hudební stránka ji také nemá problém překonat. Ostatně pokud jste hráli původní Desperados, jistě mi dáte za pravdu, že i tam měly chytlavé melodie a trefné zvuky své místo. U Desperados 2 tomu není jinak, jen je vše dotaženo ještě do větší dokonalosti a i tady se nezapřela typicky německá perfekcionistická nátura. Veškeré hudební motivy jsou esenciálním prvkem výsledné atmosféry a nebýt jich, hra by byla o třídu níž. Takřka pořád vám do uší zní povedená hudba, která navíc reflektuje dění ve hře a mění se dynamicky dle vašeho počínání. Tato věc se hodí především v záškodnických misích, protože s její pomocí snadno poznáte, jak se k vám staví vaše okolí – jestliže hraje klidná a pomalá hudba, nic moc se neděje a nikdo si vás nevšímá, jakmile dojde ke zrychlení tempa, určitě po vás někdo jde. To je užitečné, nemyslíte?

Beng, beng!
Finální výstřel z našeho koltu padl, protivník se však kupodivu neklátí k zemi, ale skálopevně stojí na svém místě a očividně to všechno ustál. A podobné je to i s druhým dílem Desperados – ať se na něj díváte z jakéhokoliv úhlu chcete, ve většině případů nenajdete téměř žádných větších chybiček; jakoby jej duchovní otci z německého Spellboundu oblékli do neprůstřelné vesty. Sice to není hra pro každého, protože častokrát budete potřebovat pevné nervy a dostatek klidu, nicméně pokud jí přijdete na chuť, jen tak se od ní neodtrhnete. Máte-li tedy v lásce podobné hry ve stylu alá Commandos, rozhodně ji můžeme jen a jen doporučit. Tohle všechno přináší nadprůměrné hodnocení 86%.