Zemřít, poučit se, vyběhnout znovu od začátku a… zemřít o dva kroky dále. Že tento recept známe až moc dobře ze Souls her? Nenechte se mýlit. Dead Cells je úplně jiným typem hry, než by se na první pohled mohlo zdát.
Nejmenovaný hlavní hrdina se probírá po své smrti a shledává, že není tak úplně mrtvý, ale bohužel ani ne živý. Místo hlavy má nyní ohnivý kouř, čemuž se ani tak nediví, a po vybrání rozdílných zbraní do pravé a levé ruky hned za dveřmi zabíjí prvního nepřítele. Překousneme minimalismus výpravy příběhu a téměř nulový tutoriál a zkusme se nějak prosekat první 2D úrovní, kde na nás útočí démoničtí lučištníci a rychlé zombie, a najednou přijde očekávaná první smrt. A jsme opět na začátku a náš hlavní hrdina se probírá před rytířkou, která se ho jen zeptá: „Už zase?“
Také jste zvyklí na časté checkpointy a princip Dead Cells vám po prvním odstavci připadá na dnešní dobu až příliš náročný? Tak to bohužel nejspíš nebude hra pro vás. Dead Cells opravdu připomíná arkádovky ze staré školy. Ha, zemřel jsi. Chceš pokračovat? Vhoď další minci. Po každé smrti jdete totiž opravdu od nuly. Jediné, co zůstává, jsou odemčené schopnosti navíc. Ty získáte od obchodníka na konci každého levelu. Časem tak po smrti začínáte třeba rovnou s dvěma lektvary či s lepší zbraní.
Ale pozor! Pokud zemřete během levelu, body, které jste během jeho hraní nasbírali, se vynulují. Projít tak každý level je malou výhrou, protože další odemčená schopnost vám pomůže při dalším hraní dostat se zas o pár kroků dál. Tento způsob vývoje, jehož odemknuté možnosti se přenáší i do nové hry, naopak cílí na hráče, kteří vědí, že cesta na konec je trnitá. Ano, je to typický Roguelike žánr, který v dnešní době není právě běžný, ale krásně padne do Pixel Artového světa. Z toho Dead Cells pomrkává na Castlevanii a Metroid, ze kterých si bere nejednu inspiraci.
Hned na každém začátku hry si můžeme vybrat, jestli k meči vzít do druhé ruky spíše štít a počítat s vykrýváním útoků, nebo luk a útočit na nepřátele již z dálky bez možnosti krytí. Opět v tomto konceptu vidíme inspiraci Souls hrami, kde v sérii Dark Souls nešlo bez štítu přežít, zatímco sesterská hra Bloodborne sázela na střílení nepřátel a krytí štítem vyměnila za rychlé úskoky. Během průchodu ale lze narazit na další typy zbraní a je na každém hráči, kterou zbraň si vybere. Doplňkovými dvěma zbraněmi navíc, jsou ještě granáty a pasti, které po použití sice nezmizí, ale mají několikavteřinový cooldown, takže je dobré je používat s rozmyslem. Opět ale i ty jsou s každou smrtí ztraceny a je potřeba je v dalším průchodu hrou nalézt.
Skvěle je nastaven vývoj postavy. Na začátku každé hry je hlavní hrdina se sto body zdraví bez jediné extra zbraně navíc. Po několika levelech je postava ale třeba i pětkrát silnější a s několikanásobně větším zdravím. Po smrti však opět vše ztrácí. Každou zkušenost a každý bod zdraví si však musíme zasloužit. Pokud dokážeme proběhnout daný level za dvě minuty, při kterém spíše náhodou odstraníme pár nepřátel a hned na první dobrou najdeme vchod do dalšího levelu, rozhodně to není výhra. V dalším kole jsou totiž nepřátele o dost silnější, a pokud jsme si v předešlé úrovni nenašli pár vylepšení, jen těžko další kolo přežijeme.
Nutno dodat, že každý průchod jednotlivými úrovněmi je jedinečný díky náhodně generovanému prostředí, které je bludištěm samo o sobě. Naštěstí je možné otevřít si mapu, ve které je náčrtek již proběhnuté části levelu, a dále na konkrétních místech otevřít portál, kterým se lze teleportovat na několik míst na mapě během vteřiny. Častokrát se tak stane, že po pětiminutovém pobíhání po podzemí dorazíte na konec chodby, kde je pouze teleport na začátek této odbočky.
Generování levelů jde ale ještě o krok dále. Čekáte, že na konci jednoho levelu najdete vstup do již známého prostředí v podobě další úrovně stok s nepřáteli, u nichž již máte nastudovaný každý pohyb? Tak místo nich přivítejte střechy hradu s úplně jinými nepřáteli. Dead Cells tak neztrácí tempo ani na padesáté zahrání a vždy dokáže překvapit. Každou smrtí se dokonce herní prostředí maličko mění i co se týče NPC postav. To zejména po prvním zjištění dost překvapí, jelikož je vidět, že každá smrt hrdiny není jen narůstajícím číslem ve statistikách, ale reaguje na ni i děj v pozadí.
Po nastudování všech typů úrovní, pohybech každého nepřítele, odemknutí několika schopností a s trochou štěstí je možné proběhnout Dead Cells za slabou hodinku. V reálu ale budete stát většinu hráčů desítky smrtí a stovky úmorných minut, než se na tento konec dostanou. A co pak? Pak zjistíte, že ze schopností toho máte stále otevřené minimum a máte chuť prozkoumávat svět nejen kvůli odemknutí další schopností, ale také kvůli střípkům v příběhu, které jste dosud neobjevili.
Pixel Artový svět Dead Cells sice na první pohled nepřináší nic nového, ale jen do té chvíle, než jej rozhýbou do detailu zpracované animace. Každý nádech hrdiny je čím dál těžší s ubývajícím zdravím a na pokraji smrti se k němu přidá krvácení na podlahu. Ani prostředí se nenechá zahanbit pohyby postav a jeho zpracování je detailní a obdivuhodné. Jiskření jedoucího výtahu, mihotání lamp a mnoho další detailů se mi zarylo do paměti stejně silně jako specifické útoky jednotlivých nepřátel. Takhle má vypadat pravý Pixel Art – na první pohled jako hra z osmdesátých let, jen dokud se nedá do pohybu. Ruku v ruce s designem jde také krásný hudební podkres, který je ale místy repetitivní, zejména v počátečních levelech, kde jej slyšíme nejčastěji.
Dead Cells není hrou pro každého. Neustálá smrt, kterou způsobí i jen několik vteřin nepozornosti, může nastat klidně i po půlhodině hraní. Na to ale nejsou někteří hráči stavění. Na druhou stranu právě ti z nás, kteří milují výzvu a vědí, že nic není zadarmo, nebudou brát Dead Cells jako celek k pokoření, ale budou se radovat z každého prošlého levelu, který jim dovoluje vylepšit schopnosti, a tím si zvednout šance pro příště. Jestli vám bude někdo tvrdit, že Dead Cells je oddychovka na pár minut denně, nejspíš se ještě pořádně nepodíval na hodinky, kolik času u hraní strávil. Je to totiž přesně ta hra, u které smrt je pouze začátek stejně jako její dohrání. Ne nadarmo jsem se tak přistihl po několika hodinách, jak si sám říkám „Ještě jednou umřu a půjdu od toho.“ Ale nebyla to pravda a trvalo další desítky minut a nepočítaně smrtí, než jsem se od Dead Cells dokázal odpoutat.
