Daylight

Pokud jste se po rozkliknutí nadpisu dostali do obsahu samostatné recenze, musím vám pogratulovat, neboť vaše pouť po následujícím textu ve vás zrovna nadšení nevyvolá. Daylight od Zombie Studios je totiž naprosto podprůměrná hra, která postrádá pointu, jakýkoliv smysluplný příběh a trpí i technickými problémy. Je až s podivem, že tvůrci hru na poslední chvíli odložili ze začátku dubna na jeho konec a stejně hra obsahuje technické problémy jako občasné trhání obrazu, vypadávání zvuku a hlavně nezobrazování trofejí, i když jsem při hraní několik trofejí odemkl (přesný počet si nepamatuji, ale bylo jich více než pět). Ale to by nebylo tak hrozné. Zanedlouho přijdou na řadu daleko horší věci a tahle hra vás bude děsit opravdu ze spaní ne svým skvělým obsahem, ale zpracováním. Ti, kdo nemají dostatečně silné žaludky na kritiku, která se snese nad tímto titulem, ať raději dobrovolně opustí tento článek.

Při hraní této hry jsem totiž i já začal přemýšlet, co všechno musí herní redaktor přetrpět, aby mohl napsat recenzi na takový herní odpad, kterým Daylight bezesporu je. Má mysl při tom dvouhodinovém hraní několikrát pokorně škemrala: „Už dost, ukonči mé trápení, prosím!”, a vyzívala mě ke zmáčknutí tlačítka se znakem PlayStationu, které hráče hodí do základního menu konzole PlayStation 4. Bohužel jsem nebyl schopen hru jen tak odbít a napsat recenzi. Má chyba a značka – Tento produkt byl testován na herním redaktorovi, úspěšně orazítkuje tuto recenzi. Je zřejmé, že procedurálně generovaný level designem této hře vůbec neprospěl. Ba co víc, on ji doslova pohřbil, protože bez nějakého citu pro detail donekonečna chrlí několik stejných místností neustále kolem sebe a vůbec mu nevadí, že na jednu a tatáž stejnou místnost narazíte ve vylidněné nemocnici a po té i na konci hry v nějaké tvrzi za lesem. Ta místnost se stala mou noční můrou – uprostřed ní je psací stůl, na kterém leží svítící lampička, stěny okolo obehnané knihovnami a u stolu větší křeslo.

Tvůrci hry slibovali, že procedurální generování levelů bude pro hráče velké plus. Chyba lávky. Komu by se chtělo prozkoumávat stále dokola ty samé místnosti a přitom jen nejapně čekat, proč vlastně bloumám po chodbách jakéhosi nemocničního zařízení/věznice, stok (jen les vypadá trošku nápaditěji)? Kdo jsem? Proč tam jsem? Co je mým cílem? Kdo ke mně sakra mluví? A když už mluví, tak proč mi předtím nezvoní nebo alespoň nevibruje telefon, který držím v pravé ruce?

Otázek je spousta, ale nečekejte smysluplné odpovědi. A když už nějaké přijdou, jsou sporadické a vytržené z kontextu. Abych zjistil, co je mým úkolem, musel jsem se vracet přes notnou část první úrovně, která se odehrává v nemocnici. Prostě jsem neposbíral dokumenty na začátku mého putování. To se občas děje, když vás hra ihned po probuzení vhodí nevhodným způsobem do děje, kdy nevíte, co se po vás vůbec chce a proč jste se probudili zrovna na podlaze nějakého komplexu. Po odehrání 15 minut matně tušíte, že by se mohlo jednat o nemocnici, ale třeba také o psychiatrickou léčebnu a kdo ví co ještě. Ano, hlavní hrdinka má sice amnézii a jmenuje se Sára, ale ani po hodině hraní jsem se nedozvěděl to podstatné – proč bloumá po nemocnici? A proč je na nemocnici napojena budova vězení? Po vězení přijdou na řadu stoky a po té jediná lokace, která tolik netrpí procedurálním generováním obsahu – les s pěknou chaloupkou uprostřed. Jenže, pořád nechápu pointu hry. Nebo snad udělala Jessica Chobot někde ve scénáři chybu? Jediné, co sice není zrovna logické, ale dává to nějaký smysl, je sebrání prokletého předmětu a jeho donesení na magické místo. Tam hrdinka předmět použije a můžete se vesele vydat dále (pokud se vám ještě chce).

Mechaniky hry spočívají ve třech věcech. První je mobil, který vám uvadle svítí na cestu a na jehož display se vám automaticky vykresluje mapa. Mobil také zastává funkci jakéhosi indikátoru nebezpečí, které vám hrozí. Přicházející nebezpečí indikuje artefakty na displeji a chrčením. Další mechanikou jsou světlice a fluoreskující tyčinky. Světlice odeženou (řekněme do věčných lovišť) odpudivě ztvárněné duchy a tudíž jsou jedinou obranou před jedním a tím samým druhem nepřátel. Trochu málo, ne? Za to fluoreskující tyčinky vám pomohou najít věci, s kterými můžete provést interakci. Mezi tu se počítá otevírání zásuvek u stolů, skříní či přesouvání beden, díky kterým se dostanete na vyvýšená místa. Bravo! Tolik nápadů na tak malém prostoru… Abych hře jen neškodil, dá se počítat i interakce se zápalnými šňůrami ke konci hry.

Navíc v popisu ovládání stojí, že pomocí kolečka můžete šplhat. Bláhově jsem se domníval, že se tím myslí i skákat. Jenže hlavní hrdinka bohužel nepřekročí ani krabice s knihami ležící na zemi či převrácený kýbl, takže vám nic jiného nezbude, než daný předmět ležící na zemi obejít! To už je vážně moc. Navíc bych od dobré hororové hry čekal, že vás bude chtít vtáhnout do děje pomocí své atmosféry a viditelné interakce hrdinky s okolím. To se bohužel neděje. Proč hrdinka při otevírání dveří, mříží cel, šuplíků nebo skříní nepoužívá ruce? Copak jsme v roce 2000? Navíc se musíte ještě správně trefit do oblasti, která je pro interakci připravena a její neviditelné rozpětí není zrovna velké. Když si vzpomenu na Outlast, který naprosto perfektně zobrazil interakci hlavního hrdiny s herním prostředím, tiše uroním slzu dojetí a tiše poděkuji tvůrcům za perfektní atmosféru během hraní. Jenže co vám nabídne Daylight? Máme tady stereotypní prostředí díky procedurálně generovanému obsahu, plytké uvedení do děje, žádnou motivaci pokračovat dále v hraní, chyby technického rázu a v neposlední řadě otravné hledání všech dokumentů v lokaci, bez kterých by vám jinak magická místnost nevydala prokletý předmět. Co mě tedy přimělo hrát Daylight? Jednak to, abych si mohl na tuto hru udělat svůj názor a ten následně přinést i našim čtenářům a jednak to, že mám hororové hry opravdu rád. To ale není příklad Daylight, a proto této hře uděluji výslednou známku 30 %, od které ji nezachrání ani vůbec první použití Unreal Enginu 4. Na hře to totiž není bohužel poznat a do kolen jsem z grafického vzezření opravdu nešel.