Clive Barker's Jericho

Clive Barker – jméno, které není třeba nějak dlouze představovat. Jedná se především o brilantního anglického spisovatele, který dokáže svými komplexními hororovými představami pořádně nahnat strach. Tím nadání tohoto mistra strachu nekončí, takže kromě psaní divadelních her je i úspěšným režisérem. Většina z nás jistě zamáčkne slzu při vzpomínce na kultovní film Hellraiser, který Barker nejen sám napsal, ale i režíroval. I s hrami má své zkušenosti a s jeho jménem v názvu, se už jedna před léty objevila, i když komerčně nedopadla zrovna nejlépe. Schválně, vzpomene si někdo z vás z hlavy na její název? To Jericho by mělo být jiné kafe, jak ostatně nedávno naznačila objemná demoverze. Příběh se točí kolem pouštního města, kde se objevují podivné paranormální jevy. Proto je povolána speciální paranormální jednotka, skládající se z šesti členů, s cílem zjistit, co se vlastně děje. Následuje první opatrné poznávání okolí a kolotoč hrůzných událostí se může rozjet.

   

Jak už bylo řečeno, celkový počet členů jednotky se zastavil na čísle šest a ještě se dál rozděluje na dvě skupiny – alfa a omega. Hlavní hrdina, za kterého hrajeme je zároveň mozkem celého týmu, tedy velitelem, který rozhoduje o dalším postupu. Na začátku než se trochu rozkoukáte, ovládáte pouze jeho, později díky "menší nehodě" získáte schopnost hrát i za všechny ostatní členy týmu a libovolně se mezi nimi přepínat. To je vyřešeno celkem fikaně, protože vaše schopnost je vniknout do cizího těla a "potlačit" vůli jeho původního "obyvatele". Až tělo opustíte, ten okamžitě získá své schopnosti zase zpět. Ačkoli tedy hrajete za šest charakterů, ve skutečnosti jste pořád jakoby jeden člověk.

   

Vzhledem k vaší velitelské funkci, můžete svým podřízeným udělovat i jednoduché příkazy. Nečekejte ovšem nic světoborného, vše se v podstatě smrsklo na dva jednoduché příkazy a to vpřed a stop. Ostatní postavy se vás navíc většinou drží jako klíště, takže mnohdy není ani nutné je používat. Jindy se ovšem stane, že bezstarostně vyrazí ke vzdálené nepřátelské skupince, což se ovšem neslučuje s dlouhým životem. Během hraní jsem si rychle zvykl tyto příkazy udělovat automaticky, zkrátka kdykoli se objevila větší skupinka nepřátel, ihned jsem vydal příkaz k zastavení, aby se mi kolegové někam nerozprchli. Během soubojů se pak chovají celkem inteligentně, i když hlavní díl práce a povinnosti záleží vždycky na vás a nestane se, že by kolegové byli schopní dokončit nějaký úkol sami, bez vaší pomoci.

   

Schopnosti každé postavy se značně liší a díky tomu zůstává hra víceméně zábavná po celou dobu hraní. Postavy se odlišují nejen zbraňovým arzenálem, ale i speciálními schopnostmi. Nejprve pár slov k samotným zbraním. Každá postava má k dispozici nějakou střelnou a to mnohdy v kombinaci primárního nebo sekundárního módu. V jedné zbrani tak třeba máte kombinaci brokovnice a samopalu, pod sniperkou je velmi přesný granátomet, těžký kulomet doplňuje velmi přesná pistole či můžete házet programovatelné granáty nebo rozsekat někoho katanou na kusy apod. Samozřejmě každá z postav má k dispozici jen jednu z uvedených kombinací. Za speciální zmínku stojí katana, která ač se to nemusí zdát, je v kombinaci s automatickou pistolí velmi silnou zbraní. Ovládat se dá buď jednou rukou nebo obouruč – to pokud úder mečem zkombinujete s pohybem myši do strany. Většina nepřátel pak více než dvěma úderům těžko odolá. To z úplně jiného soudku jsou alternativní speciální vlastnosti, klidně bychom mohli použít i termín kouzlení či nadpřirozené schopnosti. Postavy jsou tak schopny uvěznit nepřátele skrze krvavou kouli, vypouštět mrtvé duše, zpomalovat čas, či ovládat kulku v pohybu a při troše šikovnosti tak na jeden výstřel zneškodnit několik potvor zároveň atp. Tyto schopnosti získáváte postupně a hra vás přímo nutí je používat, jinak nemáte šanci dostat se do dalšího levelu. To je ovšem často dosti prvo-plánovité, takže si můžete být 100% jisti, že při získání nějaké schopnosti, ji nedlouho poté budete muset využít. To vás sice donutí používat všechny postavy, na druhou stranu vám to diktuje způsob, jakým máte hrát a bere vám to úplnou volnost. Zvláštně je řešeno umírání postav, ono totiž žádné není. Pokud je nějaká postava zraněna tak neumírá, ale skloní se k zemi a čeká na oživení. Toho jste schopni buď vy sami nebo kněz Rawling. Kromě střílení se tak velice často musíte při bitevních vřavách starat i o zdraví a životy svých spolubojovníků, což se občas změní v zoufalé pobíhání s neustálým oživováním.

   

Tím se dostáváme k celkovému konceptu a zároveň asi největší slabině hry. Předvídatelnost. Čekal jsem, že se budu bát, že mě budou děsit zdánlivě odnikud se objevující stvůry. Je pravda, že některé scény jsou celkem děsivé, že potvory vypadají odpudivě, krev teče v potocích, ale po pár minutkách si zvyknete a už vás to nebude tak děsit. To jsem se víc bál / lekal u Doomu 3, což pro Jericho není dobrá vizitka. Navíc, a to je ten největší kámen úrazu, monstra se objevují s přesnou pravidelností a přesně odhadnete místa, kde se schýlí k boji. Ve hře to vypadá tak, že se dostanete k nějakému místu, vyhrnou se potvory, vystřílíte je. Přesunete se dál, další potvory, eliminace a další krátký přesun a tak pořád dokola. Často se dostanete na místa, kde vás přepadne doslova záplava oblud, které vystřílíte jen tak tak. Neříkám, že je to vysloveně špatně, ale k děsivé atmosféře by mi sedělo něco komornějšího, než zběsilá vyvražďovačka ala Painkiller. Další věc, která mi hodně vadila, je nemožnost skákat. Autoři si tak podstatně ulehčili práci s designem levelů, které jsou mimochodem zcela lineární. Stačilo jim tak kamkoli umístit menší výstupek a za něj se prostě nedostanete, ani kdybyste se katanou rozkrájeli.

Zajímavé jsou drobné mini hry, ke kterým se občas nachomýtnete. Třeba když musíte někam slézt nebo se dostat na jinak nepřístupné místo. Hra vám v té chvíli nabízí na obrazovce symboly kláves a vy musíte během okamžiku zmáčknout tu správnou. Stejným způsobem i bojujete proti některým monstrům. Když se k některé potvoře dostanete moc blízko, tak vás chytne do spárů a pokusí se vás dostat pěkně na férovku, buď údery pěstí nebo kousáním. Hra vám v ten okamžik opět nabízí symboly kláves a když včas zmáčknete tu správnou, podaří se vám vyhnout útoku a hlavně přežít a potvoru nakonec umlátit. K jedněm z nejlepších momentů hry patří souboj proti jednomu z finálních bosů, kterého se v postavě kněze snažíte zlikvidovat pomocí kouzel. Obluda, vypadající jako Marilyn Monroe po hloubkové sekačkotomii, je připoutána ke stěně a vy ji musíte zneškodnit. Mrcha se vás snaží v lepším případě pokousat, v horším vás obdaruje nechutným gejzírem žaludečních šťáv, čemuž se pomocí šipek snažíte uhnout. Do toho její řev v bolestivé agonii, které pomalu podléhá – no prostě paráda.

   

Audio-vizuální zpracování patří k tomu nejlepšímu, co můžeme v dnešních hrách spatřit. Po grafické stránce se dá opravdu máloco vytknout a mnohé prostory přímo dýchají ponurou atmosférou. Až budete pozorovat, jak jednomu z hrdinů při kouzlení pomalu stárne kůže na ruce, až se začne po chvíli loupat, jistě mi dáte za pravdu. Všechno si ale vybere svou daň a to v podobě větších hardwarových nároků. Hodně ovšem záleží, jak si hru nastavíte, především jakou zvolíte úroveň antialiasingu. Zatímco při vypnutém jsem měl kolem 80-90 snímků za vteřinu, při 4x se tato hodnota snížila na 40-50 a při 8x klesla až k hodnotě 20. Všechno ostatní jsem měl samozřejmě nastavené na maximum, při rozlišení 1280×1024. Testovacím strojem bylo PC s Intel Quad 6600, 4GB RAM a GeForce 8800GTX.

   

Možná se to nemusí zdát, ale Clive Barker's Jericho je hrou, která by rozhodně neměla uniknout vaší pozornosti. Nabízí intenzivní akci v hororovém prostředí, které však děsí spíš svou odpudivostí, než propracovanou temností, takže intenzivního pocitu strachu si moc neužijete. Pochválit musím především skvělý nápad s ovládáním různých postav, díky čemuž si vychutnáte spousty různých zbraní a způsobů boje. Zklamáním je pro mě naopak předvídatelný herní systém ve stylu boj – přesun – boj – přesun, díky čemuž mě hra občas nudila. Výborné grafické zpracování není všechno a samo o sobě hru nezachrání. Standardní je herní doba, která se pohybuje kolem dnes již obvyklých 7-8 hodin. Pokud si nejste jistí, zda by hra bavila právě vás, rozhodně neopomeňte vyzkoušet macatou demoverzi [1GB]. Od nás si hra odnáší zasloužených 70%.