Civilization 5

Téměř dvě dekády měl Sid Meier na to, aby svou Civilizaci dovedl k naprosté dokonalosti. Zatímco dosud platilo, že legendární série získávala s každým pokračováním na komplexitě, pátý díl se ubírá zcela jinou cestou. Cestou škrtů (nikoli drastických) a zjednodušování (znatelného). Cíle si Firaxis stanovil jednoznačně: 1.) nabrat uživatele z řad hráčů neholdujících strategiím, a 2.) příliš přitom nenaštvat uživatele stávající. První část plánu pravděpodobně vyjde na výbornou, což ovšem potvrdí nebo vyvrátí teprve čísla na konci fiskálního roku, nicméně o druhém bodu lze mít pochybnosti. Přece jen, co si pomyslet sequelu, který nekráčí kupředu, nýbrž se obloukem vrací zpět?

Ať chcete nebo ne, Civilization 5 nastoluje v rámci série nový trend, poplatný době. Firaxis oklestil strom funkcí, který se během let pořádně rozrostl, a předkládá úhlednou ukázku důkladné zahradničiny. Když v duchu zkombinujete Civ4 a konzolovou Civ Revolution, získáte slušný obrázek o tom, jak páté pokračování vypadá. Na jedné straně tedy máte menší svobodu při rozhodování, čímž hra ztrácí část svého pracně budovaného kouzla, na straně druhé dostanete nádherně hratelný a odladěný produkt, jemuž tvůrci věnovali vskutku láskyplnou péči. Čemu přikládat větší váhu? Toť zásadní otázka, kterou si pochopitelně musíte zodpovědět sami.

Ani přes všechny designové škrty, co hru potkaly a o nichž si povíme v druhé polovině článku, nechybí páté Civilizaci nebezpečná návykovost. Stejně jako všechny předchozí díly, i nejnovější pokračování stihl těžký syndrom Ještě-jeden-tah-a-půjdu-spát, jenž se projevuje nadměrnou spotřebou energy drinků, nepřítomným pohledem a krhavýma očima. Ještě jeden tah, vždyť Pentagon se sám nepostaví. Ještě tah a doopravdy zalezu na kutě. Ještě… a najednou BUM, je ráno: čas vyrazit do práce, do školy, vyvenčit psa, dostavit se na třikrát odloženou konzultaci k diplomové práci. Ach, Side Meiere, třikrát proklet budiž ty a tvé plémě!

Roku 4000 př. n. l. se chopíte jednoho z osmnácti národů, mezi nimiž najdete například i exotické Irokéze, a dostanete zhruba šest tisíciletí k tomu, abyste ukázali, jak zdatný imperátor ve vás vězí. Zkrátka žádná troškařina, rozsah hry je vpravdě epický. A v případě, že si před startem nadefinujete minimální časové rozpětí tahů (maratónský režim) a zvolíte hru proti maximálnímu množství protivníků, můžete k adjektivu “epický” přihodit předponu “über”. Ano, takto vzniknuvší slovo vypadá vyloženě odporně, ale co naplat, když skvěle vystihuje nekompromisní megalomanství Firaxisu… Začnete s holým zadkem, lukem a poloprázdným toulcem – skončíte s armádou Velkých Smrtících Robotů. Co víc si přát?

Každý národ reprezentuje význačná postava, Irokéze zastupuje osvícený Hiawatha, Němce Otto “Cukr a bič” Bismarck, Američany vede prezident Washington. Národy mají svá specifika, daná historickým vývojem. Britové proto disponují silným námořnictvem, indická populace roste rychleji, než byste řekli “neplánované těhotenství”, Rusové tyjí z bohatých zásob sibiřských nerostů. Jako vždy, Civilization 5 neobsahuje žádnou kampaň, k čemu taky. Kampaní je celý svět, který čeká, až si ho podmaníte. Podmínky vítězství se od minula mírně změnily, tak se jim pojďme na chvíli věnovat. Dobyvatelé už nemusí vyplenit kompletně celé říše, stačí “jen” obsadit všechna hlavní města. Kulturního vítězství dosáhnete nastolením utopie, diplomatická cesta končí předsednictvím Organizaci spojených národů; výprava k Alfě Centauri zase zajistí vědecké prvenství. Náboženská cesta bohužel odpadá, víra má tentokrát zcela minoritní význam, zdali vůbec nějaký.

Pokud jde o významné změny, pak platí, že z typických čtvercových políček se staly hexy, města mohou útočit na dálku (ideální proti slabým obléhatelům a nájezdům barbarů) a vojenské jednotky se už nedají hromadit. Na políčku tudíž může prodlévat jediná jednotka, nikoli celý chumel, jak bylo zvykem. Tato prostá změna otevírá zcela novou dimenzi válčení, které se podařilo zpracovat nejlépe v historii série. Protože na manévrování a optimálním rozložení sil záleží více než kdy dříve, do válčení konečně vstupuje zábava. Před střetem musíte koumat, jak obklopit protivníka, kam umístit lučištníky či obléhací stroje, jež mohou střílet přes několik hexů, a kam frknout generály, kteří přidávají solidní bonusy všem okolo. Bonusy si vzájemně poskytují i sousedící jednotky, boj už zkrátka není jen o prosté početní převaze. Nadobro mizí tzv. “stacks of doom“, nikomu zřejmě chybět nebudou.

 

 

Nově se na mapě nacházejí městské státy, které nepodléhají žádnému z národů a žijí svým vlastním životem. Městské státy neexpandují, jejich obyvatelé spokojeně vegetují za hradbami a netouží po světovládě. Tyto státečky nabízejí čas od času různé úkoly (eliminace barbarů, nepohodlného konkurenta), jsou schopny produkovat zajímavé jednotky a mají k dispozici vzácné suroviny. Představují tudíž cenné spojence a ještě cennější cíl.

 

 

Interface doznal výrazného zpřehlednění, veškeré funkce máte okamžitě po ruce. Dokonce ani v případě, že minete dobře zpracovaný tutoriál, se ve hře neztratíte. Tak, a nyní k avizovanému oklesťování a negativům, jež s sebou nese. Jak už bylo zmíněno, utrpělo náboženství, nicméně škrty zdaleka nepostihly jen záležitosti Boží. Zmizela špionáž a chybí tedy prostředky k zjištění toho, jak si vedou a jaké pikle kují ostatní, což může někdy mít fatální důsledky. Když se na vás zpoza válečné mlhy vyrojí milion jednotek, aniž byste dostali šanci přijmout předběžná opatření, nezvedne vám to náladu, to mi věřte. S tím souvisí i nepochopitelně agresivní jednání cizích státníků, má jediná vážnější výtka směrem k AI. Když se hranice vašeho území přiblíží k hranicím jiného národa, ochota spolupracovat rychle klesá a dosud perfektně fungující spojenectví rychle přechází do neutrality a z neutrality k válce. AI se chová agresivně i ve vyloženě nevýhodných situacích, bez mrknutí oka jde proti šílené přesile, vstříc jisté záhubě. Pochopil bych to dejme tomu u Japonců, kteří jsou na oltář cti ochotni položit i svůj život, ale je na pováženou, když tak reagují všichni, u jejichž hranic soustředím svou velkolepou armádu.

 

 

S vědou se už nedá obchodovat, kromě vlastního výzkumu lze nicméně uzavírat zvláštní pakty, kdy každá ze zúčastněných stran zaplatí určitou sumu, za což se po 20 tazích odemkne nová technologie. Chybí tak radost z vědeckého závodění a následného zpeněžování svých úspěchů. Na druhou stranu, výzkumné pakty se dají využít k elegantnímu vysátí spojencovy kasy těsně před tím, než na něj podniknete zákeřný útok. Moc mě pobavilo, když jsem během jedné seance provedl tento kousek Rusům. Stalo se to kolem roku 1941 a hrál jsem zrovna za Němce. 🙂

Už není třeba sledovat ukazatel štěstí pro každé město, spokojenost obyvatel nyní působí globálně, a tak se lokální propad štěstí (místní hladomor) projevuje celkovým poklesem produktivity. Také odpadla nutnost stavět cesty ke zdrojům surovin, což by se ostatně nevyplatilo, jelikož udržba silnic nyní čerpá nezanedbatelné částky z vašeho rozpočtu. O dalších dílčích změnách bych mohl hovořit ještě dlouho, a tak se raději omezím na konstatování, že většina z nich (včetně těch zjednodušujících) zprostředkovává lepší zážitek z hraní. Daní za to jsou poněkud užší herní možnosti, ale nejde o daň nijak závratnou. Duch Civilizací zůstal zachován, nový počin Firaxisu se jen snáze hraje (a snáze se mu propadá). Proto jestliže úvodní odstavec hovoří o “zjednodušování”, činí tak bez jakýchkoli negativních konotací, tato série nikdy nebyla určena milovníkům Farmville a, doufejme, nikdy nebude.

Pokud jste zaneprázdněni a kupí se vám práce, která musí být děj se co děj udělána, Civilization 5 není pro vás. Opravdu ne. Hrozí totiž akutní nebezpečí prodlení… Přestože Firaxis považoval za nutné udělat ústupky, řekněme, střednímu proudu, nová Civ chytne a dlouho nepustí. Netroufám si posoudit, zda se tato tahovka ubírá správným směrem, s jistotou však lze prohlásit, že špatným nekráčí. 85 %