Cinema Empire

Skutečně silně budgetových tycoon her vychází v období zhruba posledních dvou let snad až příliš. Dle mého názoru nejznámějším zástupcem této nechvalně proslulé skupiny her je Prison Tycoon (včetně svého druhého pokračování, které byste od prvního nerozeznali). A jako snad nejnovější exemplář budiž uveden netradiční Beer Tycoon, jež jsme recenzovali poměrně nedávno. Nyní se již ovšem vraťme do současnosti, kdy vychází Cinema Empire. Ten sice v názvu nemá ono slovíčko „tycoon“ a není ani ryzím zástupcem tohoto žánru, ovšem na druhou stranu od něj nemá příliš daleko. Dle názvu a na základě vzpomínek na nechvalně proslulé a již zmíněné hry jsem Cinema Empire zpočátku (především během instalaci) nedával příliš velké šance na úspěch či snad alespoň na průměrné hodnocení. Nakonec tedy mohu říci, že jsem byl mile překvapen. Otázkou zůstává do jaké míry. Pojďme si všechna fakta a dojmy hezky popořadě rozebrat.

Rozjíždíme biograf

Název napovídá hodně – ano, dostaneme se coby boss nové společnosti do světa filmového průmyslu, tedy spíše budeme podávat již hotové produkty kinematografie náruživým divákům. Dalo by se říci, že hra navazuje na The Movies, co se týká cesty konkrétního filmu až pod nos (respektive před oči) divákovi. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění – tyto hry nemají jinak nic společného, jejich porovnání jsem použil čistě pro upřesnění vaší funkce v Cinema Empire. Po spuštění hry (ať už volného „stavění“, kampaně nebo pouze tutoriálu) vidíte město – obrovské baráky, silnice, auta, no však to znáte. Okamžitě jsem tedy začal hledat nějaký volný pozemek a ikonku s bagrem, abych mohl budovat první budovy pro zázemí svého nového kina. Ovšem ouha. Nic podobného jsem nenalezl, oproti tomu jsem začal zjišťovat, že zde budeme mít naprosto odlišnou funkci. Takže žádné klasické stavění domů, laviček nebo automatů na popcorn. Několik základních budov, které vlastníte a slouží k nejrůznějším činnostem, již máte po městě rozseté. Pomocí lišty ikon se mezi nimi pouze přepínáte. Jaké jsou tedy vaše činnosti?

Budujeme multiplex

Začátky podnikání jsou těžké, o tom žádná. Ani v Cinema Empire tomu není jinak a na postavení obrovského moderního multiplexu si v prvé řadě musíte sami vydělat. Jak jinak než otevřením malého bijáku. Úplně v první řadě si musíte koupit některý z nabízených filmů. Jejich názvy jsou nenápadně okopírovány od celosvětově známých trháků, například RAW (místo originálu SAW), apod.. Některé z vás možná potěší editor všech titulů – upravovat můžete dle libosti. Vraťme se ale zpět do samotné hry, takže poté co vynaložíte první finanční prostředky za licenci na určitý film (pokaždé je omezena několika dny, navíc platíte vždy po půlnoci paušál), se můžete obrátit na sponzory. Tedy spíše než o sponzory jde o firmy, jež mají zájem o reklamu ve vašem kině. Dohadování kontraktů probíhá podobně jako zmíněný nákup samotných filmů. Každý subjekt má ovšem jinak nastaveny provize, požaduje jiný počet návštěvníků, kteří ji zhlédnou, a má také jiný termíny dokdy musíte tyto podmínky splnit. Pokud všechno v termínu proběhne jak má (uvidí ji například 700 lidí), dostanete finanční odměnu. Na druhou stranu pokud stanovené podmínky nesplníte, přesouvá se placení na vás, zkrátka pokuta vás nemine. Už tedy máme film, reklamní partnery, zázemí kina a můžeme se pustit do práce.

Z manažera promítačem

Do nynějška jsme zastávali funkci jakéhosi manažera, teď si ale sedneme hezky za promítačky a hurá nato. Tedy ne až tak docela. Naším úkolem je vždy pouze určit jaký se bude promítat další film (a reklama společností) v jednotlivých konkrétních sálech. Inu právě to je vaším hlavním úkolem a nad tím budete trávit většinu času. Důvod? Nemůžete totiž určit žádný defaultní biják a nebo naplánovat promítání dopředu, ale po každé znovu a znovu. Vezmete-li v úvahu, že se hraje asi pětkrát denně a čas běží docela rychle (pravda, můžete ho zpomalit, ale to zase dlouho čekáte v době, kdy se nepromítá), je to skutečně makačka. Ale docela zábavná, ačkoli se to možná nezdá. A takhle to chodí pořád do kola, mezitím musíte stíhat kupovat nové filmy nebo doplňovat zásoby popcornu a jiného občerstvení ve skladu. Kromě toho samozřejmě sledovat ekonomické ukazatele prosperity vaší společnosti, určovat ceny vstupného a ve zkratce řečeno starat se o úspěšný rozkvět nového gigantu mezi kiny. Princip je skutečně poměrně primitivní, místy stereotypní a pro někoho možná až nudný, ale mě hra vcelku dostala.

Se zpracováním si příliš práce nedali

Skutečně vizuální zpracování i zvuky hru dost kazí. Nikde se nic nepohybuje, jde prakticky pouze o obrázky. Navíc nevalné kvality. Hudební doprovod je strohý a raději jsem si pustil muziku zvlášť ve Windows a ve hře jsem ji úplně vypnul. Dokonce i s vytvářením okolních screenshotů jsem měl problém, protože zkrátka pomalu ani nějakých těch 15 odlišných obrazovek ve hře nenajdete. Ale což, obyčejné textovky nás kdysi také bavily a nikdo neměl sebemenší připomínky. Nakonec jsem tedy ve výsledném hodnocení (které najdete o několik řádek níže) příliš bodů za grafiku neodečetl, zkrátka u této hry mi to ani nijak zvlášť nevadilo. Možná je to dáno právě tím, že se v Cinema Empire skoro nic nehýbe a jde zde spíše o „obyčejné“ tabulky.

Jak to všechno dopadlo

Jak jsem řekl hned v úvodu, nakonec mne Cinema Empire mile překvapilo. Čekal jsem absolutní propadák a nakonec jde o vcelku zajímavou hru. Neznamená to však, že bych neměl žádné výhrady, ba naopak. V první řadě jde o herní možnosti – mohlo jich být jednoduše víc. Od promakanější výstavby vlastních komplexů (včetně navrhování interiéru), klidně až po určitou možnost vyrábět vlastní filmy, apod. Kdyby se tvůrci snažili, určitě by vymysleli mnoho dalších skvělých nápadů, jež by hru oživily a dodaly jí hutnější a především delší hratelnost. Na druhou stranu i za tohoto stavu mě dokázala přilákat a jak se lidově říká „zažral“ jsem se do ní a čas běžel. Navíc zpětně jsem uplynulého času nelitoval. Moje hodnocení je tedy 59%, zkrátka takový průměr – na vyšší procento nedosáhne, protože obsahuje až příliš nedodělků a nedostatků. Druhé pokračování bych ale rozhodně uvítal, pokud tvůrci neusnou na vavřínech (malé klišé na závěr).