Castlevania: Lords of Shadow 2

Konzolové milovníky gotických adventur a upírů v roce 2010 zajisté potěšil nový přírůstek do rozsáhlé rodiny Castlevanie. Dříve než se hra o tři roky později dostala na PC dokonce stihla vyjít její další kapitola Mirror of Fate, která se podívala nejprve na Nintendo 3DS a později v HD verzi i na Xbox 360 a PS3. Nyní nás studio MercurySteam obdařilo dalším pokračováním příběhu rytíře Gabriela Belmonta s názvem Castlevania: Lords of Shadow 2.

   

Pokud jste předchozí díly nehráli, nemusíte zoufat, hned na začátku vás hra do svého příběhu zasvětí. Přesto vám ale pravděpodobně některé souvislosti bez znalostí její minulosti nebudou dávat smysl. Budete stále hrát za Gabriela, i když v trochu jiné formě – po událostech prvního dílu jste se proměnili v temného prince Draculu. V prvních minutách je vám hlavní postava předvedena ve své nepřemožitelné síle, jen abyste se jako osel, co mu někdo před oči uvázal mrkev, o chvíli později dozvěděli, že o všechny své schopnosti přicházíte a začínáte zase od nuly. A to pěkně o pár století později v novodobém světě. Navíc vás kontaktuje starý známý se sdělením, že potřebuje vaši spolupráci k záchraně světa před navracejícím se Satanem…

Je docela možné, že pokud nejste vyloženě fanoušek série, příběh vás moc nenadchne. Čím hlouběji jsem se do něj totiž nořil, tím více mi připadal jako nesmyslná slátanina. Zprvu vás bude hra vodit za ručičku a mimo své vypravování vás nepustí. Postupně vám trochu povolí uzdu a ocitnete se v otevřeném světě, ve kterém je toho spoustu co sbírat. To ale dělat nemusíte a můžete stále sledovat jen dějovou linii.   

   

Jelikož jste oslabeni a zbaveni zbraní, určitou část hry se budete kolem nepřátel muset plížit. Pomáhat vám v tom bude smršť netopýrů, které můžete na své nepřátele vrhnout a na chvíli je zaměstnat, a také schopnost přeměnit se na určitých místech na skupinu devíti krys. V hlodavčí podobě se pak dostanete na jinak nedosažitelná místa. Jedná se o novinku v sérii a také její velkou slabinu. Stealth části totiž nejsou dostatečně propracované a nepřišly mi nijak zábavné. Navíc hráč nedostává žádnou svobodu a všechny problémy jdou řešit jen jednou cestou. Poměrně rozsáhlé oblasti, kde musíte chodit po špičkách, tedy působí jako zbytečné zdržování od toho, čím hra jako hack and slash vyniká.

Rubačka hlava nehlava, obrovské skoky, epická komba. To od her podobného žánru očekáváme a to také Castlevania do jisté míry dodává. Vaší hlavní zbraní je bič, který nemá žádné speciální schopnosti, ale dosáhnete s ním pěkně daleko. Zakrátko si odemknete další dvě zbraně – chladný meč, s kterým kradete nepřátelům životy a ohnivé drápy, pomocí kterých prorážíte jejich brnění. U každé začnete s několika základními útoky a pomocí získaných zkušeností si odemknete další dovednosti. Kromě základních útoků máte zprvu k dispozici jen schopnost uhýbat a blokovat. Když to správně načasujete, provedete takzvaný synchronizovaný blok, kterým odrazíte nepřítelův výpad a na chvíli ho odzbrojíte. Za zabití každého nepřítele získáte zkušenosti, které můžete jak je libo investovat do nových schopností. Ty se postupem času vylepšují na vyšší úrovně. Je pěkné, že byla hráči ponechána volná ruka k výběru schopností podle svého gusta, přesto mám ale k systému útoků jednu velkou výtku. Komba jsou velmi jednoduchá (typu čtyřikrát X) a celou hru si s nimi přehledem vystačíte. Zakomponování složitějších kombinací a nutnosti skládat je nikoliv jen v rámci jedné zbraně by souboji velmi prospělo.

 

Hra nabízí poměrně širokou škálu „drobných” nepřátel, na které budete muset vytáhnout rozdílné taktiky. Co je ovšem potřeba vyzdvihnout jsou velmi kreativní boss fighty. Když se totiž tou havětí prokoušete, odhalí se vám epická unikátní monstra, mezi nimiž jsou staří bohové, atraktivní ďábelské ženy i třeba tři mytické sestry spojené v jednoho gigantického hada. Myslím, že se tvůrcům povedlo najít tu správnou hranici obtížnosti. Musíte využít své schopnosti na maximum a trochu přemýšlet, nečekejte ale, že budete dvacetkrát zašlapáni do země a návod se pak vydáte hledat na internet. Scény, kdy té nestvůře po přemožení vytrhnete holýma rukama ještě tlučící srdce, si navíc pořádně užijete.

Z předchozího dílu Lords of Shadow jsme zvyklí na nádherné a kreativní gotické prostředí. V tomto ohledu druhý díl doplácí na rozhodnutí přenést děj do současnosti, která je mnohem méně zajímavá. Rozumějte, ve výtahu nevypadáte tak drsně jako uprostřed opuštěného hřbitova. Často se však vracíte zpět do svého hradu, který nabízí přesně to nápadité prostředí, které od hry chceme – škoda tedy, že nedostává více prostoru.

   

Vaše okolí není důležité jen pro potěchu oka. Budete po něm totiž skákat a lézt všemi možnými směry. Platforming je z velké části dobrovolný. Na konci některých skákacích puzzlů najdete takzvané Pain Boxy, a když jich seberete určitý počet, odmění vás malým vylepšením vašich dovedností, třeba zvýšením maximálního života. Úplně se skákání však ani v příběhové linii nevyhnete. Občas je vše potřeba správně načasovat, aby vás například tekoucí lává nesrazila dolů a vy nemuseli začít znovu na začátku. Mně třeba irituje, když ke konci delší skákačky třikrát spadnu na tom stejném místě, ale pokud jste šikovnější než já a máte na to nervy, přijdete si na své.

Sami tvůrci dávají zprávou na začátku hry jasně najevo, že doporučují hraní s ovladačem, a mně nezbývá než se k nim připojit. Pro klávesnici nebyly převedeny ani instrukce na obrazovce, menu se s ní ovládá strašně a výchozí ovládání je poněkud krkolomné. V nastavení si ho můžete upravit podle svého, co ale nezměníte je pohyb kamery a orientaci vaší postavy v prostoru, které s páčkami zkrátka fungují lépe. Neříkám, že se tak nedá hrát, s ovladačem v ruce vám to jen půjde mnohem lépe.

   

Je potřeba tvůrce pochválit za dostatečnou dávku sebereflexe, kterou prokázali možností vypnout v nastavení quick time eventy. Ty vyžadují časovaný stisk tlačítka při každém doražení nepřítele nebo třeba při uklouznutí ve video scéně. Celý tento systém nepřináší žádný vylepšený zážitek a hráče jen otravuje, nehledě na možnost kvůli tomu zbytečně zemřít. Po vypnutí vám pořád bude jasné, kde asi tak mohly QTE být, nicméně herní zážitek je tak mnohokrát lepší.

Nelze opomenout epičnost vaší postavy, bez které se, jak ukazují žánroví kolegové Darksiders, God of War nebo DmC, hra tohoto žánru nemůže obejít. Faktu, že jste upíří princ moc dobře využívají cutscény, které skoro filmově pracují s kamerou a nejen hláškami dodávají na vaší image drsňáka. Podle příběhu je Draculův bič tvořen z jeho vlastní krve a sem tam si pochutnáte na hrdle nějakého nepřítele. Nekončí to ani u pití vašeho oblíbeného červeného nápoje z kalichu, zatímco ledabyle sedíte na svém trůně. Sice většinou paradoxně působíte jako dobrák, co bojuje za záchranu světa, máte ale i některé opravdu temné momenty, jako když vysajete život z vystrašené rodiny s dítětem. Přeci jen máte být pán temnoty. Je ale pravda, že některé hlášky typu „Já jediný žiju navždy!”, zatímco vyskakujete z vybuchujícího vlaku působí jako klišé a alespoň u mě moc neskórují.

 

Castlevanii: Lords of Shadow 2 by prospělo, kdyby ostrouhala něco ze škály cílů, o které se nesmyslně pokouší, jako třeba stealth mód, a věnovala více detailu a práce tomu, kvůli čemu jsme měli rádi jejího předchůdce. Oproti prvnímu dílu doplácí na zasazení v moderním světě a zhoršení příběhu, který působí, jako by si s ním někdo už nevěděl rady. Od nás si odnáší 65% především za své světlé chvilky v podobě boss fightů a místy nádherného prostředí. Na některých místech, zejména na velmi slibném začátku, je jasné, že hra potenciál má, a je velká škoda, že ho naplno neproměnila.