Call of Duty: Advanced Warfare

Stejně jako každý jiný rok značil listopad i tentokrát příchod nového pokračování série Call of Duty. S tím se vývojáři rozhodli nahlédnout směrem do budoucnosti, která dle jejich názoru není ani zdaleka tak růžová, jak by si lidstvo s největší pravděpodobností přálo. Teroristé a vojáci se dostali k ještě účinnějším prostředkům hromadného ničení a navíc jsou díky svým exoskeletonům prakticky nezastavitelní. Musíme se proto vrátit na scénu a jako správní elitní vojáci se po delší době znova pokusit zachránit svět. Dokázalo se Call of Duty: Advanced Warfare vypořádat s potemnělou budoucností dostatečně dobře na to, abychom mu byli schopní odpustit zoufalý nedostatek novinek, s nímž se série už dlouhá léta potýká?

 

Historie studií, jež na Call of Duty v minulosti pracovala, je dlouhá a složitá. U Advanced Warfare naštěstí nikam daleko zacházet nemusíme. Postaral se o něj totiž Sledgehammer, tvůrčí celek, který poprvé spatřil světlo světa v roce 2009. V jeho čele stojí Glen Schofield a Michael Condrey, dvojice vývojářů, jež byla původně zaměstnaná u Visceral Games, kde měla na starosti kupříkladu původní díl série Dead Space. Aby se Sledgehammer se sérií alespoň trochu seznámil, do roku 2011 vypomáhal tvůrcům z Infinity Ward s Call of Duty: Modern Warfare 3. Následně se Activision postaral o to, aby vývojáři dostali dostatek prostoru a času k tomu, aby se z Call of Duty: Advanced Warfare vyklubal nový mezník, kvůli němuž by se k sérii byli ochotni vrátit dokonce i hráči, jež na ni už před časem zanevřeli. Povedlo se?

Na úplném začátku příběhu se ocitáme v roli vojína Jacka Mitchella, který se právě nachází upřostřed bitvy se Severní Koreou v Soulu. Jeho nejlepší kamarád Will je v boji každopádně zabit a Mitchell přichází o levou ruku, kvůli čemuž je odvolán ze služby. Na pohřbu se s naším hrdinou nicméně dostává do kontaktu otec Willa, Jonathan Irons, jenž mu nabídne pozici v Atlasu, nejmocnější soukromé vojenské korporaci světa, a pokročilou umělou náhradní ruku jako odměnu za přijetí. Prvním velkým úkolem Mitchella se stává dopadnutí Hadese, vůdce teroristické organizace KVA, která svými útoky ohrožuje lidi po celém světě. Tím to však, jak už to tak bývá, všechno pouze začíná.

S dějem hry se vydáváme přibližně o čtyřicet let kupředu. Futuristické zasazení není pro sérii žádnou velkou novinkou, takto daleko jsme se však zatím nikdy nedostali. Překvapivé ale je, že když se při hraní rozhlédnete kolem sebe, u nemalé části misí ty čtyři desetiletí skoro ani není možné poznat. Tvůrci se totiž klasicky snažili o udržení naší pozornosti navštěvováním každé myslitelné části světa a uprostřed zasněžených plání či lesů příliš nepoznáte, že se za tu dobu cokoliv změnilo. Vše je vyprávěno způsobem typickým pro celou sérii. Cut-scény, díky nimž se dozvíte, co se právě děje, a zažijete pár dojemných chvilek, přichází na scénu plynule během načítání, v čemž titul exceluje. Ještě zajímavější ale je, kdo v nich vystupuje. Na mysli máme konkrétně to, že byl do role nejdůležitější postavy příběhu, Jonathana Ironse, dosazen filmový velikán Kevin Spacey.

Zasazení do relativně daleké budoucnosti ovlivnilo především techniku, s níž se při hraní dostanete do styku. Velká pozornost byla věnována třeba zbraním, na nichž je přirozeně vidět, že se posunuly o pořádný kus vpřed. Pokud máte alespoň základní znalost o současném arzenálu vojáků, mohlo by vás potěšit třeba to, že se dá řada kousků ve hře považovat za vylepšené verze zbraní, s nimiž se na bojiště vrhají vojáci dneška. Určitá pozornost je v kampani věnována i ultramoderním vozítkům, s nimiž se čas od času dostanete příležitost projet. Ty zahrnují zajímavé vychytávky, jež se pohybují po zemi, na vodě i ve vzduchu. A pak je tu třeba nadnášející se věc podobná motorce, která se nemohla plně rozhodnout ani pro jedno. Žádný z těchto výdobytků budoucnosti vám však nedá takový pocit moc jako zdejší mechy, s nimiž lze zničit absolutně cokoliv ve zlomku sekundy.

Pravděpodobně největší novinkou v rámci série je exoskeleton. S tím jsme se ve videohrách setkali již několikrát, čehož jsou jasným důkazem třeba série Crysis a akce Titanfall. U Advanced Warfare vám s ním je každopádně vždy propůjčen pouze omezený výběr schopností, takže jeho plný potenciál odhalíte teprve v multiplayerové složce hry. Jak asi víte, díky exoskeletonu se stanete silnější, rychlejší, zvládnete snáze uskakovat do strany, můžete se nadnášet, šplhat po zdech a dokonce se i zneviditelnit. V rámci singleplayeru byl navíc vymyšlen velmi chytrý způsob jeho vylepšování. Na konci každé mise jsou sečteny vaše zabití, zásahy do hlavy, odpaly nepřátel výbušninami a nalezený intel, které se přičtou k vašim celkovým cílům. Za každý, kterého dosáhnete, je vám následně přidělen jeden bod, jejž můžete využít v jednoduchém stromu schopností. Za tento RPG prvek musíme tvůrce pochválit, neboť hráče alespoň určitým způsobem odměňuje za snahu ve hře dosáhnout skutečně všeho, což se v předchozích pokračováních obvykle nedělo.

Už bychom se ale měli posunout dále od kampaně, která u Call of Duty nikdy nebyla hlavním důvodem, proč si hráči nová pokračování pořizovali. To nicméně platí i pro kooperační mód, jenž byl v Advanced Warfare nazván ‚Exo Survival’. Stejně jako jinde se i u tohoto kousku hraje na to, abyste se vždy vypořádali s co největším počtem vln nepřátel. S každým kolem se vám odkrývají nové úkoly, nové zbraně a další vylepšení, která si můžete navolit, abyste byli co nejsilnější. Zpočátku mód obsahuje pouhé čtyři mapy, další se nicméně rychle objevují v závislosti na tom, kolik času co-opu věnujete. Ve výsledku se je tak možné dostat až ke třinácti různým mapám. Co se herních tříd týče, číslo končí na trojce. Zvolit můžete velkou pohyblivost a nízkou obranu, kvůli níž padnete snáze, nízkou možnost využívání pohybových schopností exoskeletonu a vysokou obranu, nebo samozřejmě něco mezi tím. Systém, kdy se vám nové mapy otevírají postupně, se nám líbí především díky motivaci, kterou do hraní z ničeho nic vnáší.

I kdyby se to na první pohled nemuselo tak úplně zdát, exoskeleton proměnil multiplayerovou složku v neskutečně mnoha směrech. Třeba takové camperství je minulostí, za což může hlavně neuvěřitelná pohyblivost, která s exoskeletonem přichází. Základní možnosti, zahrnující rychlejší sprint, vzlétávání do vzduchu a okamžité uhýbání do strany, je navíc možné dovést na úplně novou úroveň díky perkům, které se také v mnoha případech soustředí na to, abyste napříč mapami létali doslova jako vítr. Pokud na to však chcete jít takticky, můžete využít třeba štítu, zvýšené obrany, utišení vašich kroků, krátkodobého zneviditelnění či okamžitého zničení blížících se raket a granátů. Jednotlivé schopnosti se hodí především v závislosti na mapě, na níž se zrovna nacházíte. Jejich počet je samozřejmě totožný s počtem map v co-opu, přičemž, co se jejich kvality a rozmanitosti týče, si není možné na nic stěžovat. Většina si zakládá na nepříliš velké rozloze, což vám ale vadit vůbec nebude. Call of Duty není Battlefield a obzvláště s exoskeletony funguje svižné, rychlé pobíhání ze strany na stranu bezvadně.

Velkou novinkou jsou v rámci série takzvané ‚Supply Drops’. Jde o balíčky, které postupně sbíráte napříč všemi třemi herními módy titulu. Využitelné jsou však pouze v multiplayeru. Pokaždé, když jeden takový otevřete, se vám do rukou dostane sada náhodných předmětů, jež se liší kvalitou, vzácností, připojenými vylepšeními a skiny. Téměř nikdy se proto nestane, že byste dostali dva identické kousky. Za základ se dají samozřejmě považovat zbraně. Kromě nich se ale v balíčcích nacházejí i předměty určené na jedno použití přímo ve hře, díky nimž se vám z nebe snesou perky či náhodná odměna, jíž byste si jinak museli vydobýt skrze scorestreak. Třetí skupinou jsou vzhledové předměty, jako třeba rukavice, helmy a různé části brnění. Ty vám po nasazení nic speciálního nepřinášejí, můžete se díky nim ale odlišit od ostatních, což je rozhodně zajímavý nápad, který funguje nečekaně dobře.

 Skutečně máme pocit, že Sledgehammer multiplayer v rámci série posunul kupředu. Kromě již zmíněných je drobným krůčkem vpřed třeba i výběrový systém založený na třinácti předmětech a schopnostech. Ten byl poprvé představen jako systém desíti v Call of Duty: Black Ops II. Rozšířená třináctka zahrnuje primární a vedlejší zbraň i s jejich vylepšeními, perky, scorestreaky, schopnosti exoskeletonu, granáty a ‚wildcards’, které ruší pravidla výběru a za jeden přidělený bod tak můžete mít kupříkladu druhou primární zbraň na sekundárním slotu, ještě více perků, bonusové vylepšení pro vaši zbraň či některou z dalších voleb. Vše si ale opět musíte snažit upravit na základě toho, do kterého multiplayerového módu se právě vrháte. Exo schopnosti by vám byly například k ničemu, kdyby vás exoskeleton omrzel a vydali jste se do vetránského módu, kde žádné vymoženosti techniky nefungují a musíte se spoléhat na pravidla, s nimiž se hrál multiplayer v předchozích dílech série.

Titul využívá zcela nového enginu, který vypadá bombasticky, což poznáte především při hraní na PC a next-gen konzolích. Trochu nás mrzí, že se vývojáři více neopřeli do fyzikálního modelu, díky němuž konkurence učinila obrovský krok vpřed, na ničení stěn nebo dokonce celých budov jsou ale zdejší mapy přece jenom trochu moc malé. Kdybychom se měli zaposlouchat do zvuků hry, jednoznačně vypíchneme hlavně fantastický dabing. Za ideální příklad bychom brali hlavního hrdinu, o nějž se postaral Troy Baker, asi největší hvězda, kterou byste na současné dabérské scéně videoher měli šanci nalézt. Hra si po technické stránce vede velmi dobře a nemusíte se bát, že by tvůrci do světa vypouštěli nedokončený titul, i když se v něm pár bugů přirozeně najde.

Kdybychom měli Call of Duty: Advanced Warfare porovnat s dalšími díly série, bez přemýšlení jej zařadíme do horní poloviny. Na úroveň původních her a Modern Warfare sice nesahá, co se zbylých pokračování týče, jde dost možná o nejkvalitnější kus, co byl zatím vytvořen. Velký podíl na tom má zaručeně i to, že Sledgehammer dostal na proces vývoje skoro o polovinu více času, než je v posledních letech u Call of Duty obvyklé. Titulu si zaručeně užijete, ať už se vrhnete do vod singleplayerového, kooperačního nebo kompetitivního zážitku. Především multiplayer obsahuje dostatek novinek na to, abychom se na něj byli schopní podívat skutečně jako na revoluci. To se odvíjí hlavně od zasazení do budoucnosti a obsažení exoskeletonů. Na ty si je sice třeba zvykat, až k nim však naleznete cestu a odhalíte jejich přínos sérii, naráz budete mít problém hrát bez nich. Od nás si díky tomu všemu Advanced Warfare odnáší 85 %. Jde o výbornou multiplayerovou akci, která sérii do jisté míry napravuje reputaci. Než však dojde k úplnému zahojení všech ran, jež nám Call of Duty v minulosti udělilo, budou muset i zbylá dvě studia, jež na něm v současnosti pracují, dokázat, že nešlo pouze o šťastnou náhodu a sérii doopravdy čekají světlé zítřky.