Call for Heroes: Pompolic Wars

Snad jste se nelekli názvu a v prvním okamžiku si ho nespletli. S narůstající mánií kolem nového dílu Call of Duty 4, by se ani nebylo co divit. Ne ne, dnes tu máme něco daleko jiného. Akční RPG, které se nestydí za přídavek bezduchá rubačka – ovšem s výraznými RPG prvky. Alespoň tak to tvrdí autoři hry, srbské vývojářské studio Quotix Software. My se tomu raději podíváme na zoubek a přesvědčíme se, zda se nás někdo nesnaží vodit za nos.
Poznámka: dnešní recenzi vám přináším s mým drahým kolegou – Dr. Secondem. Pěkně pozdrav kolego. “Dobrý den“

Dobrý příběh jistě není podmínkou pro kvalitní a dobrou hru. I když každý jistě uzná, že dokáže hraní pozvednout do výšin a udělat z jinak průměrné gamesy nezapomenutelný zážitek. Takže. Démon Pompolic začal na zemi posílat přes nově otevřenou bránu zla své démonické přisluhovače, kteří vezmou zemi útokem. K tomu jim dopomáhají i zlé duše, které mění normální obyvatelstvo a to se stává zlé a posluhuje pak peklu. Co je váš úkol? Kdo neuhodne, nedostane dnes večer líznout. No jistě – musíte porazit zlo a to tak, že posbíráte všechny zlé duše a u toho poklátíte vše živé i nemrtvé, co se vám postaví do cesty. Ehm, nyní se hlásí o slovo můj kolega – Dr. Second, s faktickou poznámkou: “slovo klátit není příliš vhodné používat do recenze, jistá skupina mladých lidí to používá jako výraz pro hektický pohyb tam a zpět“. Ach, děkujeme za upozornění, jen se divím, že se Doktor stydí používat slovo soulož, ale pokračujme prosím dál.

Příběh tedy nic moc, není-li pravda. Musíme uznat, že nic “klišovitějšího” už autoři vymyslet nemohli. Zřejmě si to velmi dobře uvědomují, poněvadž se představení celého děje smrsklo do jednoho delšího odstavce na začátku hry. A pro jistotu je ještě maskováno okrasným písmem, které je poměrně nečitelné. Z počátku jsme si mysleli, že se jedná o nějaký umělecký reliéf na rozsypaný čaj. Kolikrát ještě budeme muset hrát hry, kdy se někde otevře zlý portál, který ovládá zlý démon, co pošle zlé posluhovače, aby si užili trošku toho pozemského zabíjení a znásilňování? A my tomu budeme muset, jako jediní, opět zabránit? Obávám se ještě mockrát. Pokud si snad někdo z vás myslel něco jiného, nedostane dnes Dr. Second oběd, doufám, že jsem to řekl dost jasně!

Dr. Second se opět hlásí o slovo: „No je na čase se začít konečně věnovat hře a ne tlachání okolo, nemyslíš?“ Děkuji, drahý kolego. Nuže, začněme. Hra nabízí na výběr dva charaktery – amazonku a barbara – jak překvapující že. Zatímco barbar je se svým mohutným tělem přímo předurčen k boji na blízko a používání těžkopádných zbraní, to amazonka raději volí boj na delší vzdálenost, k čemu jí pomůže třeba luk. Při výběru postavy pak máme ještě možnost zvolit si jednu ze tří „speciálních“ vlastností. To znamená, že se musíme rozhodnout, jestli dáme přednost třeba rychlejšímu uzdravování nebo si užijeme raději firewall. Můj drahý kolega začíná pomalu usínat, tak rychle pokračujeme dál.

První spuštění a počáteční krůčky ve hře jsou velmi důležité. Mnohdy ovlivňují to, jak budeme celou hru vnímat a jak si budeme dál hru užívat. Jak jsme dopadli zde? No musím upřímně říct, že jsme čekali mnohé, ale tohle prostě překonalo naše očekávání. To co hra předvádí je téměř neuvěřitelné. Měl jsem skoro dokonalý pocit, že jsem zpět v roce 1998, spouštím HeretikaGL na své milované 3Dfx kartě a užívám si neskutečné efekty. Tři. Nebo čtyři? Co já vím, kdo by je počítal, když je jich tak málo. Naštěstí zůstaly ty staré a zubaté textury, které tak dokonale připomínají dávno zašlé doby. To co jsme popsali by jistě bylo skvělé u freeware remaku nějaké staré pecky, ale ne u nové hry, prodávané za peníze. Tento “freeware pocit” jsme bohužel měli v celém průběhu hraní. Od textur, přes zpracování nepřátel, po design levelů a další a další věci. Nyní dávám prostor Dr. Secondovi, prosím: „…….“ Aha, odešel na kafe, no tak pokračujeme bez něj.

V čem spočívá celý princip hry a jak se to hraje? Základní myšlenka je velmi jednoduchá. Na mapě je rozmístěn určitý počet lebek – zlých duší, které je potřeba sebrat. Tím se otevře portál, který nás přenese do dalšího levelu. V dosažení tohoto cíle nám samozřejmě brání dotěrní nepřátelé. Tečka. Každá další mise je pak nachlup stejná, posbírat lebky, snažit se neumřít pod náporem nepřátel a modlit se, ať už to utrpení konečně skončí. Osobně bych proti tomuto konceptu nic neměl, kromě toho modlení tedy, ale to by pak hra nesměla mít už žádnou chybu. Tušíte správně, teď přijdou na řadu „ale“. Nepřátelé jsou naprosto tupí, bez špetky inteligence. Prostě vás zahlídnou a jdou zpříma po vás. Neskutečně otravný je způsob jejich objevování se. Zvlášť nechápu, proč se na vás na začátku každé mise vyhrne skoro desítka nepřátel, která vás udolá až téměř k smrti. Další nepřátelé se pak pravidelně objevují po sebrání lebek, kde se vzali, tu se vzali, vždy 5 nových monster. Ať žije scriptování. Každá mise je pak navíc omezena časovým limitem, během kterého je třeba portálem projít. Haló, hlásí se Dr. Second s faktickou poznámkou: „Jak to tak čtu, to bude asi příjemnější masturbovat se struhadlem, co?“ Ehm, tak tohle nechávám raději bez komentáře.

Design misí je navíc stejně zoufalý. Autoři trestuhodně šetřili různými texturami, takže i když jdete stále rovně, máte po chvilce pocit, že jste se dostali znovu na místo, kde jste už jednou byli. I když se vám to moc často nestane, zabloudit není žádný problém. Orientovat se podle nějakých znaků, třeba ornamentů na zdi, je téměř nemožné. Pomůže jako vždy zlaté pravidlo – chodit pořád vpravo, však ono mě to k cíli nějak dovede. Slibované RPG prvky jsou jen zbytečným pozlátkem, které nemají na vlastnosti postavy výrazný vliv. Sice si můžete přidat nějaké bodíky k určité dovednosti, ale výsledek, který to přinese je jen váš dobrý pocit.

Mohl bych se rozepsat ještě o dalších věcech, jako je nutnost mít manu pro používání lepších zbraní jako je sekera, možnost sbírat pár jednoduchých kouzel a pak je používat v boji, směšného a nepřirozeného pohybu hlavní postavy, ale bylo by to asi zbytečné. Hru to totiž nezachrání ani omylem, spíše naopak. Raději se podívejme na hardwarovou náročnost. Ta je trestuhodně vysoká, slovo optimalizace v srbštině zřejmě neexistuje. Na Athlonu XP3000+, 2GB RAM, Radeon X850XT, jsem měl jen něco kolem 20-30FPS a to prosím na medium detaily. Nějaký poznatek od Dr. Seconda? „Ano omluvte mě prosím, právě jsem dostal chuť na šunku!“ Grrr… jdeme raději na hodnocení.

Volání po hrdinech se tedy dnes opravdu nepovedlo. Call for Heroes vypadají spíše na nějakou freeware hru vytvářenou partičkou začínajících programátorů, než na titul, který má být prodáván jako plnohodnotná hra, i když za sníženou cenu. Po herní i grafické stránce se jedná o propadák a koupi doporučuji jen v případě, že se chcete někomu pomstít a vsadíte se s ním, že tohle musí dohrát do konce. Za sebe hodnotím 30%. Jak to dnes vidí Dr. Second? „Já jsem méně přísný, takže dávám čtyři struhadla z deseti“.
Poznámka: Pokud nechápete, kdo je Dr. Second a proč vystupuje v této recenzi, tak jste ji buď nečetli od začátku, nebo jste slaboduší stejně jako tato hra. Gratuluji, i když není k čemu.