Borderlands 2

Pro začínající značky je obvykle zlomovým bodem vydání titulu. Nedokáží-li vývojáři upoutat pozornost celého herního světa na jejich připravovaný kousek ještě před vydáním, nepovede se jim to ani tehdy, když by si každý člen vývojářského týmu vzal do rukou transparent s obrázkem ze hry a nahý začal běhat kolem Bílého domu s tím, že by na závěr představení zavítal do kanceláře pana prezidenta a pozdravil ho při jeho projevu k lidu. V případě, že by si tým zavolal k akci i pár hezkých holek, možná, že by se několik jedinců ke hře zády neotočilo, nicméně veřejnost by byla pobouřená natolik, že by hru muselo vydavatelské studio okamžitě stáhnout z prodejů, jinak by nastalo hromadné pálení daného titulu, které by nebylo zcela nepodobné práci jezuitů. Hra Borderlands si naštěstí všechny získala pouhým vytažením malíčku, díky čemuž podobných technik zapotřebí nebylo a my jsme si jí naplno užili. Teď už ale přichází čas na to, aby se veřejnosti ukázalo její pokračování, které má být údajně větší, hezčí a především epičtější. Jsou to však jen mokré sny jejích vývojářů, nebo se jim to doopravdy povedlo?

 

 

Abychom ale týmu, který na Borderlands 2 dělal, nekřivdili, musíme uznat, že pokud bychom se poohlédli do jeho minulosti, museli bychom věřit i těm nejneuvěřitelnějším projevům o genialitě jejich připravovaného veledíla. Proč? Hru si totiž vzalo pod palce známé studio Gearbox Software, které se na herní scéně objevilo v době, kdy Valve pracovalo na prvním dílu Half-Life, a začalo s ním i spolupracovat. Vlastně pracovalo na prvním dílu Counter-Striku a na několika datadiscích série Half-Life, čímž však jejich souznění skončilo. Dále se Gearbox vydal vlastní cestou tvořenou úžasnou sérií FPS řežeb s válečnou tématikou Brothers in Arms. Po nemalém počtu dílů se však rozhodl pro něco nového. Z onoho „něco“ se nakonec stal právě první díl Borderlands. I královský horník však jednou začne krumpáčem kopat červenou žílu, když se mu jeho nástroj zasekne ve vlastní noze. Studiu se vymstilo převzetí padlého titulu Duke Nukem Forever, který skončil jako největší herní zklamání celého uplynulého roku.

 

 

Myslíte, že si Gearbox dovedl uvedením Borderlands 2 na trh napravit svoji pošramocenou reputaci? Nebudeme šetřit dechem a rovnou na něj práskneme, že až do posledního puntíku. Není však důležité jestli. Hlavní je si nejprve posvítit na to, jak toho Gearbox docílil. A existuje snad lepší začít jinak než začátkem? Už na něm se totiž setkáváme se čtveřicí nových hrdinů, kteří se k tomu všemu na planetu Pandora vydávají se stejným poselstvím jako před dvěma lety Brick, Lilith, Mordecai a Roland. Tentokrát se nicméně o nijak hladké přistání nejedná. Do jednoho z vagónů vlaku, kterým se na Pandoru hrdinové druhého dílu dostávají, je nastražena zdejším vládcem Handsome Jackem (který ještě ke všemu není tak hezký, jak o sobě traduje, ale pšt!) hromádka dynamitů, jež má čtveřici zřejmě poslat svým obrovským výbuchem zpátky na oběžnou dráhu. Ani minimum tvořené rozkouskováním jejich těl se bohužel nepovede, a tak se ocitáte pod hromadou železných plátů kdesi na Pandoře v děsivě mrazivých tundrách skýtajících útočiště pro pěkně nepěkné potvory.

 

 

Právě tak začíná příběh našich lovců neobvyklých pokladů, které prve tvoří vzácná hornina, za jejíž cenu by vám směle mohl prasknout bankovní účet. Jak se ale postupně dostáváte dál a dál, zjišťujete, že zde máte tu čest s něčím o mnoho větším. Pandora je pod útlakem jediného muže a ten vám ještě k tomu hází klacky pod nohy tím, že na vás vypsal milionovou odměnu, takže se vám pod cestu plete všelijaká banditská havěť, která by ty peníze moc chtěla. Proto je důležité si vytvořit dobře stavěné útočiště, jež nerozfouká kdejaký větříček a ideálně ani nálety sebevražedných ztracených existencí. Jak se brzy ukáže, právě takovým místem je město Sanctuary, které jako jediné odolává útlaku ze strany Handsome Jacka a drží jej na uzdě. Bez pomoci ale ani takové město nevydrží, takže je na čase, abyste se zde objevili vy a pomohli obyvatelům s plněním všemožných úkolů a podporováním jejich šílených přání.

 

 

Jistě si vzpomínáte na první díl, kde jsme měli tu čest s velice podobným tématem. Na začátku hry jsme se usídlili ve městečku a už se z něj ani na krok nehnuli. Kvůli tomu brzy nastal stereotyp a opakující se úkoly tomu také příliš nepomáhaly. Zde naštěstí nic podobného není. Ačkoli máte jistou základnu, neustále jste mimo ní a v ní samotné jste pouze občas pro nabrání zásob. Většinu času trávíte v rozmanitých prostředích čítajících moderní městečka, ledové tundry i písečné pouště, které ale nejsou tak liduprázdné, jak se na první pohled může zdát. Dokonce ani úkoly nejsou stále to samé a na živu je v první řadě udržuje neskutečně zajímavá hlavní příběhová linie pravidelně doplňovaná hromadami vedlejších úkolů. Ani ty vás však na rozdíl od prvního dílu neposílají stále na ta samá místa. Proč? Zdejší svět je doslova obligátní, tudíž by to bylo naprosto zbytečné.

 

 

Ani ten, kdo by chtěl Borderlands 2 nařknout z neoddanosti prvnímu dílu, by ale u soudu neuspěl, a to i přesto, že by si k ruce vzal Lionela Luckhoo. Hra vám jasně dává najevo, že se nesnaží staršímu bratříčkovi podkopnout nohy. Tak třeba hned první scéna hry je téměř identická s tou, kterou jste mohli vidět v původních Borderlands. Nic netušící prašivá potvora s velkým billboardem za zády sražená na zem nějakým tím vozítkem? Copak si to vážně nepamatujete? Ale prosím vás! Pokud vás však nezískají příběhové odkazy ani hezké vzpomínky, pak vás zaručeně nakopne, když ve zdejším světě narazíte na známého robůtka Claptropa, elegantního Strážného Anděla či dokonce na čtveřici postav z původní hry! Všechny je potkáte, ačkoli se tentokrát bude jednat o pouhá NPC, která od vás budou vyžadovat menší výpomoc. Skuteční fanoušci série by pro ně každopádně udělali první poslední, takže co se mě týče, jejich požadavky byly přednostnější než celý zbytek hry.

 

 

Ve skutečnosti, když se poprvé objevíte ve hře, budete mít pocit, jako byste tu už někdy byli. A ano, byli, v prvních Borderlands. Ačkoli to je naprostou raritou, autoři udělali přesně to, co slíbili. Přenesli první díl do nového titulu a zlepšili na něm všechno, co mu bylo vytýkáno. Všechno! Snad jedinou vadou na kráse se stane lehce otravné vtipkování Claptropa, které vám však plně vynahradí klasická komičnost zdejšího světa, nepřátel a různorodých charakterů, jaké byste však v reálném světě potkat ani náhodou nechtěli. Když ale procházíte již zmíněným městem Sanctuary, které se stane centrem všeho dění, poprvé si uvědomíte, že se jedná o úplně jinou hru. V prvním dílu jste neměli s kým si promluvit, komu říct svůj příběh. A zde? Zde je vám otevřené město po okraj naplněné lidmi, kteří jsou rozhovorům a vymanění ze stereotypu otevření. Přátelské tváře zde na vás číhají na každém rohu a vy si užíváte vší té pozornosti a přátelskosti zdejšího herního světa.

 

 

Jakmile se však za vámi zavřou brány města a vy jste vysláni zpět do zběsilé akce, krásná idylka splaskne jako bublina z bublifuku a nezbývá než vytáhnout zbraň a jít vstříc všem nebezpečím. Pokud je ale váš cíl moc daleko a jako silní kuřáci byste to neudýchali, není problém, stejně jako v prvním dílu, nasednout na buginu a vyrazit s palebnou silou americké armády. Kromě kulometu lze při řízení střílet i z raketometu a doslova masakrovat vše živé v dohledu. Bohužel není řízení až tak příjemné, jak by se hodilo. Zatáčení totiž závisí na otáčení myší, a tak nemůžete zároveň jet a zároveň pálit na nepřátele snažící se vás dostat z boku. To ale vynahrazuje možnost si svoji buginu upravit dle své libosti. Desítky různých barev i možnost vybrat si primární zbraň jsou jen maličkosti oproti tomu, co s ní ještě zmůžete. Různé úpravy barev a podobných serepetiček však můžete vytáhnout i na svého hrdinu. Nemusíte se vůbec ostýchat zcela změnit to, jak vypadá. Postupně si totiž odemykáte různé speciální skiny, které mají vážně co do sebe, a nikdy díky nim nepotkáte při hraní v kooperaci stejnou trojici postav.

 

 

Omílám je tu sice stále dokola, ale pořád jsem ještě nezmínil jména nové čtyřky lovců pokladů, což by bylo příhodné nyní napravit. Třídy postav zůstaly od minula stejné. To pouze charaktery, které je zastupují, prošly výraznou obměnou. Trpaslík Salvador nově zastupuje třídu gunzerker a dělá jí i náležitou čest. Klasický soldier připadl na chlapíka jménem Axton a siréna si za cíl vybrala Mayu. No a jako asasín se tu objevil tajuplný Zer0. Všechny čtyři postavy jsou odlišné nejen vzhledově ale i stylem boje. To trochu koliduje s tím, že každá třída může využívat všech zbraní, nicméně brzy si na základě speciálních schopností uvědomíte, která z nich využívá kterého typu arzenálu nejlépe. Tak třeba Salvador dokáže na určitou dobu držet v rukou dvě zbraně zaráz. Mohou to být dvě sniperky, dva raketomety, dva kulomety či jejich všemožné kombinace. To záleží jenom na vás. Axton zase dokáže na střed bojiště umístit turret a Zer0 se zase dokáže na chvíli zneviditelnit.

 

 

Strom schopností je však samozřejmě mnohem rozrostlejší. Po navolení základní schopnosti na 5. levelu můžete začít s menšími větvemi, které vám například dodají více života, dovolí vám nosit více nábojů či vám naopak nabídnou možnost, že se po výstřelu náboj neztratí vůbec a zůstane u vás v kapse. Strom schopností, jakého hra využívá, je ale v podstatě ten samý, co si můžete pamatovat z prvního dílu. Ale nejen to! Některé tehdejší schopnosti byly do druhého dílu přeneseny úplně, takže se všichni fanoušci rychle zorientují a budou mít ideální strategii plně v malíku. Stejně tak se neztratí lidé, kteří si pamatují, jak tehdy fungoval systém zbraní. Hra nabídla celé miliony různých kousků, které byly skládány na základě síly, rychlosti střelby, zásobnících a dalších faktorech. To samé se objevuje i ve druhém dílu, tedy, s jednou změnou. Tentokrát je zbraní doslova nekonečno a minimálně v prvních 30 hodinách hry nenarazíte na kousek, který by vypadal stejně jako ten předchozí.

 

 

Zbraně navíc dostaly i nové speciální schopnosti, které vám například dají možnost zapalovat nepřátele, ničit extrémně efektivně jejich štíty či doslova nechat kulky vybouchnout jako malé granáty. Díky tomu nastal prostor pro taktizování a měnění zbraní přímo uprostřed souboje tak, abyste protivníkům co nejvíce ublížili. Nemyslete si však, že by se nechali. Gearbox se rozhodl v Borderlands 2 vycvičit umělou inteligenci tak, aby se z ní stal fantastický stroj na taktizování proti hlavním hrdinům. Protivníci se kryjí, útočí, když přebíjíte, uskakují od granátů, na základě vlastních zbraní se drží dále či naopak utíkají až k vám, seskupují se, házejí granáty, střílejí do výbušných barelů kolem vás, no prostě vše, co vás napadne. Chytrá AI ale jedině dodá na atraktivnosti hry, a to i přesto, že budete umírat téměř neustále. Samozřejmě je možnost po vlastním padnutí na kolena někoho zabít a získat druhý vítr, ale jak budete postupovat hrou, zjistíte, že až tak snadné to není.

 

 

Obrovským překvapením se v případě prvního dílu stala výtečná cell-shadeová grafika. Ta je však ve druhém dílu dovedena ještě mnohem dále. PC verze se totiž dočkala fantastického fyzikálního modelu, s nímž se vše hýbe a bouchá mnohem úžasněji. Ani ozvučení se koneckonců nedá mnoho vytknout, přičemž zdejší technickou stránku by si ostatní měli brát jako ten nejlepší příklad. Kooperativní režim až pro čtyři hráče zase skýtá geniální matchmaking podobný tomu z akční rubačky Diablo III. Všechny přátele, kteří zrovna hrají, tak máte seskládané v menu, kde stačí jedinkrát kliknout a dostanete se za nimi přímo do hry. Autoři říkali, že bude Borderlands 2 větší, lepší a hezčí než první díl. Měli naprostou pravdu. Co se dalo zlepšit, to zlepšili, a co se nedalo, to zlepšili také. Borderlands 2 můžeme směle zařadit k nejlepším hrám tohoto roku a na závěr přihodit sladkou tečku v podobě 95%. Ti, kteří si první díl oblíbili, budou pokračování milovat. Ti, co jej rádi neměli, si zřejmě ani dvojku neoblíbí. V každém případě se jedná o výbornou hru, kterou by si snad nikdo neměl nechat ujít.