Značka Diablo definovala žánr izometrické akční RPG a je tak silná, že každá další hra tohoto žánru bývá označována jako její klon. Indie titul Book of Demons však není žádný takový nepřiznaný klon, je to otevřená pocta legendě a přitom hra, která obstojí i bez nostalgického slzení.
Plány malého Polského studia Thing Trunk jsou ambiciózní. Book of Demons (BoD) má být totiž první ze sedmi her, které budou odkazovat na slavné tituly z 90. let. Spojovat je má zasazení do tzv. „Paperversa“ a grafický styl připomínající knihy s papírovými skládankami, snaha zachytit chytlavost původních herních mechanismů ve zjednodušené podobě a kombinace sentimentu s parodizujícím nadhledem ve vztahu k některé ze slavných her minulost. Tvůrci svůj nápad prodávají spolu s lamentováním nad současnými poměry v mainstreamovém herním průmyslu a vzpomínáním na „zlatá devadesátá“.
Thing Trunk jsou na první pohled marketingoví filutové. Chtějí se zavděčit bývalým hardcorovým hráčům ve věku 30 +, kteří začínali s hraním právě někdy na konci milénia a kteří ve svém „pokročilém“ věku už nemají tolik času a energie, a zároveň se nechtějí vzdát současných nenáročných hráčů, pro které jsou hry spíše konzumním zábavním zbožím. Polští tvůrci se dovedně tváří jako parta herních obrozenců, kterým se stýská po inovacích, a přitom sází na jistotu nostalgických nálad a retrománie; obdivují se herním mechanismům průkopnických her, a přitom razí jejich redukci a zjednodušování. Jde tedy o ukázku obratného cílení na nekonečnou „mid-core“ hráčskou masu, kam se koneckonců vejdou skoro všichni. Co se může navenek jevit jen jako marketingová vychytralost a pozérství se kupodivu podařilo skloubit do docela fungujícího titulu.
BoD byla oficiálně vydána v prosinci, ale neobjevila se zčista jasna. Studio Thing Trunk začalo hru vyvíjet při svém založení někdy v roce 2012. V roce 2016 byla BoD zpřístupněna na Steamu v rámci „Early Access“ a má tak za sebou už dva roku „předběžné“ existence, během které vývojáři hru ladili, budovali komunitu a vzbuzovali pozornost. Mimochodem plán vytvořit sérii Return 2 Games vznikl až v roce 2015, takže spíše v pozdější fázi vývoje BoD.
Komu a čemu vzdávají tvůrci hold prvním titulem zamýšlené série je jasné hned od začátku. Po výběru jedné ze tří možných postav – warrior, mage a rogue – se ocitáme v městečku, které nápadně připomíná Tristram z Diabla. Ze všeho nejvíce pak díky postavě vousatého mudrce stojícího uprostřed náměstí vedle studny, který nás v dalším průběhu pravidelně vítá slovy „Stay and listen for a while“, což je samozřejmě citace (jen s trochu pozměněným slovosledem) slavného Deckerda Caina.
Celé pojetí hry zastřešuje koncepce jakési dvoustupňové virtuální reality. První, co nás po spuštění upoutá, je grafika, která připomíná již zmíněné dětské knihy, ve kterých se při otevření rozloží trojrozměrné papírové objekty. Tento dojem ještě zvýrazňuje způsob generování jednotlivých pater katakomb, které se nacházejí jak jinak než pod katedrálou kousek za městem. Každá lokace se generuje jakoby v reálném čase bleskurychlým rozložením hracího pole. Ona „dvoustupňovost“ spočívá v tom, že se takto nevytváří přímo fiktivní herní svět, ale virtualizuje se papírové ztvárnění herního světa.
Na to navazuje mechanismus vývoje postav. Vždy po dosažení určité zkušenostní hranice se posouváme na další level, což zde ovšem obnáší pouze rozdělení jednoho bodu buď do many, nebo do životů. V dungeonech můžeme také sbírat odměny, které nám pak barmanka v kouzelném kotlíku promění v extra životy, manu, zkušenostní body či dovednostní karty. Klasický inventář s výzbrojí či dovednostní strom nečekejte. RPG rovina hry je totiž založená na systému karet, které během hry sbíráme, nebo nakupujeme od vědmy a které jsou rozhodující pro naše bojové schopnosti. Karty se dělí do čtyř skupin: Spell Cards, které můžeme opakovaně využívat v boji jakožto sekundární akci (máme-li dostatek many); Item Cards, které mají různé nebojové nebo obranné funkce – například Town Portal nebo doplňování many a životů; Artifact Cards, které přinášejí pasivní vylepšení bojových dovedností; a nakonec Special Cards, kterými můžeme nasbírané karty upgradovat. Na čem musí hráč tvrdě pracovat a co ho stojí většinu peněz je otevírání nových slotů pro aktivní karty, jejichž počet je omezen a je mnohem menší, než je množství karet, které můžeme mít dispozici celkem. Při výběru musíme navíc kalkulovat nejen s počtem slotů, ale také s manou, protože i karty přinášející pasivní bojové bonusy čerpají konstantně určité množství many. Systém je to sympatický, jednoduchý, ale vyvážený, nicméně přináší podobný zcizující efekt jako papírovost grafiky. Nevylepšujeme žádnou postavu, do jejíž role bychom se mohli vcítit, ale vlastně sbíráme a „hrajeme“ karty, které reprezentují různé akce.
K tomu můžeme přičíst skutečnost, že byť jde o hack’n’slash herní styl, ani s postavou válečníka nedojde vizuálně na fyzický kontakt s nepřítelem. Postavy při útoku jen jakoby pohopkávají, čímž signalizují útok. Po katakombách se navíc nemůžeme pohybovat zcela volně, ale jen po vyznačených chodnících, což nám může pro změnu připomenout Arcane Sanctuary z Diabla 2. Celkově vzniká dojem umělosti a pocit, že hrajeme deskovou hru věrně transformovanou do hry počítačové. Je to záměr tvůrců a neříkám, že BoD díky tomu nepůsobí zajímavě a originálně. Umožňuje to také tvůrcům i hráčům zaujmout určitý ironický odstup, ale druhou stranou mince je skutečnost, že do hry se nelze příliš ponořit. Přitom v původním Diablu byl hráč poháněn mimo jiné právě touhou nořit se obrazně i doslova do dalších a dalších temných podzemních pater. Tvůrci se prezentují bezmála jako herní myslitelé, kteří na hrách oceňují právě možnost nechat se pohltit herním světem. V tomhle směru je ovšem forma BoD spíše kontraproduktivní.
Hlavním plusem BoD je mimořádná uživatelská vstřícnost. Všechno je tu velmi přehledné jednoduché a intuitivní a není třeba se cokoli učit. BoF jde hráči neustále ve všem na ruku, aby ani na chvíli necítil nějaký diskomfort (vyjma snad občasných tužších bojů). Tvůrci toho dosáhli několika způsoby. Stěžejní je v tomto ohledu volitelnost velikosti každé lokace. Před vstupem do dalšího patra je možné zvolit si, kolik času nám orientačně má hraní zabrat, a klidně to může být i jen deset minut. Mezi jednotlivými patry se lze vždy vrátit do města, přičemž hra nás pokaždé upozorní, jestli tam máme co k vyřízení. Na hrací ploše se nám neustále vyznačuje, co všechno jsme už prošli, kolik věcí nám na daném patře zbývá udělat a kam máme jít. Neustále máme také přehled o tom, jak daleko jsem ve hře postoupili – čili jak hluboko už jsme sestoupili – nebo za jak dlouho se střetneme s jedním ze tří hlavních bossů. A takto bychom mohli pokračovat. Díky tomu všemu má hra velmi slušný spád, který zakryje i určitou monotónnost.
BoD je poctou prvnímu Diablu, ale velkou šanci uspět má i u nenáročných hráčů, pro které je legendární hra od Blizzardu nezažitá historie. Jde především oddechovkou, kterou si člověk může zahrát, i když má třeba jen čtvrt hodiny času – jednotlivé vtípky a pomrkávání k fanouškům Diabla jsou pak bonusem pro ty, co to ocení. Vcelku je BoD svébytnou a poměrně vypiplanou nezávislou hrou, která má vyvinuté vlastní nenáročné herní mechanismy a hratelnost a která na nějaký čas může fungovat jako lehká zábava i sama o sobě.
