Bodycount

Pomalu, ale jistě nám končí letní období a tedy i doba, kdy moc kvalitních her nevychází. Tedy pár kvalitních kousků se objevilo, ale kdo je zvyklý dohrát několik pecek za měsíc a pořád ještě má málo, ten je takzvaně nasuchu. Známí Codemasters se naštěstí rozhodli, že nás alespoň trochu osvěží a sešlou nám trochu té herní many. Dnes si proklepneme akční střílečku Bodycount, kterou jsme řádně provětrali přes léto trochu zaprášený Xbox. Tak co myslíte, na kterou stranu se hra přikloní? Do těch pár výjimek, které potvrzují pravidlo o tom, že dobré hry v létě nevychází, nebo jde o nezáživnou srágoru, která to zkouší v období toho největšího herního sucha, kdy má jedině šanci zaujmout?

Právě jsem smazal asi půl odstavce textu. Hodlal jsem si z vás totiž vystřelit, a popsat hru v tom nejlepším světle. Jenže jsem se včas zarazil a řekl si, proč vlastně. Co když někdo nedočte ani druhý odstavec, a uteče si hru koupit? Strčí médium do mechaniky, začne hrát a dostane křeč do mozku? To si přece nemůžeme vzít na svědomí. Přestaňme tedy raději chodit kolem horké kaše, či spíše kolem rozlitého mléka a řekněme si to narovinu. Pokud hledáte kopec zábavy a chcete se u Bodycountu královsky pobavit, tady vám pšenka bohužel nepokvete.

Musím říct, že čím déle hraju hry a je to už skoro 20 let, tím víc mi vadí, když autoři nedají do hry ale vůbec nic ze sebe. Prostě jen okopírují známé věci, které jsme viděli už 150x a myslí si, že nás to bude zákonitě bavit. Omyl pánové, opravdu velký omyl. Ještě horší potom je, když je na výsledku jejich práce vidět urputná snaha kopírovat jiné hry, jako je třeba… (musím to ještě vůbec psát?) – no jistě, Call of Duty. Jenže pokud to neuděláte opravdu dobře a precizně, je to na výsledku hned a negativně znát. Ale mohli bychom to vzít pěkně popořádku, že.

Dost často slýcháme, že v Call od Duty stojí příběh za starou belu, že kdyby tam nebyl, nic se vlastně nestane. To jste ještě nehráli Bodycount. Sice se dozvíte, že je potřeba udělat to a ono, ale proč to děláte a zda vaše počínání podléhá nějakým vyšším cílům, to už je vám zatajeno. Oni to totiž možná nevěděli ani tvůrci hry. Jste něco jako žoldák pracující pro tajemnou organizaci Network. Ta vás vyprdne ve vymyšlené zemi kdesi v Africe , kde zrovna probíhá nějaký ozbrojený konflikt nebo povstání a teď se “Rambo” snaž. Často tak narazíte na již bojující skupinky, které po sobě urputně pálí, takže stačí minutku počkat a slíznout smetanu (zastřelit posledního). To se vám ovšem nepoštěstí tak často, protože tvůrci rádi aplikují nesmyslné úkoly typu – zmáčkni tlačítko umístěné na stěně uprostřed rušné ulice a čekej nejdál 3 metry od něho, zatímco na tebe naběhne 20 nepřátel. Boooriiing.

A to je ještě ta lepší varianta. Rozhodně jsem nečekal, že po té, co se prostřílím hordou nepřátel, budu muset najít tlačítko v druhém patře budovy, to zmáčknout, aby se na stěně úplně jiné budovy rozsvítilo zelené světýlko. Ach jo… Tím jsem u designu levelů, který sice není úplně katastrofální, ale není to ani žádná sláva. Tvůrci navíc použili dost nefér taktiku a sice že najdete vstup do “jiné dimenze”, či jak tu šílenost správně nazvat a z bojů v přírodě na území Afriky se najednou ocitnete v něčem, co vypadá jako vesmírná stanice za nějakých 1000 let. Ta má bohužel jen jeden účel a sice odlákat vás od hrůzy, která přijde o level později. Ocitnete se v tom stejném prostředí, co předtím, ale tentokrát si jej projdete opačným směrem. Nepřátelé bohužel zůstávají pořád ti stejní. Tedy stejně tupí.

Umělá inteligence se bohužel nepovedla a někdy je její počínání až zoufalé. Nejvíc je to vidět na zmíněné “kosmické stanici”, kde proti vám nasadí rovnou několik super zabijáků v ninja oblecích. Čekali byste od nich ledacos, ale to že po nich hodíte granát, utečete se schovat a oni k vám pak napochodují v zástupu rovnou před zaměřovač, tak to asi ne. Rozhodně není dobře zvládnutá ani animace postav, respektive jejich umírání. Ve skutečnosti se voják po zásahu spíše bleskurychle sesune směrem k zemi. Tady spíš počítejte s tím, že voják po zásahu udělá dvoumetrové salto do vzduchu, což nepůsobí jen nepřirozeně, ale rovnou směšně.

Trochu zbytečný je způsob, jakým je vaše postava vylepšována. Vždy na začátku mise dostanete do vínku soubor schopností, které si můžete vylepšovat. Jejich vylepšování probíhá nešťastně, protože z každého zabitého protivníka vypadnou průhledná kola o velikosti lidské hlavy, která musíte posbírat. Naštěstí jste obdařeni zázračnou gravitací, takže “hlavy” k vám sami přiletí, pokud se k nim přiblížíte na vzdálenost několika metrů. Pokud zastřelíte víc nepřátel a z každého vypadne několik podobných dárečků, asi si dokážete představit, jak to kolem vás za chvilku vypadá. Jde hlavně o to, že hra samotná není natolik šílená či dělající si srandu sama ze sebe, takže jde spíše o rušivý moment, který mohl být klidně vynechaný.

Přitom ne všechno stojí za prd. Samotné střílení a chování zbraní je celkem fajn. Výborné je do značné míry zničitelné prostředí, můžete si granátem udělat další dveře, ale hlavně před vámi nejsou v bezpečí vykukující nepřátelé. Zeď nikdy není natolik pevná, aby se nedala prostřelit. Rozhodně ale nečekejte žádnou rozsáhlou demolici budov apod. Zbraně jsou pak odemykány postupně, měnit si je můžete většinou hned na začátku při startu mise. Je jenom dobře, že design levelů není úplně přímočarý a máte občas možnost dát se několika cestičkami, což se ovšem jen slabá náplast na již zmíněné neduhy.

Většinu hry totiž jen chodíte a střílíte, přičemž nepřátelé by klidně mohli z fleku hrát ve filmu “tupý a tupější”, takže vás i samotná jejich likvidace začne po chvilce otravovat. Vaše úkoly nejsou nijak zvlášť zajímavé, nenarazíte na žádného extra bosse, který by stál za tu výzvu nebo by bylo alespoň zábavné ho sejmout. Celá hra se tak neskutečně rychle přepne do nudného stereotypu, takže nakonec budete i rádi, že po nějakých šesti hodinách skončí. Opravdu zaujmout by mohla snad jen pravicové radikály a rasisty. Většina nepřátel je totiž černé pleti a zaujalo nás to hlavně proto, zdali proti této skutečnosti nebude zase nějaká rádoby organizace protestovat. Zatím je ovšem ticho po pěšině, takže pokud chtěli autoři tímto způsobem na hru upozornit, nepovedlo se jim to.

Nejlepší bude recenzi ukončit, protože bychom neradi tahali na světlo další schovanou špínu. Bodycount nás bohužel o svých kvalitách nepřesvědčil. Jedná se o naprosto sterilní střílečku, která nepřináší nic nového, některé momenty jsou navíc jen těžko pochopitelné a jiným se nejde ani zasmát. Máme pocit, že autoři narychlo vzali co měli hotové, a snažili se dát nějak co nejrychleji do kupy a dostat to co nejrychleji na trh. I když ve hře najdete světlé momenty, ta jako celek bohužel nefunguje a své peníze můžete do videoherní zábavy investovat daleko lépe. Naše hodnocení: 50%