Bionic Commando

Na začátek si položme jednu zásadní otázku. Má v dnešní době smysl dělat remaky dříve vydaných her? Jistě má, i když firmy se do toho ještě příliš nehrnou, ale uznejte sami, takový Doom v dnešní moderní grafice s upraveným designem levelů a novými možnostmi, ale pořád ten starý dobrý Doom, kterého jsme byli schopní hrát i několik bezesných nocí po sobě, no nebyla by to bašta? Osobně věřím, že až se za pár let dočkáme podobného znovu uvedení podobného trháku, a ten bude mít komerční úspěch, přijdou v následujících měsících až letech další a další remaky před mnoha lety vydaných a mimořádně úspěšných her. Možná, že tuto vlnu odstartuje právě dnes recenzovaný titul, který je remakem hry, která pod stejným názvem vyšla již v roce 1988, tedy před dlouhými 21 léty. Hra byla dvourozměrnou plošinovkou, které byly v té době jedny z nejoblíbenějších her a např. i grafika byla poplatné té době, tedy velmi jednoduchá a rozličnou barevností také neoplývala. Pokud si nyní říkáte, proboha, vždyť to nemá vůbec žádný smysl, dělat znova něco podobného, děláte dobře. Jistá dávka nejistoty a pochybností je totiž zcela jistě na místě. Hned v úvodu ovšem musím konstatovat, že byla zhola zbytečná. Hra, kterou si představujeme dnes, si totiž ze svého předchůdce bere jen to nejzákladnější a nejdůležitější a všechno ostatní je již provedeno v duchu dnešní doby. A to zatraceně dobře.

Opravdu nečekejte nějakou jednoduchou hopsačku, která jako by z oka vypadla indie hrám, které dnes vznikají jako houby po dešti. Celé prostředí i design levelů je čistě trojrozměrný a využívá tohoto aspektu do nejmenších podrobností. Je přitom unikátní, že při hraní máte stále stejný pocit, jaký jste, pokud jste tedy staršího data narození, prožívali právě při zdolávání oněch starých pecek. Ovládání je ze začátku možná pro někoho trochu obtížné, ale velice rychle se něj dá zvyknout. Budete potřebovat především trochu lepší orientaci v prostoru a to zejména z pohledu, která cesta pro mě bude nejlepší a také, kterou si to užiju co nejvíc. Je důležité zároveň pochválit, že různé vychytávky v ovládání, a speciální pohyby, kterými můžete demolovat své nepřátele, jsou vám servírovány pěkně postupně a to v podstatě v průběhu celé hry. Sice hned na úvod se nevyhnete delšímu tutorialu, který vás za to poměrně rychle seznámí, co všechno asi budete moci od hry očekávat, hned si to budete moct i vyzkoušet, ale právě tyto featurky jsou vám odemykány až během samotného hraní.

Vžijete se do role bývalého agenta Nathana Spencera. Jeho vlastní lidé ho zradili a čeká ho potupná cesta do vězení a následná poprava. Teroristická organizace Biorain ovšem zaútočí na americká města a začne na nich testovat své ničivé zbraně. S tím si vláda nedokáže poradit, takže padne ortel právě na Spencera, aby celou situaci vyřešil. Jenže Spencer není žádné ořezávátko, je totiž sám o sobě smrtící zbraní toho nejtěžšího kalibru. Má totiž biomechanickou ruku, se kterou může provádět doslova psí kusy. Ta je taky jeho hlavním vražedným mechanismem ve hře a je na její využítí kladen maximální důraz. Sice můžete používat i střelné zbraně, od malé pistolky až po raketomet, ale hra vás svou skladbou nutí používat a bojovat především pomocí vaší úžasné paže. Je obdivuhodné, jak si autoři vyhráli s každým detailem a podrobností ve hře a uzpůsobili vše pro to, aby se vám pomocí mechanické paže co nejlépe bojovalo a hrálo.

Samotné levely jsou totiž docela obrovské, a pokud byste je měli překonávat pouze pěšmo, byla by to za chvilku docela pěkná nuda. Jenže jejich design je speciálně upraven tak, abyste v podstatě kdykoliv mohli vystřelit svou ruku a pomocí ní se zhoupnout o hezkých pár desítek metrů dál. Představte si Tarzana, který se pohybuje džunglí od jedné liány k druhé a v neprůchodném terénu se tak pohybuje rychlostí blesku. Stejně tak se pohybuje i náš hrdina. Z jeho paže vystřelí kovová pěst, kterou se přichytne do určité dané vzdálenosti, a na které se může rozhoupat a pokud se ve správné vzdálenosti pustí, zažije pěkně daleký let. Po pár desítkách odehraných minut se vám ovládání natolik vžije do krve, že budete bez mrknutí oka létat od jednoho výstupku k druhému a především si to pořád dokonale užívat. Už hodně dlouho se mi nestalo, abych si u nějaké hry jen tak v poklidu poletoval vzduchem a vychutnával si prostředí kolem. Na některých místech jsem se dokonce i vracel, abych si mohl daný úsek prohlédnout znovu a proskákat ho elegantněji.

Protože bojujete převážně ve městě zničeném mohutným výbuchem, je všude spousta možností, kde vaše bioruka najde uplatnění pro uchycení. Nestane se ovšem, že by vás prostředí začalo nějak nudit nebo bylo nezáživné. Tvůrci si dali moc velký pozor, aby hra nespadla do monotónnosti, takže po rozlehlých letech mezi mrakodrapy, přijdou okamžitě podzemní tunely, ty vystřídají rozsáhlé jeskyně a po nich hned ostrůvky s mohutnými stromy atd. V tomto směru je tedy o zábavu postaráno. Škoda, že v jinak povedených levelech si autoři vypomáhají vůči hráči trochu nefér praktikami. Náš hrdina totiž trochu překvapivě neumí plavat, a jakmile spadne do vody, je téměř jistě po něm. Trochu nepřirozeně pak působí i omezení našeho pohybu pomocí radiace, která se vyznačuje modrým světélkováním na okrajích mapy. Navozuje to trochu dojem uzavřeného tunelu, i když přitom dohlednost je díky tomu daleko větší, ale pořád je to lepší, než neviditelná překážka, u které se prostě jen tak z ničeho nic zaseknete. 

Hra mírně stagnuje i v nabídce nepřátel. Nejvíce si zabojujete proti pěšákům, kteří ovšem vůči Spencerovi působí spíš jako mírně přerostlí trpaslíci. Dají se ale velmi dobře odkráglovat vaší základní pistolkou, i když do té vám velmi brzy dojdou náboje. Pak přijde na řadu speciální úder, pomocí kterého vystřelíte k nešťastníkovi svou ruku, přitáhnete se a mohutným kopem, pomocí něhož se odrazíte a který musíte ještě jednou zopakovat, umrtvíte neřáda navždy. Až si ovládání skutečně osvojíte, budete zvládat souboje i proti několika těmto nepřátelům naprosto bravurně a bez jediného výstřelu. V podstatě jen lítáte vzduchem a brutálně kopete do jednoho bastarda za druhým. Vypadá to nesmírně efektně. Pěšáci ovšem dokážou i potrápit a to když si oblečou robotický oblek. V něm jsou poměrně silní, ale opět stačí trocha umu a vaše robotická ruka je s přehledem pošle k zemi. Nebezpečnější jsou létající protivníci, na ty už ovšem dostanete trochu hlučnější kamarády, jako je granátomet či raketomet.

Po grafické stránce je hra velmi povedená. Pokud budete podrobně zkoumat drobné detaily, jistě najdete nějaké ty chybky, ale při soubojích a hopkání si toho vůbec nevšimnete. Co ovšem hodně mrzí je poměrně znatelný efekt rozmazání vzdálenějšího okolí, který je velmi výrazný a v určitých chvílích až rušivý. Vše to vypadá tak, že pokud se rychle otočíte do jiného směru, než jste se dívali, vzdálené ale i bližší okolí zůstane ještě asi tak půl vteřinky značně rozmazáno a pak se najednou zcela zaostří, asi jako byste manipulovali s optikou v dalekohledu. Je jasné, že je to na úkor plynulosti grafiky, stejně jako je možné, že na výkonnějších grafických kartách k tomuto efektu nebude vůbec docházet. Já hru testoval na GeForce 8800GTX a mohl jsem si dovolit hru bez problému spustit v maximálních detailech a plném rozlišení, které mi můj monitor umožní, tedy 1920×1200. Tehdy mi počet snímků nikdy neklesl pod hodnotu 50 za vteřinu, což je výborný výsledek a hra je opravdu dobře vyladěna a optimalizována.

Jsme na konci dnešní recenze a ani to nebolelo. Musím se přiznat, že jsem ve skrytu duše doufal, že by Bionic Commando mohla být dobrá hra. A má očekávání se nakonec splnila. Je to poctivá hra, při které budete mít už jen ze samotného pohybu a pohupování se po překážkách dobrý pocit. Souboje proti nepřátelům by sice zasloužili lepšího zpracování, stejně jako i jejich větší rozmanitost. Přesto mohu Bionic Commando vřele doporučit ke koupi, užijete si s ní kopu legrace a jistě vás nezklame ani implementovaný multiplayer. Hra si od tak nás odnáší velmi slušných 80%