Battlestations: Midway

Když jsem před nedávnem psal článek o nejočekávanějších strategiích nadcházejícího roku, zahrnul jsem do svého výběru i Battlestations Midway. Ačkoli jsem věděl, že vytáhne do boje hned s několika trumfy, nabídka námořních bitev mě moc nelákala a vzhledem ke skutečnosti, že se nejednalo o nějak moc prozkoumané téma, byl jsem i k samotné hratelnosti dost skeptický. Moje obavy se naštěstí s příchodem plné hry rozplynuly v opojný obláček skvělé hratelnosti, a já se do toho začal zažírat čím dál více a více. Slasti, ale i strasti, které mě při mém dobrodružství plném slané vody a krve potkaly, vám popíšu na následujících řádcích.

RTS revolutions
Pokud máte pocit, že nás již na poli strategických počítačových her nemá co překvapit, měli byste poněkud přehodnotit své názory. Battlestations Midway totiž nestaví na drahé licenci nebo krásné grafice, ale vnáší trochu svěžího větru do tohoto poněkud zatuchajícího žánru. Pokud se jí nakonec podaří prosadit v tom neskutečném davu replik, nebude to zásluhou dnes tak úspěšné politiky ala “dojíme dokud dává”, ale tím, že si nějaký znuděnec v Eidosu na chvilku sednul a po patnácti minutách brainstormingu dotáhnul do konce myšlenku, která se, byť jen náznakově, táhne herními dějinami už roky. Nejsem žádný vizionář, ale o tom, že z velitelského křesla vyšlu armádu do boje a následně se lusknutím prstu přenesu do kokpitu starého mustangu a ukážu “džaponcům”, že za kniplem by se fetovat nemělo (piloti kamikadze byli nadopovaní rannou formou pervitinu aby se jim lépe sebevraždilo), sním už od mala. Aby také ne. Sice asi neexistuje nic horšího než vynadat tomu blbovi, jak strašně to naplánoval, a následně si uvědomit, že jsem to byl já, ale má to něco do sebe. A navíc, pokud vás přestane bavit to, prostě zkusíte ono. Ve výsledku tak nehrajete pouze strategii, ale spíše takový all in one mix, ve kterém se nalezá ještě simulátor letadel, ponorek a bitevních lodí všeho druhu. Pravda, realističnost tu není nic moc, ale hra si na realistický simulátor ani nehraje a navíc si zkuste představit, kolik byste v takovém případě museli nastudovat stran manuálu. Určitě by byl pokořen i téměř pětisetstránkový rekord z Eurotyphoon Figheru.

Hrajeme, až se z nás kouří
A kouřit se z vás bude opravdu často. AI sice není zrovna z nejvyspělejších a jako taková vám moc nezatopí, v případě Battlestations se ale vsadilo na kvantitu a tak spíše než s obelstěním ponorky budete mít více práce se zničením minilodiček pobřežní hlídky. Těch se na vás v některých misích vyhrnou třeba i desítky a když k tomu připočteme ještě pár torpédoborců a výsadkové lodě, které vypouštějí panďuláčky na pevninu, dokud je nezničíte, začne se hratelnost nebezpečně podobat hrám jako je Morhoon. To už opravdu jen stojíte na místě, střílíte do ohromných množství malých cílů a doufáte, že to vaše letadla brzy ukončí. Přepnout se do éroplánu samozřejmě můžete, ale ta loď, se kterou jste před chvilinkou statečně likvidovali nájezdy transportních lodiček, si velice vtipně vybere rovnocennější cíl a mise skončí jak jinak než vyloděním – tedy fiaskem. Samozřejmě, stále tu existuje něco jako strategický režim, ale když se budete každé tři vteřiny přepínat a zadávat lodi cíle, moc toho ve výsledku neuděláte a vlastně to už ani není zábava.

Mnohem více švandy si užijete v misích, kde máte pod velením jen menší skupinku lodí a máte zničit nějaké pobřežní cíle, ponorky, či jiné skupinky lodí. Jistě, povětšinou zase jen masíte přesilu hloupých lodí a nebo nedej bohu, vy jste ta přesila a masíte pro změnu několik obrovských lodí, ale co do zábavy je to téměř to nejlepší, co hra nabízí. Chápu, že to takhle nevypadá zrovna lákavě, ale jezdit v několika nádherných torpédoborcích americké výroby, snažit se obklíčit nepřátelské lodě, mezitím se vyhýbat torpédům, v případě zásahu zadávat posádce priority pro opravovy a zároveň se snažit zasáhnout citlivá místa nepřátel a poslat je co nejeefektivněji ke dnu, to je prostě něco.

Naprostou nirvánu pak prožijete, když se dostanete ke kormidlu nějaké opravdu obří mašiny obdařené třeba dvacítkou hlavní. Docela zajímou se pak hra stává ve chvíli, kdy máte pod velením vícero druhů bojových jednotek a z pouhého uklikávání se k smrti se stane opravdová bitva mozků, kdy vyhrává jednoduše ten, který je chytřejší. Na každou zbraň totiž existuje dokonale funkční obrana a vy musíte například vymyslet, jak se zbavit letadel, abyste mohli zničit torpédoborce a tak mohly jít do akce ponorky.

Jenže Battlestations mají jednu nevýhodu. Samozřejmě, hra je založená na námořních bitvách a já jsem ji jako takovou bral, ale lidí, kteří to každý den nandavají Hitlerovi v Blitzkriegu, je spousta a právě ti asi budou zklamaní. Nic, co chodí po souši, totiž pod velení nedostanete, vyjímaje letišť, která stejně slouží jenom jako náhrada letadlových lodí. V neprospěch hraje také celkové zpracování, které není vůbec standardní a i když zachovává původní myšlenku strategických her, hratelností se více podobá arkádovým simulátorům všeho možného. Hratelnosti to sice žádným způsobem neškodí – ta se zaměřuje na něco úplně jiného a jde jí to, ale teď jde také o to, jestli to bude někdo hrát a hra neskončí na smetišti, stejně jako jinak skvělý Perimeter.

Klávesnice?
Je jen těžko představitelné, že se takové monstrum dá hrát pouze na klávenici, aniž by byl člověk mírně defektní a měl dejme tomu jeden pár rukou navíc. Světe div se, jde to. Ačkoli při prvním spuštění jsem byl přinejmenším zmaten a téměř desetidílný tutoriál vypadal dosti hrozivě, realita byla mým nejčernějším obavám na hony vzdálená. Záměr to asi nebyl, ale výukové mise mi vnutily představu, že je ovládání zbyteně složité a ti nejlepší hráči jsou zaručeně pianisti. S postupem času se naštěstí pravá podstata vyklubala na povrch a tak se i mě, člověku neschopnému zapamatování si naprosto čehokoli, dostalo ovládání rychle pod kůži. Stačí opravdu jen myška, šipky a několik málo tlačítek okolo. Navíc ovládání jednotlivých strojů jsou si podobná jako vejce veci a tak i pokud jste na tom ještě hůře než já, snadno zapomenuté vědomosti získáte zpět po několika vteřinách pokusů.

Horší už je to ale s nastavením oprav. Při významnějším poškození plavidla, nepříklad při proražení trupu torpédem nebo při požáru, musíte rychle zaúkolovat posádku, aby poškození opravila. Jenže ten, kdo vymyslel způsob, jakým se to provádí, asi nebral moc v úvahu skutečnost, že budete většinu času bojovat proti přesile, a přidělil vám pouze velice omezený počet panďuláků. Respektive můžete najednou opravovat pouze tři věci a to ještě velice pomalu, takže reálně není použitelné méně než dvě třetiny pracovní síly na jednu věc. A teď si něco dělejte, když máte na dvou místech díru jak vrata od stodoly, ve strojovně hoří a polovina děl je nefunkčních. To už ani neopětujete palbu, jenom stále mačkáte tlačítko pro opravy a přidělujete pracanty na poškozená místa. Vůbec by nebylo od věci zakomponovat do hry nějaký systém priorit, byť jen v nějakém budoucím patchi. Hráčům by se myslím dost ulevilo.

Slovo závěrem
Battlestations Midway je povedená hra. Sice se zde naprosto klasicky objevují úplně zbytečné mouchy, ale na druhou stranu to není nic, co by vám z hraní udělalo peklo. Jen vám jej trošinku znepříjemní. Je také škoda, že nemáte možnost zahrát si kampaň za Japonsko, a tak si musíte vystačit pouze s hrdiny z Ameriky, kteří vám při troše štěstí vydrží na jeden den. Pak už nezbývá než se pustit do té trochy skirmishových misí a až už to budete mít propařené na kost a nebudete mít co dělat, tak se ještě pustit do mulťáku. Hardwarově se sice Battlestations při zemi moc nedrží, ale i při nejnižších detailech vše vypadá dobře, nic nepůsobí jako pěst na oko a plynulost se posune někam úplně jinám. Za normálních okolností bych nedával moc vysoké hodnocení, ale tento kousek nabízí přímo královskou zábavu a několik dosti originálních možností. Hodnotím 70%.