Battleforge

Pokud náhodou patříte k lidem, kteří se v těchto týdnech připravují na náročné semestrální zkoušky (jako autor recenze) a musíte proto přečíst stovky a tisíce stran neskutečně nezáživných akademických žvástů textů, důkladně zvažte, jestli si chcete zadat s Battleforge. Proč? Protože tato neotřelá RTS, jež vzešla z dílen studia EA Phenomic, je nebezpečně chytlavá. Znáte ten pocit, kdy si říkáte „střihnu si ještě jednu misi a pak už doopravdy půjdu spát“, ale dobře přitom víte, že jen sami sobě škaredě lžete? Nuže, tak v Battleforge budete sami sobě lhát nebývale často.

 

 

V rubrice První dojmy jsme vás v hrubých rysech již informovali, o co v Battleforge vlastně kráčí. Dnes se této povedené MMORTS německé provenience budeme věnovat o poznání podrobněji. Koncept hry je v podstatě velice prostý a kdo zná fenomenální Magic: The Gathering, bude u Battleforge jako doma. Stručně řečeno, Battleforge je fantasy karetní hra, dovedně naroubovaná na principy realtime strategie, kterou si jinak než v multiplayeru nezahrajete. K dispozici máte zhruba dvě stovky karet, z nichž sestavujete herní balíček (deck), v němž jich může být maximálně dvacet. S deckem se pak účastníte řady zuřivých klání, při nichž postupně využíváte jednotlivé karty a snažíte se to dělat lépe než protivník. Tvorbu decku nelze podceňovat, poněvadž právě na skladbě balíčku závisí, jak úspěšně si povedete v náročném prostředí válkou zmítaného světa. Funkci a účinnost všech karet můžete jednoduše vyzkoušet přímo v rozhraní hlavní obrazovky, jež funguje jako jakési hřiště, kde se můžete pořádně vyřádit. Do písmene platí přísloví “těžko na cvičišti, lehko na bojišti”, neboť i geniální stratég si na četných soubojích vyláme zuby, zanedbá-li tvorbu balíčku…

 

 

Existují čtyři druhy karet, a to, na jaký z nich se zaměříte, dosti zásadně předurčuje způsob dalšího hraní. Červená sada, představující nespoutaný živel ohně, je zásadně zaměřena na ofenzívu, veškeré jednotky i kouzla slouží k jedinému účelu: k rychlé (a pokud možno totální) destrukci protivníka. Proto při PvP bitvách drtivá většina hráčů spoléhá na rush levných ohnivých monster – a nutno dodat, že tato prostá taktika většinou slaví úspěch, poněvadž ohni se v počáteční fázi hry odolává zatraceně těžko. Modrá (led) je, jak napovídá logika, přesným opakem červené, takže osloví defenzivně založené hráče. Modré jednotky mají sice nevýrazný útok, ale zato disponují velikým počtem hitpointů, ledové obranné věže jsou nejefektivnější ze všech. Zelení zase – stejně jako Kateřina Jacques – nedají dopustit na sílu biomasy, koexistují v souladu s přírodou, která jim umožňuje využívat léčivé magie. Nu, a náš výčet uzavírají fialové síly stínu. Stín je vůbec nejnáročnější na zvládnutí, dokáže sice napáchat úplně největší paseku, ale jen zkušení borci se dokážou vypořádat s veškerými úskalími sil temnot, poněvadž hra za ně přečasto obnáší obětování vlastních jednotek.

 

 

Když máte vybránu barvu svého srdce a sestaven patřičný deck, nastává čas pustit se do hry. Mimochodem, vyplatí se i kombinovat barvy, ale musíte to dělat opatrně, s citem. Karty lze tahat pouze poblíž vlastních budov (tj. obranných věží, nic jiného nestavíte) či pozemních jednotek. Musíte však jednak disponovat dostatkem energie, kterou generují zřídla rozesetá po celé mapě, jednak musíte obsadit dostatečný počet monumentů, potřebných pro vyvolávání příšer nebo kouzel vyššího stupně. Nejsilnější jednotky vyžadují rovnou 4 monumenty a zejména v PvP se často stává, že hra skončí dřív, než se k nim vůbec dopracujete. Když ale tato monstra přece jen vstoupí na scénu, Battleforge najednou dostává úplně jiný rozměr. Zatímco do té doby šlo o opatrné taktizování, kdy jste museli chytře přizpůsobovat svou taktiku protivníkově, jakmile přijdou ke slovu nejmocnější monstra, hra se zvrhává ve zběsilý masakr. Pokud máte dostatek energie, povoláte (například) armádu draků, která v jediné vlně smete naprosto všechno, co jí stojí v cestě. Strategické uvažování jde sice stranou, ale člověk má skvělý pocit zadostiučinění, že přežil tak dlouho, aby mohl vytasit největší trumfy. A netřeba dodávat, že se na plamenné exploze a zástupy zmírajících nepřátel skvěle kouká.

 

 

Jak už jsem psal minule, prostředí a grafické ztvárnění nezapřou inspiraci blizzardím Warcraftem, naštěstí však tvůrci nečerpali ze studny inspirace natolik, aby jejich přístup zasloužil důraznější kritiku. Design map se povedl na jedničku, dostupné scénáře jsou bez výjimky zábavné, chytlavé a pokaždé představují výzvu. Všechny spojuje fantasy příběh, kterému jsem ale, přiznávám bez uzardění, příliš nevěnoval pozornost. Ne že by snad šlo o nějakou slátaninu, autoři propracovali zápletku do nejmenších detailů a pokud máte zájem, můžete si přečíst kroniku světa Battleforge, jejíž rozsah atakuje hranici tří set stran. Nicméně já jsem vždy po dokončení mise, kdy se odemyká nový obsah kroniky, okamžitě přecházel hrát jinou mapu. Jako feťák, který ve zběsilé snaze prodloužit rauš šňupe další a další dávku. 🙂

 

Kromě PvP map (1v1, 2v2) jsou připraveny mapy pro jednoho, dva, čtyři a dvanáct hráčů, kteří musí společně čelit obrovským hordám jednotek produkovaných AI. Umělá inteligence mimochodem stojí za houby, ale to kupodivu vůbec nevadí (hlavně díky skvěle navrženým scénářům, jež vám nedají vydechnout). Mapy pro jednoho hráče, tedy jakýsi singleplayer hraný po síti, slouží především k tomu, abyste Battleforge pořádně poznali a zjistili, jaký herní styl vám vyhovuje. Bude se vám to hodit, protože až přejdete na kooperativní scénáře, jistě byste jen neradi ztěžovali práci vašemu týmu nebo dokonce způsobili prohru. Každá mise má tři obtížnosti: standardní, pokročilou a expertní. Standardní scénáře se při troše dobré vůle dají dokončit, i když jeden ze společníků nezvládá svou část, při vyšších obtížnostech už ovšem záleží na každém jednotlivci.

 

 

Za úspěšné plnění misí získáváte zkušenostní body (zvyšují PvE rank), žluťoučké zlaťáčky (slouží především k placení upgradů) a v neposlední řadě dostáváte i upgradovací kartičky. Každou z karet lze až dvakrát vylepšit, přičemž i nepatrné vylepšení znatelně ovlivní sílu vašeho balíčku. Kromě toho lze také – opět za zlato – zvýšit počet tažení karty. Kartu totiž nemůžete tahat neomezeně, když během seance překročíte určitý počet užití, jež se případ od případu liší, musíte čekat určitou dobu, než systém dovolí použít ji znovu. Battleforge je prostě poměrně komplexní záležitost, do které se však snadno dostanete.

 

 

Než přikročíme k finálnímu hodnocení, podíváme se ještě na několik nedostatků, kterými jinak skvělá  hra trpí. Dost mi vadilo, že absentuje „spectator mode“, tedy možnost stát se nezúčastněným divákem. Nenapadá mě jediný důvod, proč by tato featurka měla chybět, zato existuje mnoho důvodů pro implementaci, namátkově: snáze poznáte taktiky používané v PvP, seznámíte se s kooperativními misemi… Dále mi vadilo, že v “singleplayeru” nelze zapauzovat hru – toto mě štvalo už při testování v uzavřené betě, od té doby se bohužel nezměnilo zhola nic. Nicméně, tvůrci neustále pracují na zkvalitňování obsahu; dva měsíce po vydání přibylo několik nových map, konečně lze prohlížet decky ostatních hráčů apod.

 

 

Studiu EA Phenomic se povedl parádní kousek, když vypustili do světa slušně vybalancovanou hru, která chytne a jen tak nepustí. Člověk musí stále přemýšlet, jakou strategii zvolit, jak efektivně namixovat svůj balíček, jak se co nejlépe vypořádat s obtížnými herními situacemi. Nepamatuji, kdy naposledy mě nějaká strategie zaujala natolik, že bych kvůli ní strávil hodiny a hodiny prolézáním internetových diskusních fór ve snaze zjistit, jak se co nejlépe uplatnit v PvP či PvE. Nejspíš nikdy… Tím je myslím řečeno vše, proto mě nyní prosím omluvte, mám totiž ještě velikánskou spoustu práce. Musím dojet mapu „The Dwarven Riddle“ na nejtěžší obtížnost – 82%