Ankh: Srdce Osirise

Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Jenže ono už to ani jinak nejde, když každý datadisk, který do vás kdejaká firma hustí každý druhý den, většinou stojí za pendrek. A částečně proto jsem takový skeptik. Navíc ještě když je to stand alone datadisk k adventuře, který si o přívlastek dojnice přímo říká. Ale co, pusťme se do toho, vždyť on ten Ankh vlastně špatný nebyl.

Jak jsem se již zmínil, staršímu bratříčkovi byla vyčítána hlavně doba, za jakou se dal úspěšně otočit. Nejsem si úplně jist, jestli má tento datadisk, jak jinak než za úplatu, hru jen naoko prodloužit anebo má být jakýmsi pokračováním, ale jedno vám mohu říci narovinu. Krátký rozhodně není. Ne že bych jím bez problémů zaplácl celé prázdniny, ale rozhodně nestačí vyčlenit si jedno odpoledne. A ku prospěchu věci to není složitostí hádanek, které už také nejedna hlava vychytralá vtipně použila k protažení doby hratelnosti do výšin nebeských (zmagnetizuj psa a vysaj důchodci z huby protézu atd.). Ale pojďme se raději pohnout trochu dopředu.

Náš hlavní hrdina Assil je tak trochu průserář. Kamera si jej najde zrovna ve chvíli, kdy se probudí někde na ulici a jak následně zjistí, je bez svého Ankhu. Šílená bolest hlavy, bez peněz a s vidinou brzkého konce světa… to není zrovna příjemný start do nového dne. Assil po krátké dedukci dojde k závěru, že Ankh neprodal (jinak by měl přeci nějaké peníze), ale že ho někdo okradl, a vydá se do ulic najít zloděje. A teď babo raď. Jeho cesta rozhodně není jednoduchá a tak to potřebuje nějakého frajera za klávesnicí (takže třeba právě tebe), který ho ze srabu už nějak dostane.

Bohužel, adventury tohoto typu mají jeden velký háček, a tím jsou právě úkoly. Potřebují vás rozesmát ztřeštěností úkolů, a ačkoli jsou poměrně originální, platí za to krvavou daň. V Ankhu si zase tak moc nezaluštíte, ale často je velice těžké najít řešení, a to i v případě, kdy ho máte vyloženě na očích. Například když se potřebujete dostat do paláce, ale hlídač vás nechce pustit. Aby také jo. Ani kuře zadarmo nehrabe a tak musíte jeho snahu náležitě ocenit a někde sehnat dostatečně vysoké spropitné. Ale jak se k němu dostat? Řešení je nasnadě. Musíte sehnat botičku na velblouda, nasadit jí jednomu, který stojí před barem, vynadat chlapíkům v hospodě, že špatně zaparkovali a vybrat od nich pokutu. To by přeci vymyslel každý, ne? Ještě větší porod je ale uvařit jídlo strážnému v paláci. V podstatě jde jen o to smíchat správné suroviny, jenže těch je opravdu velké množství – některé jsou k jídlu opravdu potřeba, některé použijete úplně k něčemu jinému a jiné jsou tam jen aby vás zmátly. Vhodné kombinování proto zabere docela dost času, radši ani nemluvě o tom, jak se k některým z nich musíte dostat. Mě třeba konkrétně připadá docela přitažené za vlasy, že by mravenci dokázali po laně vynést rybu o několik metrů výše, ale to už je jedno. Nepíšu přeci návod. Alespoň, že podobných úkolů není zase až tolik. Celkově je hratelnost docela rychlá a zaseknete se jen jednou za delší dobu.

Na druhou stranu jde hře k dobru, že vaši bránici nikdy nenechá napokoji. Pravda, že byste se řezali až se za břicho popadali, s tím vůbec nepočítejte, ale struna na kterou místní humor hraje je rozhodně dobře naladěná a od začátku do konce nepovolí. Setkáte se s napodobeninami skutečných jmen (Al Caponep – šéf kriminálníků z místního mramorového dolu), sem tam s nějakými vtipy, občas se zasmějete i trapnosti vtipů (hlavně u klauna v místní hospodě), sem tam zhlédnete parádní scénku a hlavně, rozhovory jsou naprosto geniálně zpracované. Většina postav má určitý mindrák, nějaký směšný charakteristický rys nebo jsou prostě jen skvěle nadabované. Paráda. Často se u adventur nacházím ve stavech, kdy je mi opravdu špatně z toho, že se jen co nejsložitější cestou proklikávám k ničemu, ale Ankh o tom není. Ank stojí především na rozhovorech a ty jsou na naprosto skvělé úrovni. Doporučuji hlavně rozhovor s pašerákem, který krom toho, že je úplný trouba a budižkničemu, ještě ke všemu mluví angličtinou se skvělým arabským přízvukem a v rozhovorech sem tam narazí na nějaké ožehavé téma, ze kterého by měli strach i maníci z rockstaru. A nebo rozhovor s mumií, kde se Assil zeptá, jestli je pravda, že při mumifikaci egypťané vytahovali mrtvým mozek nosem (což je vážně pravda), načež mumiák odvětí ano, ale vůbec mu to nevadí, protože vždy myslel úplně jiným orgánem. Nic ve zlém, ale mnohé holky by si mohly s mumiemi podat ruce – stejné názory a taky na sebe patlají všechno možné…

Pozitivum vidím i ve faktu, že Assil není jediný kdo se dostal do problémů. Máte tak možnost zahrát si za více postav, které zase mají úplně jinou mentalitu nebo styl řešení situací, což hru dokáže okořenit neskutečným způsobem. Kdybych měl celou dobu strávit v kůži samolibého frajírka Assila, asi by hra nebyla taková, ale jak jsem řekl. Tažnou silou Ankhu jsou především rozhovory a ty tímto dostávají úplně jiný rozměr. Dokonce ani hudbě není co vytknout. Skoro jako by si vzal tento kousek na paškál někdo, kdo v umění už nějaký ten pátek chodí, a tak vše parádně zapadá do jednoho skvělého celku. Krásná uvolňující grafika, pěkná, leč starověce laděná hudba a opravdu oddychová hratelnost. A pak mi říkejte, že hry nejsou druhem umění. Jsou a i když by se určitě našly lepší příklady, Ankh je toho jasným důkazem. Abych ale jenom nevynášel klady, pořádně zašátrám a vyberu něco, co mě opravdu naštvalo. Třeba stabilita. Já nejsem z těch, kteří by ukládali na každém rohu, jenže v tomto případě jsem musel trochu přehodnotit své postoje. Ankh totiž rozhodně není z nejstabilnějších. Buďte si jisti, že vám jednou do hodinky určitě spadne a to, alespoň v pasážích, kde jde hodně o klikání a kombinování, docela zamrzí. Mě to dokonce i zabolelo. Nikterak neskrývám, že jsem nervák, ale v tomto případě mě hra vynervovala trochu víc a malíček jaksi neustál ránu do zdi (a to co na ní viselo taky ne).

Když to vezmu kolem a kolem, Ankh : Heart od Osiris vůbec není špatná hra. Hraje se pěkně, hezky se na ni dívá, příjemně zvučí a je plný zábavy. Sice jsou tu ty problémy se stabilitou, někdy se zaseknete na absolutně nelogickém úkolu, ale nestává se to tak často a klady naprosto převažují. Také není špatné střídání postav, čímž se dá s hratelností, alespoň v tomto případě, udělat opravdu mnoho. Jako plus beru také herní dobu, kterou bych odhadoval cca na 20 hodin relaxačního užívání a samozřejmě všudypřítomný humor. Navíc je hra hardwarově absolutně nenáročná a rozběhá jí každý. Dáváme 75%.