Rok po vydání vychází k Ancestors Legacy nové DLC a zároveň hra míří na konzole Playstation 4 a Xbox One. To je ideální příležitost připomenout si, jak se tahle strategie z temného středověku hraje a co nového do ní tvůrci nyní přináší.
Ancestors Legacy (AL) od polských tvůrců ze studia Destructive Creations, proslaveného kontroverzní hrou na vraždícího maniaka Hatred, je zasazeno do temného středověku v období mezi 8. až 13. století. Při neustálém drancování osad dojde stejně jako v předchozím titulu tohoto studia na vraždění civilistů, byť zde jen v malém množství a jakoby mimochodem. Cílem je tu ve strategických kláních odehrávajících se ve frenetickém tempu přechytračit vojska znepřáteleného národa. Na diplomacii nebo hospodářskou válku zapomeňte – tady jde především o kořistnictví.
Ancestors Legacy patří mezi RTS stojící na rychlém sledu drobných potyček mezi početně nevelkými oddíly, jejichž stavy je třeba udržovat primitivní ekonomikou založenou na těžbě základních surovin a farmaření. Za vytěžené bohatství stavíme nejen další jednotky, ale také „inženýrské“ budovy, ve kterých můžeme zdokonalovat vybavení a schopnosti své armády. Pamětníky samozřejmě napadne nejprve série Warcraft a pak desítky dalších her, pro něž je tento model typický. AL svým herním systémem z tohoto tradičního pojetí vychází, ale ještě ho zjednodušuje. I ten, kdo nehraje strategie úplně rutinně, se tu zorientuje během dvou minut.
Vlastní základnu máme vždy pouze jednu – s jednou radnicí, kasárny, stájemi, kovárnou a podobně. Žádné dělníky „nevyrábíme“, základna všechny základní suroviny zajišťuje v omezené míře sama automaticky. Průběžně pak musíme stavět pouze tzv. „domy“ – pro každý oddíl jeden – a strážné věže na nově dobytých územích. Takže budování rozsáhlých opevněných osad zde nečekejte.
Proto, abychom mohli produkovat jednotlivé oddíly sestávající z různého množství vojáků a vylepšovat jejich vybavení, musíme sice také „hospodařit“, ale de facto nikdy na svém. Na další farmářské práce a těžbu si najímáme vesničany z dobytých vesnic jednorázově a ekonomika běží nadála bez našeho přičinění. To však neznamená, že nehraje roli. Dokud je vesnice pod naší nadvládou, těží pro nás. Zvýšit množství vytěžených surovin je částečně možné vylepšováním vlastní radnice, ale hlavně dobýváním dalších vesnic. To nutí všechny hráče k agresivnímu stylu hraní. Pro nějaké defenzivní opatrnictví není čas. Drancování a zabírání dalších a dalších vesnic je jedinou cestou k úspěchu. Je třeba jednat rychle, protože nepřítel získává každou získanou vesnicí ekonomickou výhodu. Poměrně běžně pak dochází ke dvěma paralelním potyčkám o dvě vesnice naráz.
Jako poněkud zbytečně limitující jsem vnímal skutečnost, že rozmístění budov včetně obranných věží nelze ovlivnit, přičemž při stavbě věží máme na výběr ze tří možností. Že by byla nabídka vždy smysluplná mi nepřišlo.
V šarvátkách není jednoduché protivníka výrazně přečíslit a umlátit ho čepicemi z nasyslené zálohy, protože maximální počet oddílů je poměrně značně omezen, a sice na deset oddílů. To není přímo nedostatek, jde o součást herního stylu AL, toho, jak je tu celý koncept strategických bojů vymyšlen, ale někomu to jist může nevyhovovat.
Rozhodující je kromě agresivity a rychlosti také taktika. Všechny národnosti disponují klasickým a nijak přebujelým rejstříkem jednotek – vždy jde v podstatě o nějakou variantu útočné a defenzivní pěchoty, střelců na dálku, některé národnosti mají také jízdu, popřípadě obléhací stroje. Jednotky mají obranné a útočné parametry, které lze vylepšovat, bonusy proti jiným typům jednotek a různé speciální dovednosti. Je třeba tyto parametry znát a vědět, která jednotka je vhodná pro jakou situaci a proti jakým protivníkům. Kombinací není mnoho, ale jsou zásadní. Na bojišti navíc hraje roli, zda oddíl útočí nebo se brání, jeho připravenost, postoj, semknutost a také to, zda se útočí zboku, zepředu nebo zezadu.
Realistická, ale trochu nepohodlná je skutečnost, že když už dojde na zteč, nelze oddíly přesměrovat. Jedinou možností, jak je odvolat, je dát povel k úprku. Takový rozkaz naopak velmi přijde vhod, když dopředu vidíme, že je souboj beznadějný. Většinou se tak zbylé válečníky podaří zachránit, protože se zastaví až na základně.
Jednou z jednotek je také hrdina, vojevůdce, o kterého není radno přijít. Nejde sice o natolik dominantní postavy, že by bez nich nešlo šarvátku vyhrát (kromě kampaní), ale jedná se o zdaleka nevytrvalejšího a nejodhodlanější bojovníka. Má vždy nějakou speciální bojovou, útočnou nebo obrannou schopnost, dokáže své muže vyburcovat, nebo naopak srážet morálku nepřátel, někteří dokáží i léčit.
Hlavně v kampaních využijeme ještě jednu rovinu herního systému, a tou jsou plíživé metody boje. Umožňuje je nejen vysoká tráva, do které se můžeme ukrýt, ale také střídání dne a noci. Pokud se navíc naučíme využívat pasti a odlákávat nepřátele, můžeme i s malým množstvím jednotek zlikvidovat postupně i poměrně velké přečíslení. Scénáře kampaní nám ostatně často ani nedávají na výběr.
Po dvou přídavcích, které byly zdarma, a jednom placeném DLC máme nyní možnost volit z 5 národů – zmíněných Vikingů, Němců, Anglosasů, Slovanů a (nově) Saracénů, přičemž kromě Saracénů jsou pro každý národ připravené dvě kampaně. Lze však očekávat, že i oni časem dostanou ještě jednu příběhovou linii.
Kampaně jsou obecně velmi pěkně napsané a hodně výpravné, a to i díky zdařilým filmovým sekvencím. Do filmového módu je mimochodem možné přepnout také kameru přímo během boje.
Příznivci panslavismu jistě ocení možnost chopit se hord slovanských válečníků. V kampani se ujmeme velení z pozice polských králů Boleslava Chrabrého a Meška a naším společným nepřítelem se stane germánská Svatá říše římská. Českou historickou stopu ve hře také najdeme, bohužel ji sami zamázneme coby vojevůdci habsburského vojska, když Přemysla Otakara II. porazíme na hlavu na Moravském poli.
Aktuálně vydané DLC otevírá možnost postavit se do čela právě Saracénů, s čímž se pojí také nové pouštní prostředí, nové jednotky a nový příběh. Saracenská kampaň přináší příběh s další historickou osobou, kurdským vojevůdcem a sultánem Saladinem, který ve své době ovládal Sýrii a Egypt a od křižáků po mnoha letech bojů dokázal získat zpět svaté město Jeruzalém.
Suma sumárum, jedná o velmi hratelný a vstřícný titul, který ale neurazí ani zkušené hráče, protože strategické myšlení a schopnost rychlého taktického rozhodování zde bezpochyby upotřebí. Atmosféra hry je vkusně dobová a brutální a herní mechanismy dobře nastavené. Hlavní však je, že po dohrání kampaní má každý pravověrný stratég dost prostoru a možností na to, aby své bojové metody vycizeloval k dokonalosti pro multiplayerové šarvátky.
