Alpha Protocol

S Alpha Protocolem trávím už několik týdnů. Nejdříve hraním preview verze, která ještě obsahovala spoustu chyb a byla i poměrně nestabilní, až po finální review verzi pro novináře s finální verzí češtiny. Mimochodem, aby fungovala, bylo nutné ji aktivovat přepsáním configu, což doufám, že podobné martýrium nebudou muset čeští zákazníci podstupovat. Během instalace hry, ani v menu samotném, ovšem možnost nastavit či změnit verzi titulků není. S hrou samotnou mám ovšem podstatný problém. Ale ten mám vždycky, když vidím, že mám před sebou hru, které stačilo docela málo a mohla to být pecka nejpeckovatější. Ovšem prozrazovat vše hned na začátek, toho se dnes určitě nedočkáte. Takže jak se sluší a patří, jdeme na to pěkně postupně. A ještě jedna poznámka na úvod. Budu se záměrně snažit prozradit z příběhu co nejméně, i když se tomu asi úplně nevyhnu, pokud je nějaký text na hraně a mohl by prozradit více, než je zdrávo, budete na to upozorněni.

    

Alpha Protocol je špionážní RPG. Tím to ovšem nekončí, ale teprve všechno začíná. Můžeme totiž hovořit o RPG nové generace. Co si pod tím představit? Jste agentem jedné vládní organizace a chcete sloužit své vlasti. Dostanete se ovšem do potíží a jak už to u agentů bývá, rozjede se příběh a kontakty s různými dalšími osobami na všechny strany. Všichni o vás mají zájem, ne všichni to s vámi ovšem myslí dobře. Vy se v této diplomatické džungli ovšem musíte pohybovat jako štika v rybníku. Jak je to celé zpracované? Hra totiž obsahuje značné množství dialogů a je opravdu hodně ukecaná a je to tak moc dobře. Rozmluvy s dalšími osobami a všechna ta omáčka kolem je jeden z nejlepších prvků v celé hře. Je totiž skvěle zpracován a je vidět, že si na něm spousta lidí dala neskutečně záležet. Tyto rozhovory ovšem máte možnost naprosto zásadním způsobem ovlivnit. Jak?

    

Je to na pohled jednoduché. S někým se bavíte a je vám nabídnuta možnost, v jakém tónu bude rozhovor dál pokračovat. Budete laškovat, flirtovat, vyhrožovat, vyzvídat? Je to jen a jen na vás. Geniální je skutečnost, že to opravdu ovlivňuje průběh hry. Tím, jak si s kým povídáte, získáváte u něj bud kladné nebo záporné body. Kontaktuje vás tak šéf cizí tajné buňky. Pokud ho odmítnete, může vám klást klacky do cesty. Pokud se rozhodnete s ním spolupracovat a třeba mu pustíte i pár informací, může vám poskytnout podporu vojáků nebo nabídnout k odkoupení nějaké zbraně. Můžu už tak nyní říct, že tenhle příběh můžete hrát několikrát, podle vašeho rozhodování ale bude pokaždé jiný. To ale neznamená, že ve hře není nějaká základní dějová linie, které se stále držíte. Vysvětlím v dalším odstavci, ale bude to na hraně, takže pokud nechcete před případným hraním z příběhu nic vědět, části označené spoiler raději přeskočte.

 

 

<spoiler>
Nejlepší bude větvení příběhu k něčemu přirovnat. Představte si park, kterým vede několik stovek cestiček a na jehož konci je altánek. Pokud se k němu chcete dostat, máte na výběr z několika tisíc možností, každou cestičkou se k němu přiblížíte, ale zároveň jich velkou spoustu neprojdete. Vždy se ale dostanete do případného cíle. A přesně tak do Alpha Protocol funguje. Uveďme si jeden velmi povedený a názorný příklad. Jste na misi v muzeu. V určitém okamžiku se musíte rozhodnout, buď se vydáte jednou cestou a zachráníte desítky lidí před jistou smrtí nebo je necháte napospas osudu a raději zachráníte svou milenku. V prvním případě je vaše milá zastřelena a jako pomstu se pokusíte zavraždit jejího vraha – jednoho z finálních bossů. V druhém případě se rozhodnete ji zachránit. Nezemře, ale boss vás stejně napadne s pohrdáním, že jste slaboch a souboji se nevyhnete. Co se stane potom? Vaše milá vám oznámí, že nemůže žít s někým, kdo jí dá přednost před desítkami jiných životů a opustí vás. Výsledek je tedy stejný – rozhněváte si bosse, bojujete s ním, přijdete o svou milovanou, ale může se to stát naprosto jiným způsobem a skutečně záleží pouze na vás, kterou cestu si vyberete.
</spoiler>

    

Takové větvení příběhu klade mnohé nároky na autory a je třeba přiznat, že je ustály se ctí. Vůbec si raději ani nepředstavuji, kolik materiálu, animací, dialogů apod., je ve hře, a které nikdy neuvidíte, pokud ji nebudete hrát hned několikrát. Je proto velká škoda, že i v tomto elementu lze najít několik, ne zrovna malých chyb. Třeba když potkáte pro vás neznámou postavu, která je velmi vlivná, vy o ní pranic nevíte a snažíte se taktizovat na slepo. Styl odpovědí tak střílíte spíš od boku, to je v pořádku, i to agent někdy dělá. Jenže rozhovor končí a vaše postava prohlásí – no rozhodl jsem se takhle, protože vás znám a mám vás prokouknutýho. V tu chvíli je to pro vás osobně slušná podpásovka, protože máte pocit, že vaše postava ve hře je jen panák, který toho ví daleko víc než vy. S tím souvisí i další nepříjemná věc. O tom, jak bude rozhovor pokračovat se rozhodujete již v jeho průběhu a zvolit si jeho další směrování musíte před jeho skončením. Jenže titulky ve hře jsou velmi krátké a velkým písmem, takže si čtete rozhovor, druhým okem sondujete co zvolit a to už vám většinou zbývají poslední vteřiny na volbu. Často jsem tak v rychlosti klikl na nějakou volbu, kterou bych při větším množství času nezvolil.

    

I přes popsané nedostatky, tato část hry je naprosto skvělá a připoutá vás k monitoru jako magnet. Dále popisované části už bohužel tak dobré nejsou, a ano, můžeme v podstatě mluvit o tragédii. Nechápu, absolutně nechápu, jak může být mezi taktickou a akční částí tak propastný rozdíl. V podstatě většina pasáží, kde musíte střílet či bojovat je tzv. na přesdržku. To, že se náš hrdina pohybuje jako baletka po obrně, vem čert. Že při umírání předvede WTF pohyb, který nemá s přirozeností naprosto nic společného, no co už. Ale to, že se v podstatě nedá pořádně střílet, to už odpustit nejde ani v nejmenším. Míření navíc obsahuje hloupý prvek, kdy abyste se trefili na dlouhé vzdálenosti, musíte několik dlouhých vteřin bez pohybu zaměřovat a pak teprve vystřelit. To je nepoužitelné, protože tento systém v podstatě nefunguje – mockrát jsem takto zaměřil, trefil se a vzal tím nepříteli minimum zdraví. Navíc nepřátel je většinou větší, než malé množství a dlouze mířit moc nejde. Než se dostaneme k inteligenci nepřátel, rozhodně musím zmínit i obří skoky v náročnosti hry. Konkrétně se jedná o souboje proti bossům, které jsou nesmyslně obtížné a myslím, že při nich budete stejně jako já zlostně bušit pěstí do stolu.

    

Další kámen úrazu je inteligence nepřátel. Většinou bojujete proti ochrance, můžeme si sice myslet, že jsou do těchto pozicí nabíráni pouze tupí svalovci, ale to je chabá výmluva. I 130 kilový kulturista po dvojité lobotomii uteče, pokud mu pod nohy spadne granát. Většina vašich nepřátel ovšem granát v životě asi neviděla, protože na něj vůbec nereaguje. Další nepříjemnou věcí je prostředí, kde se většina bojůvek odehrává. Skoro vždy se jedná o budovy, či velmi malé prostory. I když bojujete na lodi nebo na nádraží, pořád jste jakoby uzavřeni v malinké klícce. I to bude jedna z věcí, která vás bude po delším hraní zatraceně štvát. A na konec všeho zlého, opět zbraně. Ty jsou velmi nevyvážené. Nemůže se mi stávat, abych z metru do někoho našil z brokovnice 3 rány a on měl stále většinu zdraví a naopak mu dal dvě facky a bylo po něm. Ve hře je totiž možnost bojovat pěkně na férovku, takže nejde jen někoho tichounce omráčit, ale sérií úderu pěstí či kopů lze velmi efektivně ničit nepřátele. A to efektivněji, než střílením ze samopalu. Takže zmožen frustrací ze střílení, jsem velmi často zabíjel nepřátele sprintováním od jednoho k druhému a masil je hrubou silou svých svalů.

    

To jistě uznáte, že je u hry, kde akční složka tvoří více než 50% část, značný průser. V pozdějších fázích hry se to trošku zlepší, zřejmě i proto, že si na nedostatky zvyknete a přizpůsobíte se jim. Neznamená to ovšem, že tam pořád nejsou. Pojďme od těch špatných věcí zpět k těm příjemnějším. Další prvky RPG ve hře jsou velmi povedené a líbili se mi. Především je to vylepšování postavy. Po každé misi dostanete určitý počet bodů a ten rozdělujete mezi osm základních vlastností. A jejich pokrok je hodně vidět. Já třeba ze začátku hodně investoval do bojových schopností, čímž můžete později provádět komba, rychlé útoky ze vzduchu apod. Navíc ve hře můžete a musíte hackovat počítače, otevírat paklíčem zámky, překonávat elektronicky jištěné dveře. To probíhá celkem zajímavě, třeba hackování probíhá tak, že vidíte tabulku pohybujících se čísel. Nahoře jsou dvě dvojice osmičíselných kombinací, které se ovšem v poli nepohybují a vy je musíte najít a najet na ně. Ze začátku to není moc snadné, později to zase nudí. Tyto prvky, platí i pro další dva jmenované, se totiž nemění a později už i otravují.

Před každou misí se pak rozhodně vyplatí i plánovat. Nejen, že sbíráte velké množství informací v terénu, ale v každé lokaci, kde se nacházíte, máte i svůj vlastní byt. V tom je třeba ohromná televize, na které si můžete pustit zprávy a získat tak další informace. Máte tam k dispozici počítač s přístupem na e-mail. Ten opravdu funguje, postavy se kterými se setkáváte vám posílají zprávy, vy na ně můžete i odpovídat. Odpovědi jsou samozřejmě předem připravené, ale opět ovlivňují průběh hry. Třeba když vám vaše pomocnice sdělí, že má volno a může vám zjistit informace o jedné ze tří tajemných osob. Vy si musíte vybrat jen jednu z nich. Máte i přístup k černému trhu. Tam můžete kupovat zbraně, střelivo, vylepšení pro zbraně, další vybavení, ale třeba i informace, mapy atd. Návštěva černého trhu je nutná před každou misí, stejně jako návštěva skříně se zbraněmi. Tam si vybíráte svůj zbraňový arzenál, ale třeba i volíte vylepšení, která najdete při svých toulkách hrou, třeba při vloupání se do zamčených sejfů.

    

Většinu důležitého už víte, i když o hře bych mohl bez problému psát další kvanta textu, byla by to jen další omáčka navíc a to je již zbytečné. Rozhodně vám ale ještě dlužím údaje o grafice a náročnosti hry. Kvalita grafiky patří spíše k podprůměru, rozhodně ničím nepřekvapí. Míra detailů je nízká a zamrzí její hrubost. Na druhou stranu, hra je hodně nenáročná a zahrajete si ji pravděpodobně i na slabším stroji. Na počítači s čtyřjádrovým procesorem a grafickou kartou GeForce 275 jsem měl stabilně 60 snímků za vteřinu při rozlišení 1920×1200 a jen velmi výjimečně tato hodnota klesla pod hranici 50 snímků. Ostatně hra je postavena na prověřené třetí verzi Unreal Enginu.

    

Jsme na konci dnešní recenze. Je opravdu těžké přisoudit hře nějaký globální result, protože bude záležet na každém konkrétním hráči, zda ho hra bude či nebude bavit. Systém vývoje příběhu je skvělý a chtěl bych, aby se tímto směrem rozhodně vydalo více her. Pro autory to znamenalo ohromné množství práce navíc a před tím smekám klobouk. Bohužel už zřejmě neměli další energii na akční složku hry, ta je zamrzlá dávno v čase, s nulovou inteligencí nepřátel, a to nejde se hrou o špionech vůbec dohromady. Je tedy hra určena zrovna pro vás? Dovolím si použít jeden příměr. Bude vám stát za to jet 300 kilometrů špinavým vlakem kvůli skvělému dvouhodinovému koncertu, když víte, že se tím vlakem budete muset v noci ještě vracet zpět a beze spánku půjdete hned ráno do práce či do školy? Pojedete a koncert si i tak užijete? Pak má hra u vás jistě šanci a slabá místa byste jí mohli s přehledem odpustit. Je mi opravdu líto, že akční část hry je taková, jaká je. Kdyby byla hodně propracovaná, s lepším designem úrovní a grafikou, rozhodně bych přemýšlel nad vyšším, než devítkovým hodnocení. Takhle bohužel musím sáhnout podstatně níže k hodnocení 70 %