Agatha Christie: Murder on the Orient Express

Jak jistě dobře víte, adventury byly ještě celkem nedávno žánrem na vyhynutí. Těžko s určitostí tvrdit co bylo příčinou, nejčastěji skloňovným slovem s tímto problémem spojeným však byla nelogičnost nebo chcete-li, hloupost. Nikdy nebylo ničím příjemným zjistit, že vaše putování hrou končí deset kroků od začátku a to jenom proto, že vám jaksi zrovna nedocvaklo, že ten hřebík vytáhnete zubní protézou, kterou dostanete nejbližšímu důchodci z úst zmagnetizovaným psem. Tato situace je sice opravdovým zákysem inspirovaná jen lehce, stále to ale nic nemění na totální nelogičnosti titulů, které ke konci nejslavnějšího období adventur začaly vycházet. Díky bohu tedy za odvážlivce jako AWE games, kteří se do těchto potemnělých vod stále pouští a připravují pořádnou baštu mozkovnám těch, kteří moc aimu nepobrali.

Kvalita zaručena?
Pročpak si ale autoři berou na paškál zrovna Agathu Christie? Odpovědí by se našlo vícero, ale nám bude stačit jediná. Zatím se totiž zrodila jen jedna herní adaptace některého z jejích děl a to je na autorku překládanou do více než 70 jazyků a s 2 miliardami prodaných knih trochu málo. Buďme za to rádi, protože přesně jak vypovídají čísla, její tvorba je opravdu kvalitní a tak se máme na co těšit. Pravda, minulých „Deset malých černoušků“, mimochodem od stejného vývojářského studia, nebylo zrovna dílem hodným hříchu, ale přesně podle očekávání mělo slušnou atmosféru a skvělý příběh. To samé tak nějak očekávám i od tohoto kousku, který se sice od Černoušků liší hlavní postavou, detaily děje a zakončením, stále se však jedná o to nejlepší z pera slavné Agathy. Pojďme tedy trochu načnout příběh, ať nám mají CSkáři co závidět.

Hra nás posune do poloviny minulého století na palubu superluxusního vlaku Orient Express. Jako na potvoru, zrovna uprostřed ledového neznáma zablokuje vlaku koleje lavina. Nebyla by to detektivka, kdyby v nastalém zmatku nedošlo k brutální vraždě. Aby toho nebylo málo, je zraněn i sám Hercule Poirot. Zlomený kotník jej až do konce dobrodružství upoutá na lůžko a tak se jeho rukama stane (2in1) pracovnice Orient Expressu a studentka kriminalistiky zároveň. Ptáte se proč tak drasticky odříznout Hercula Poirota od toho, co mu jde nejlépe, a udělat z něj po celou dobu hry mrzáka? Zní to sice více výmluvně než informativně, ale vězte, že za tím stojí úmysl autorů neudělat z něho neschopného troubu. Nic proti hardcore adventuristům, ale každý může někdy klopýtnout a přiznejme si to, spousta z nás klopýtá celkem často a to je pro borce Poirotova formátu naprosto nemyslitelné. Vím, po bitvě je každý generál, ale zde taková změna nadělala více škod než užitku. Z jednoho z největších detektivů všech dob se stala nehybná nápověda …

Hratelnost
V preview, která vycházela dlouho před vydáním hry, se autoři často dušovali nelinearitou rozhovorů s následnými reakcemi podle vašeho chování. Je sice pravdou že s tím machrovali už před černoušky, kde se jim nic takového ani zdaleka nepodařilo dosáhnout, ale jak se říká, naděje umírá poslední. Přeci jen, měli jste na to dost času, tak se hoši předveďte. Už na začátku přede mě hra postavila něco, co se tomu podobalo asi tak nejvíce. Hned několikrát za sebou se mi do cesty postavila dvě NPCčka, která spolu vedla veledůležité pře a v žádném případě mě nemohla pustit dál, dokud sem jim neporadil nebo něco nesehnal. Nejde o to jak to bylo složité nebo co bylo obsahem. Důležitá je forma, jakou to bylo podáno – je naprosto skvělé, dokonalé, parádní a já nevím co ještě, že mám několik možností odpovědi (ano, máte pravdu / ne, pravdu má ten druhý), popřípadě několik forem podle drsnosti (mohl byste trochu uhnout / vypadni, nebo tě zabiju), ale ve výsledku se NPC vždy dostane do stejné fáze a ať už vám řekne cokoli, nic se pro vás nemění. Prostě jen taková iluze svobody slova, jaké sme měli tu možnost užít si do sytosti ještě v minulém režimu.

A ještě abych nezapomněl – v základním konceptu hry se dalo najít něco jako reálný život okolních NPC. V praxi to má znamenat, že jakákoli herní postava bude žít svůj vlastní život a tudíž ji můžete potkat zrovna když jde na kutě a tedy s vámi moc mluvit nebude, nebo také když si dává do nosu v restauračním vagónu a to si s vámi řeč na téma mrtvoly a vražedné zbraně nedá tím tuplem. A opravdu, něco takového zde je, jen je škoda, že se to vůbec neodehrává v real time. Změna rozestavení osob a obměnění jejich slovního repertoáru nastává po každé předělové animaci, které jaksi nastávají prakticky po každém vyřešeném úkolu.

Stejně tak mě zaráží, jak nelogicky jsou některé věci podané. Třeba takový strojvedoucí má strašný hlad, ale vypadaly mu všechny zuby a tím pádem od vás nutně potřebuje pomoc. A vy v roli Antoinette neváháte a během několika vteřin dědula žmoulá umělé zuby – jeden z důkazních materiálů, který pochází přímo z úst zavražděného. Takových situací ve hře nastane vícero, naštěstí je vše zachráněno jinak vcelku logickými hádankami a zábavnými minihrami. Pokud se přes něco opravdu nemůžete dostat, pravděpodobně bude problém někde u nejslabšího článku počítače, tedy toho co sedí za klávesnicí.

Většina záseků pramení z nedostačujícího průzkumu okolí nebo z nevhodné kombinace předmětů. S předměty sice bývají problémy trochu častěji (většinu času jich u sebe máte několik desítek a to je ještě musíte různě kombinovat a zkoumat pod lupou), ale není to nic, co by se nedalo překousnout. Navíc v případě jakéhokoli zákysu není problém navštívít mistra Poirota a trochu s ním na dané téma pokecat. Nedočkáte se od něho sice přesného manuálu, ale hned víte, kde nastal error. Hardcore hráče to možná zklame, ale člověku, který si chce zahrát v polední pauze nebo večer před spaním, to ušetří spoustu vrásek.

Zpracování
Již jsme si zvykli, že v adventurách toho moc k pokoukání není. Jistě, statičnost scény dovoluje mnohem věrohodnější ztvárnění všeho, co se nehýbe, ale pokud si pak nemáknete i na zbytku, celek působí jako pěst na oko. Ve vraždě v orient expressu se naštěstí nic takového nekoná. Interiéry nejluxusnějšího vlaku na světě jsou zpracovány opravdu úchvatně, nehledě na to, že ony jsou úchvatné už samy o sobě. Vlastně žádný objekt není vyloženě odfláknutý a tak jediné, co vás nepotěší, je rozlišení a rozanimování postav. To, že kdekdo se pohybuje jako by před chvilkou spolkl meč a zapil to krabičkou hřebíků, sice není k poo¨pukání, ale není to ani zlé. Většina postav někde sedí a tak jediným neohrabaným trdlem je hlavní hrdina, ale to rozlišení … Je smutné že typickým nešvarem adventur je něco takového, ale musíme se s tím smířit. Vraždu v Orient Expresu si užijeme v maximálním a také jediném rozlišení 1024×768, a pokud jste jó gurmáni, máte tu neuvěřitelnou možnost zapnout si dvojnásobné vyhlazování. Ať tak či onak, nikdo mi neupře, že na LCD 17 a více už to nevypadá tak, jak by mělo.

Nejvíce ze všeho mě asi překvapilo namluvení. Jen málokdy se zastavím nad něčím, co je na první pohled tak triviální, ale zde dabéři svou práci odvedli opravdu výborně. Spousta postav nejsou rodilí angličané a tak si dali záležet i na jejich přízvuku, což velice napomáhá zvýraznění charakteru. Poirota si pak vzal na svědomí jeho filmový představitel David Suchet a dle mého názoru se opravdu blýskl. Jeho roztomilý přízvuk na mé uši zničené všední polosprostou poločeštinou působil opravdu jako balzám a vracel jsem se k němu s radostí.

Verdikt
Agatha Christie: Murder on the Orient Express je adventura od skvělé autorky. To na ní zanechalo nesmazatelné stopy a částečně i proto stojí za zahrátí. Pokud jste hardcore hráč adventur, asi vás potěší, ale ne tolik jako občasného hráče. Více budete mluvit než jednat, ale celkově se jedná o dobrý titul, který se z ohodnocení 70% nevykroutí.