The Hell in Vietnam

Ti, kdož se na komerční herní scéně alespoň trochu orientují a viděli zajímavou 1st person akci, pod níž jsou podepsaní pánové ze CITY Interactive, začali mít minimálně drobné pochyby. A není se co divit, vždyť v seznamu her skrývajících se pod touto značkou byste stěží hledali nějakou výrazně kvalitní hru, což automaticky hází Hell in Vietnam do průměrné budgetové kategorie. A vydaná demoverze nám tuto domněnku více-méně potvrdila…

Virtuální válka ve Vietnamu
Co se časového zasazení Hell in Vietnam týče, nahlédneme do druhé poloviny dvacátého století, kdy ve Vietnamu řádila obecně známá občanská válka, oblíbený to terč filmových tvůrců či spisovatelů. Tak se jednoduše ocitáme v kůži důstojníka Americké armády, který se po nějakém čase ve výcvikovém táboře vydává přímo do Don Dien, kde dostává pod velení čtveřici dalších vojáků. Ti jsou zkušenými a dlouho sloužícími jednotkami, zvládající nejen špionáž, ale i boji muže proti muži.

To je jen zkrácená verze jinak celkem nevýrazného a nezajímavého příběhu, který se ovšem v demoverzi bohužel nedozvíme (nepočítám-li nezajímavé textové brífinky). Prezentován nám bude s největší pravděpodobností teprve na začátku maratónu složeného z osmi misí, jehož se dočkáme v plné verzi hry. Z těch nám pro zkušební účely autoři nabídli tu úplně první, respektive její část, jejíž herní doba se pohybuje mezi patnácti minutami a hodinou – což závisí na volbě obtížnosti. Pro účely dema existují pouze dvě možnosti, tedy easy nebo hard, doufejme že se počet do plné verze rozroste.

Podařený design prostředí
Prvním domovem se vám stanou exteriérové lokace zasazené do přírodních oblastí, která však budou dynamicky střídat interiéry rozbouraných budov, vagóny odstavených vlaků či napůl zničené staveniště s několikapatrovými domy. Abychom nezačali hned zprvu kriticky, je třeba uvést, že design lokací je asi nejsvětlejší stránkou, která vás při hraní potká. Alespoň soudě dle útržku z první mise se budete setkávat s novinkami, které vás udrží v pozoru i při dlouhodobějším hraní – škoda jen trochu nepříjemné nepřehlednosti, která zapříčiní, že ve více než polovině momentů prostě nebudete vědět, odkud na vás střílejí. Mnohdy vám to totiž nenapoví ani úkoly vám zadávané, které se nesou v jednoduchém stylu, kdy budete mít za úkol dorazit z místa A do místa B či zlikvidovat ze zadu snipera, což je ale ve výsledku jen trochu zamaskovaná variace již zmiňovaného.

Na své pouti skrze nesympatická zbořeniště budete až nezvykle často potkávat pečlivě naaranžované dráty či rozbitá bednění oken, to ale jen tak „na půl“. Náhoda? Nikoliv, spíše záměr autorů udržet hru ve zcela lineární linii, což je ze hry cítit na každém kroku. A je to škoda, být v přímočarého prostředí alespoň malá odbočka či slepé rameno, působilo by to rozhodně zajímavěji, než když na okraji vlakového nádraží hned za posledním nepřítelem naleznete nízký ocelový plot, který nelze za žádnou cenu přelézt. Na druhou stranu se alespoň nemůže stát, že se ve změti blíže neidentifikovatelných trosek jen tak neztratíte.

Podpora týmu? Tak napůl …
Nehledě na to, že vás kupředu stále vedou ostatní členové vašeho týmu. I když to možná zní trochu zvláštně vzhledem k tomu, že na tomto bojišti jste velitelem vy, jejich pohyby, výkřiky a směr chůze či krytí vám skutečně jednoduše napoví, za jakými dveřmi lze očekávat nepřítele. To je ale tak celkově to jediné, co od nich můžete za celou dobu očekávat. Jejich ovládání bylo plně svěřeno do rukou počítačové inteligence, které bohužel pojmy jako „krytí“ či „přesný a rychlý útok“ ani zdaleka neříkají. A tak bude po většinu herního času platit, že parťáky sice na bojišti skutečně budete mít, ničím víc než svou milou společností vám ale nepomohou.

O to více zamrzí, že podobně bídně je na tom i inteligence vašich protivníků, proti nimž si budete leckdy připadat jako nejschopnější superhrdina. K čemu jinému chcete přirovnat situaci, kdy přiběhnete do míst, kde se otevřou dveře a vyběhne z nich skupinka nepřátelských vojáků. Místo aby se zalekli vaší možná brzké přítomnosti, v klidu pokračují na zadaná místa, což znamená že vám postačí několik málo kroků a přesně mířených střel a nepřátelé jsou z naprosté blízkosti zlikvidováni a to bez jediného výstřelu z jejich strany. Nehledě na to, že v boji na blízko se nesnaží nijak krýt a přizpůsobit se vašim pohybům, a tak třeba naprosto komicky zůstanou stát vzpřímeně uprostřed místnosti, čímž se stávají doslova živým terčem.

Zbraňový arzenál a vojenská technika
Naopak pochvala je třeba udělit za alespoň částečnou snahu o historickou autenticitu. A tak se setkáváme s rozsáhlým zbraňovým arzenálem, mezi nímž nebudou chybět M16 rifle, M14 rifle, M79 granátomet, AK-47, PPSh 41 a další. Taktéž se setkáte modely tanků a vrtulníků vytvořených na základě reálných předloh. Díky velké zbraňové rozmanitosti si budete moci neustále vybírat, stejně jako sbírat zbraně a náboje od zabitých nepřátelských jednotek, díky čemuž třeba jen za krátký úsek jako je prezentován v demu vám rukama projde i desítka kousků. I přes to jsem se ale nemohla ubránit dojmu, že se řada z nich chová a zvučí tak nějak podobně …

Grafika a chování mrtvol
Kvalitě celé hry odpovídá i grafika, která je lehce nadprůměrnou. Ačkoliv na první pohled nevypadá vůbec špatně, při bližším ohledání možná zatrnete při malé detailnosti některých částí interiérů a exteriérů. Asi nejsměšněji pak vypadají těla nepřátelských jednotek, která se autoři snažili vytvořit co možná nejreálněji a tak třeba v případě, že stojí na kraji u okna, po vašem přesném výstřelu vypadnou ven. Pozice, v níž je ale občas naleznete, vypadá minimálně úsměvně. Nejen že se setkáte se situacemi, kdy má voják hlavu zabodnutou do pevného betonu, navíc často prolínají texturami, což nepůsobí vůbec věrohodně.

The Hell in Vietnam se dle očekávání nejspíše nestane hitem letošního léta, i tak má ale docela slušně našlápnuto stát se alespoň hrou, na kterou se po určitou dobu nezapomene. Záleží jen na tom, jak dopadne zbylá sedmička v demu neprezentovaných levelů …