The Club

Současný mainstreamový hráč touží především po zbraních, krvi a nepřátelích. Proto není divu, že jsou akční hry s čím dál tím větším odstupem nejpopulárnější žánr. Některé se však snazí být i něčím víc, nikoliv pouhým zabíjením bez většího smyslu. Za všechny jmenujme třeba filozofický Bioshock, nebo technologický Crysis, kde u mnohých nad radostí ze zabíjení převážila touha prozkoumávat taje všeho, co tahle hra dokáže. Je však pravdou, že málokteré studio si může dovolit najmout partičku hollywoodských scénáristů, popřípadě nemá tak inspirativní designéry a ještě méně firem své hře dokáže ušít grafický kabátek na míru. A takovým opravdu nezbývá než zaujmout násilím, jež se okamžitě promění ve vodu na mlýn všem těm Jackům Thompsonům a šíleným psycholožkám. Nebuďme ale bláhoví, řada her přímo volá po nařčení ze samoúčelné adorace agresivity. Je to totiž jejich jediná šance, jak se dostat na stránky masových médií a tím si udělat reklamu k nezaplacení.

   

Do této škatulky by se dal zařadit také The Club. Akce vznikající pod šikovnýma rukama studia Bizzare Creations a se silným zázemím dříve automatové a konzolové velmoci SEGA. Byl to dost možná právě vydavatel, který hře naordinoval tu nejarkádovější možnou podobu, která jako by vypadla z nějakého toho automatu. Nedá se ale říci, že by to bylo ke škodě věci, obzvlášť když titul vychází i na počítačích, kde na podobné výstřelky na rozdíl od konzolistů nejsme zvyklí a jedná se tak pro nás de facto o zpestření. On už samotný koncept není úplně tradiční, tedy ve hrách. Ve filmech už jsme jeho obdobu párkrát viděli.

 

Prakticky vše s o něm dozvíte už díky dvougigové demoverzi, kterou uvozuje stylové intro. Všude možně na zeměkouli jsou „osloveni" ti největší gangsteři a zloduši jednoduchou vizitkou, na níž stojí co jiného než The Club. Jedná se o uskupení mocných tohoto světa, kteří nejspíše pro vlastní potěchu organizují „turnaje" zmíněných vyvrhelů společnosti. Obvykle je nahází do jedné arény a sledují, který z nich si povede nejlépe, který se protluče až na svobodu – ten pak získá pořádně tučný balík peněz. Je sympatické, že takto arkádovou střílečku neuvozuje nějaký strastiplný příběh o záchraně světa, ale všem vcelku blízká zkažená realita. Lze si poměrně jasně představit, že takové turnaje někde mohou probíhat. Autoři se navíc nebránili určité nadsázce, když účastnící se charaktery karikovali do podoby charakterově plochých, jedním dvěma znaky vyčnívajících grázlů. „Společnost" elity tohoto světa je potom reprezentována výhradně tzv. „sekretářem", který správně zastřeným hlasem vysvětluje nemilosrdná pravidla.

   

Jejich osvětlení se vám dostane v dynamickém tutoriálu. Dynamickém proto, že ho nemusíte procházet sami a není tak třeba podstupovat ponižující úkoly typu „vystřel levým tlačítkem myši". Nic takového. The Club nabízí rychlý sestřih všech možných situací a akcí, jež můžou ve hře nastat (příliš mnoho jich není) a přitom hráči vysvětluje, jak se v nich zachovat. Tedy tak, aby to odpovídalo poměrům této akce, protože ta se od žánrových souputníků v lecčems liší.

 

V demoverzi si můžete vybrat pouze jeden z celkové sedmičky charakterů. Ty se liší ve třech charakteristikách: síla, odolnost a výdrž. Je jasné, že nikdo nemá všech pět hvězdiček u každé vlastnosti, ale že jsou různě namíchány. Jeden je průměrný ve všem, jiný je takřka nesmrtelný, ale když má běžet delší dobu (ve hře velice důležité), narazí na mantinely své kondice apod. Charakter v ukázce měl konkrétně nejnižší hodnocení právě u staminy, tedy výdrže, ovšem nepozorovali jsme nějaká omezení. Dost možná proto, že nabízené úrovně byly krátké, více uzavřené a navíc hratelné pouze v singleplayeru. V jiných podmínkách dostanou vlastnosti pravděpodobně větší důležitost.

   

Ale k samotné akci. Nabídka úrovní i módů se zdá být vcelku rozsáhlá, ale opět – demo nabízelo jen malou ochutnávku. Podívali jsme se tak do prostředí malebné zástavby v Benátkách, kde jsme probíhali jak kanály, tak kaskádovitými domy. Pobíhali je to správné slovo, protože v této hře má tempo obrovskou důležitost. Jde tu totiž o komba, pokud možno co nejméně co nejdéle trvajících komb. V úrovni se to jen hemží nepřáteli, nejde ale o arénu v pravém slova smyslu – je třeba běžet neustále vpřed, abyste „naráželi" na další oběti. Prvním úspěšným zásahem spustíte kombo a aktivujete příšlušný měřič v pravé horní části obrazovky. V té chvíli se musíte snažit co nejrychleji o další trefu do protivníka, abyste kombo udrželi aktivní a zvýšili mu multiplikátor, čímž vzroste bodové ohodnocení za každé zabití. Jenže měřič pomalu klesá, a pokud ho nebudete stále přikrmovat, pracně budované kombo, které může trvat klidně pár minut. Úrovně jsou údajně koncipovány tak, aby jimi bylo možné prosvištět na jedno kombo, to je ale pro opravdové borce – nám se to nepodařilo. Nezdá se to, ale hladina adrenalinu je při tom opravdu hodně vysoko.

   

Nejúčinněji se kombo stále rozvíjí a navazuje právě během. Koncentrace nepřátel je vskutku vysoká, ale ne na jednou místě. Hloučky protivníků tu nejsou příliš časté, v jedné scéně jsme potkali maximálně tři čtyři nepřátelé, a už jsme rychle museli pádit dále. Vtip je v tom, že napoprvé se rozhodně nemůžete spolehnout na znalost úrovně a často se musíte takzvaně rozkoukávat, kudy dále. Na stěnách domů jsou sice poměrně velké šipky, ale i ty někdy trvá několik sekund najít. A sekundy o trvání či netrvání komba dokáží rozhodnout. Proto je The Club jasným adeptem na vytrvalé procházení úrovněmi, které již znáte, což je ideální prvek znovuhratelnosti. Několik prvních pokusů se úroveň teprve učíte znát, a teprve další si střihnete opravdu na ostro, kdy dokážete využít všech vychytávej a nikde se nezdržíte ani na okamžik. Přitom vás do dalšího opakování bude hnát touha po vylepšení bodového rekordu (to v případě singleplayeru) či cílevědomost vůči živým soupeřům v multiplayeru.

 

Jak už jsme lehce nakousli, v úrovních se nachází různé specialitky. Rozhodně nejde jen o běh a střílení do nepřátel. V každém levelu jsou na nejrůznějších místech rozmístěné pro hru typické symboly. Ty sice pro splnění mise nejsou nijak důležité, jejich sestřelování je ale dalším způsobem, jak vylepšit konečné skóry. A v neposlední řadě jsou tu různá interaktivní místa. Jakmile se k nim přiblížíte, rozsvítí se na obrazovce symbol, značící, že můžete vykonat určitou akci (přeskočit zídku, rozbít dveře a udělat kotoul mezi nepřátele, použít stacionární kulomet apod.). Aktivace těchto specialitek se rozhodně vyplácí, protože jednak prodlužují kombo, jednak zvyšují bodové ohodnocení, pokud se vám je podaří zakomponovat do programového vraždění. Například se rozrazíte dveře, kotoulem se dostanete do místnosti a naráz vykosíte tři překvapené nepřátele. Ideální případ pro maximální zisk bodů. Navíc se na něj skvěle dívá.

   

Ne, The Club není žádným objevným titulem, ale „pouze" svižně odsýpající střílečkou, která svou hektickou dokáže v žilách vypumpovat adrenalin na maximum. Pokud na tuto hru přistoupíte, budete se dobře bavit – tedy alespoň v demu, uvidíme, jaká bude dlouhodobá motivace v plné hře. Jediné, na co bychom si postěžovali, je trochu ledabylý akční model, kdy necítíte to pravé uspokojení ze střelby. Je však pravdou, že to je pro ryzí automatové arkády typické a někomu to může i vyhovovat.