Death to Spies: Moment of Truth

Špión, ten těžkej chleba má. Špehova profese stojí na duchapřítomnosti, přetvářce a opatrném vyzvědačství. O jeho úspěších se kromě úzké skupiny lidí nikdo nedozví, přitom i sebemenší chybička má v lepším případě za následek pásku přes oči, cigáro do pusy a nepříjemně soustředěnou pozornost popravčí čety. V horším případě vstupuje do hry provlhlé sklepení, pouta, tvrdá židle a upocený řezník se sadistickými choutkami, který ze zajatého vyzvědače nadělá krvavou kaši, škemrající o život. Jó, špionáž je zatraceně nevděčná práce, ale někdo ji přece dělat musí. Nu, a jedním ze služebníků proklatého řemesla, o němž si dnes povíme víc, je i zkušený úderník Semion Strogov, příslušník sovětské kontrarozvědky SMERSH. Organizace SMERSH byla předchůdkyní nechvalně proslulé KGB; název je akronym sestávající ze dvou slov: smerť shpionom. Smrt špiónům. Death to Spies 2.

Titul s výmluvným názvem navazuje na celkem povedenou 3rd person stealth akci z roku 2007. Strogov, vlasatý ruský ekvivalent Hitmana, se vrací ze zaslouženého odpočinku, aby realizoval smělé plány stranických soudruhů. Na 105 %, přirozeně. Je třeba (zase) pořádně zavařit nacistické sběři, proto podnikneme sérii návštěv po rozličných nacistických brlozích, kde, nečekán a nezván, rozbalí hrdina proletariátu své záškodnické triky. V širokém repertoáru profesionálního diverzanta najdete spoustu bohulibých činností, obligátními krádežemi dokumentů počínaje, sabotážemi německé válečné mašinérie a chladnokrevnými vraždami pohlavárů konče. Na papíře vypadá koncepce připravovaného titulu moc hezky, ostatně náckům s radostí zatopí každý (kromě našich holohlavých spoluobčanů), a my jsme se podívali, jak to s Death to Spies 2 vypadá v praxi. Ruská společnost 1C Company nedávno uvolnila demo, což považujeme za vhodnou příležitost podělit se o první dojmy, jaké v nás hra, jejíž vydání je na spadnutí, zanechala.

Už na první pohled poznáte, že Moment of Truth stojí na solidních žánrových základech, které lidem uvyklým na mnohem přímočařejší hry budou možná připadat trochu svazující. Nicméně vše je přísně logické, vše funguje v souladu se zdravým rozumem, což oceňujeme. Nemůžete tedy například sebrat uniformu nepříteli, jehož jste provrtali kulkami, neboť v děravých, zakrvácených hadrech důstojníka Waffen SS byste rozhodně nevzbudili důvěru u nebožtíkových kolegů. Příslušnost k spolku umrlčí lebky zavazuje, švihácká elegance černých uniforem patřila k bontonu, tak to mějte na paměti. A když už jsme u převlékání, musíme zmínit, že výběru uniformy je potřeba přizpůsobit též volbu zbraně: obyčejný vojín se určitě nebude promenádovat s oficírským lugerem v ruce, to by hned vzbudil podezření (samopal MP 40 je v tomto případě jasná volba). A dále: pokud vás někdo přistihne při páčení zámku, jste prakticky mrtví, a to samé platí, když v oficírském “outfitu” vkročíte do místnosti plné pohlavárů, jimž vaše tvář jaksi nepřipadá povědomá. Jak už jsme řekli, špion, ten těžkej chleba má a když nedává bacha i na maličkosti, dopadne neslavně. Tato a další podobná omezení někoho snad odradí, faktem ovšem je, že jste díky nim nuceni jednat inteligentně a s rozmyslem. Což je nepochybně plus.

Pokud chcete slyšet něco o příběhu, měli bychom vás varovat. Rozhodně nečekejte epickou válečnou story. Všechno nasvědčuje tomu, že tvůrci před nás postaví sled vzájemně nesouvisejících misí ve stylu “náckům škoďte na všech frontách a o podrobnosti se laskavě nestarejte, děcka”. Mise nazvaná Polské překvapení, která je prezentována v demoverzi, se nese v duchu výše uvedeného, nepůsobí jako část složitějšího celku. Polské překvapení zavede Strogova do okupovaného hradu, kde musí zachytit šifrovaný text a umístit nálože – prostě obyčejný den v životě špiona. Jedná se vlastně osamostatné dobrodružství a nemáme důvod domnívat se, že plna hra přijde s něčím jiným.

V demu nás zaujali nepřátelé – či spíše jejich podivná “obojakost”, což si hned vysvětlíme blíže. Na první pohled spatříte chytré protivníky, kteří korzují po komplikovaných trasách, reagují pohotově (ale ne jako polobozi) a představují nebezpečí pro každého tichošlápka. Musíte přemýšlet, koho elimininovat, kdy a jak to udělat a kam uklidit mrtvolu, aby nikdo nepojal podezření. Jinak řečeno: DtS představuje slušnou výzvu. To však bohužel platí jen do okamžiku, než vyvoláte poplach a nastane všeobecný shon německých sil. Ve větším počtu totiž jako by Germány náhle postihla kolektivní mozková příhoda s velice těžkým průběhem. Pokud patříte k lidem, kteří za všech okolností zůstávají věrni stínům a plížení v nich, ničeho si nevšimnete. Méně trpěliví hráči ale brzy zaznamenají, že si stačí najít nějaký pěkný tichý koutek, pokud možno s jediným vchodem, a začít střílet. Hluk výstřelů vzburcuje stráže, kteří promptně naběhnou do dveří, kde schytají rychlý headshot. Při troše lenosti se ze zajímavého Polského překvapení stává křečovitá fraška. Fraška, v níž hlavní roli hrajete vy, samopal, dveře a hromada mrtvých nácků ležících před nimi. Bezejmenní vojáčci padají dolů jak švestky, znovu a znovu, přitom zastání najdou leda u bandy holohlavců a popíračů holokaustu… Pozn.: Autor článku je zjevně kryptofašista. 🙂

Jako obvykle, na závěr si povíme o audiovizuální stránce. Grafika nevypadá zle, a nezáleží, jestli si prohlížíte oficální screenshoty, nebo obrázky, jež jsme natípali z dema. Použitím barevných filtrů docílili tvůrci chladného, odosobněného vzhledu, který vzhledem k zaměření DtS ke hře pěkně pasuje (ze screenshotů ale není vliv atmosférických filtrů patrný). Ovšem objektivně vzato, ruský původ na vzhledu hry určitě zaznamenáte: vizuální stránka rozhodně nedosahuje kvalit “zápaďáckých” (rozuměj vysokorozpočtových) pecek, které nabízejí podstatně impresívnější zpracování.

DtS se zpočátku jeví jako sofistikovaná stealth akce – a pokud se rozhodnete “hrát podle pravidel”, pak jí zřejmě i bude. Demoverze však krásně ukazuje, že herní mechaniky lze až příliš snadno zneužít, stačí najít vhodné místečko, zalarmovat stráže a pak jen sundávat nabíhající nepřátele. Opakujte podle potřeby, a z náročné hry se v mžiku oka stává lehounká oddychovka. Úplně stejným neduhem sice trpí i přímá konkurecne – zabiják č. 47 a.k.a Hitman – ale to není žádná omluva. Nicméně odhlédneme-li od zmňované vady na kráse, Death to Spies: Moment of Truth se zdá být slibným titulem, který ocení každý milovník plížení, tiché inflitrace a nenápadného odstraňování nepřátel. Smert‘ Shpionam má určitě co nabídnout.