Call of Heroes: Pompolic Wars

Není nad kvalitní překvapení. Hry, o kterých nikdo nikdy neslyšel, a jež se dočkají svého vydání mnohdy takovým překvapením jsou. Ačkoliv jsou na pohled levné, dokáží zábavně ukrátit dlouhou chvíli – a splnit tak svůj účel. Ke Call of Heroes: Pompolic Wars jsme přistupovali s obdobnými nadějemi. Ty se ještě zdvojnásobily poté, co jsme si o hře zpětně vyhledali nějaké ty informace. Dozvěděli jsme se totiž, že výtvor srbského studia Quatiy Software by měl po čase vyjít i na renomovanou konzoli Nintentda – Wii. To většinou bývá zárukou skutečnosti, že nejde o žádný brak. Ovšem po vydání demoverze tohoto titulu jsme se neubránili spíše pocitu zklamání z nedokonalosti hry, než abychom se jí skutečně bavili, byť některá světlá místa má.

Před lety se otevřela brána snad přímo do pekel. Z ní vykročil do našeho světa tajemný nepřítel. Pod vedením démona Pompolica se přes naši zemi převalily hordy pekelných přisluhovačů a ovládly prakticky celou planetu. Původ Pompolica nikdo nezná, je však jasné, že jeho síly mají nadpřirozenou podstatu. Jeho touha je naprosto evidentní: chce si podrobit všechny lidi prostřednictvím svých nejvěrnějších, tzv. „Dark Souls“, tedy temných duší. Ty infiltrují myšlení lidí a přiklání ho na stranu arcidémona. Nákaza se tak rozšiřuje nesmírnou rychlostí a je jen otázkou času, kdy lidstvo v té podobě, v jaké bylo známo po staletí a tisíciletí, bude jen vzpomínkou. Jak už to tak ale bývá, ve středu země stále doutná plamínek naděje. Udatným rekům nezbývá nic jiného než polapit všechny temné duše, což tedy bude i vaším hlavním úkolem. To by mělo moc Pompolica oslabit a dát vám možnost k finálnímu úderu, jelikož si tím zároveň osvojíte sílu jeho přisluhovačů. Misky vah by se tak měly začít překlápět na vaší stranu, ale cesta to bude dlouhá. Autoři slibují opravdu rozsáhlé dobrodružství o mnoha lokacích, jež by mělo zabrat několik desítek hodin.

Nebudeme zastírat, že příběh není z nejoriginálnějších. Uvědomili si to zřejmě i tvůrci a ve hře ho neprezentují nijak výrazně. Tedy aspoň v demu jsme si toho nevšimli. Už když se dostanete do hlavního menu a budete si chtít upravit audiovizuální nastavení či ovládání, zjistíte, že nabídka připomíná spíše lépe vytvořenou freewarovou hru než za peníze prodávaný titul. V dnešní době, kdy se na styl sází opravdu hodně, působí menu až hrozivě zastarale. To je ale jen předzvěst ještě horších časů – odbyté menu samo o sobě ještě nikomu vaz nestrhlo.

Po zvolení nové hry se dostanete do nabídky, kde si v plné verzi zřejmě budete vybírat hrdinu. V demu je vše jasně dáno – na lov monster se musíte vydat s klasickým válečníkem-barbarem. Ten je naprosto věrným obrazem svého archetypu. V ruce třímá zpočátku jen obyčejný kyj, ovšem brzy ho vymění za mnohem lepší vybavení. Co byste řekli třeba na obrovskou obouruční sekyru, dlouhý válečný meč, snad až přestřeleně velké kladivo nebo klacek, na jehož konci je připevněna magická lebka? Zbraní přesto není zrovna mnoho. V plné verzi to bude nějakých osm kousků, přičemž v demu si ozkoušíte jen nutný vzorek, a to ještě z těch slabších. K vybraným sekáčkům na monstra lze přibrat i štít zvyšující obranný potenciál hrdiny. Válečník je ale naprosto neškodný na dálku. V demoverzi byla jen malá úroveň, takže to vůbec nevadilo – všude stačil rychle doběhnout a v blesku nepřítele sprovodit ze světa, ale pokud budou v plné verzi trochu rozsáhlejší areály, mohlo by být ohlodávání na dálku ze stran protivníka nepříjemné. To amazonka, za níž bychom si měli zahrát v druhém demu (to je plánováno na 25. května), je o poznání všestrannější. Sice se nemůže spolehnout na štít, ale popravdě – ani válečník ho příliš nevyužije –, na druhou stranu jí její základní zbraň, luk s třemi druhy šípů (normální, ohnivý, jedový), umožňuje útočit relativně z bezpečí, což by vzhledem k pomalosti nepřátel mohla být velmi účinná strategie. Navíc se brzy může chopit dlouhého kopí, případně dvou kratších mečů a utajeno jí nezůstane ani umění zacházet s kuší. Popravdě nám přijde jako zajímavější charakter než válečník, a jsme zvědaví, zda s ní bude zážitek ze hry lepší.

Samozřejmě to nebude nikterak diametrální rozdíl, ale v současném stavu Call of Heroes působí snad až příliš diletantsky. Pohyb hrdiny je spíše komický, jelikož se jakoby klouže po povrchu. O něco lepší už je běh, kdy kroky aspoň trochu připomínají lidskou chůzi. Autoři hru představují jako akční rubačku s příměsí RPG a přinejmenším v tomto ohledu nelhali. V demu se před vámi otevře poněkud omezený areál, kdy se jedná prakticky o menší arénu. Můžete se po ní pohybovat zcela volně, ale nečekejte, že projdete nějakými dveřmi dále. Vše se odehrává pouze na desítkách metrů čtverečních, přičemž úroveň má několik rovin a nepřátelé se zde objevují zničehonic. Za čtyřicetiminutový časový limit máte za úkol posbírat určité množství temných duší, přičemž jsou tu i další, špatně vysvětlené bonusové úkoly. Pokud by plná hra byla jen slepencem takovýchto arén, pozbyla by po čase i toho zbytku zábavnosti, který v ní třímá.

Kosení nepřátel je krajně snadné, a to na jakoukoliv ze tří obtížností. Stačí k nim přiběhnout a několika kliky levého či pravého (alternativní útok) myšítka je zneškodnit. Jejich počty by v zájmu dynamičnosti hry mohly být vyšší, takhle často není do čeho píchnout. Můžete skákat po bednách a prolézat všechna zákoutí levelu, abyste získali flakónky se zdravím (přebytečné) a manou (nedostatečné). Z nějakého podivného důvodu totiž švihání jakoukoliv jinou zbraní než kyjem spotřebovává magickou energii. Pokud se ptáte na RPG prvky, pak vám odpovíme, že hra se tváří jako by se o ně opírala, ale ve skutečnosti získávání zkušeností nemá prakticky žádný vliv na vlastnosti. Tedy aspoň v krátkém demu, v plné verzi to může být jinak. Těšíte-li se na sbírání stále nových předmětů, rovněž vás zklameme. Jakmile získáte předmět určitého typu, už vám zůstane a na žádný lepší toho stejného typu (s lepšími statistikami) nenarazíte.

Podle demoverze bude mít Call of Heroes: Pompolic Wars do svého vydání co dělat, aby se stal aspoň průměrně hratelnou hrou. Podařit se mu to může, ale momentálně je až příliš nezajímavý, a to jak herním systémem, který nabízí v podstatě jen na dřeň osekanou rubačku, tak graficky – zpracování je totiž jako vystřižené z doby před pěti lety, jakkoliv se autoři chlubí implementováním moderních efektů. To ale dokládají jen tím, že se jim hra občas seká. Již brzy uvidíme, zda se těch dvacet dolarů vyplatí do Call of Heroes investovat. Zatím máme své pochybnosti.