Alien Shooter 2: Vengeance

Podle názvu je Alien Shooter 2 pokračováním, nicméně bez mučení se přiznáme, že původní titul nás minul, a to zřejmě dost velkým obloukem. Zkrátka a dobře, rozhodně nešlo o nějakou přelomovou hru, jež by stanovovala nové poměry v akčním žánru. Trh však ukázal, že o podobné budgetové hříčky pořád stojí a klidně dokáže zamhouřit oko nad zoufalým nedostatkem originality, rozporuplným technickým zpracováním a nevalnou obsahovou stránkou. Alien Shooter svůj úkol splnil – krátkodobě pobavil, vydělal na druhý díl a potichu zapadl. Důležitý je především druhý bod jeho mise, který je důvodem, proč se na tomto místě setkáváte s prvními dojmy z jistě mnohem lepšího a po všech stránkách propracovanějšího pokračování.

Oč jde? Inu, představte si, že se vám díky stroji času podaří propadnout zhruba deset až dvacet let zpět do historie, kde herní průmysl přeci jen nestál na souboji tří mocných next-generation systémů a nabušených PC, ale hráči svou velkorysostí museli promíjet grafické nedostatky – zato se jim ovšem dostalo takové hratelnosti, o jaké si dnešní generace ve většině případů může nechat jen zdát. Tenkrát se velké oblibě těšily frenetické střílečky z 2D izometrického pohledu, jednoduše řečeno jste na hru čučeli seshora, z ptačí perspektivy, ale třeba i z boku. Hrdiny většinou byli nabušení svalovci, případně letadélka a stíhačky. Protivníky potom stovky a tisíce neustále se hrnoucích monster, potažmo nejrůznějších technologických zázraků. V Sigma Games si realisticky řekli, že na tvorbu next-gen titulu zkrátka nemají, za což jim patří dík, a vrhli se mnohem prostším, rozhodně však také zajímavým směrem. Nostalgie je krásná věc, tak proč si čas od času neosvěžit freneticky akční vzpomínky. Právě na tuto touhu hraje i Alien Shooter 2 s honosným podtitulem Vengeance, tedy pomsta či odplata.

Toto slovíčko samozřejmě v určité fázi příběhu nabude na smyslu, což však nic nemění na tom, že o vyprávění příběhu tu vůbec nejde. Žádné intro, oč jde se dozvíte výhradně formou textových briefingů, jež jsou psány poměrně kostrbatou a zcela zbytečně složitou angličtinou, jíž chybí lehkost, takže se na jejich čtení po čase vykašlete. Nakonec děj zde představuje jen jakousi vatu – výplň mezi misemi. Jelikož se Alien Shooter 2 odehrává v budoucnosti, vše se točí kolem mocné megakorporace v takřka postapokalyptickém světě, která si najímá žoldáky na černou práci. Vy budete pochopitelně jedním z nich.

Demoverze [139 MB] nabízí hned dva módy k ozkoušení. Začněme kampaní, z níž okusíte dvou levelů. Ještě před samotným startem je vám umožněno vybrat si postavu. Tento aspekt je popravdě dosti zjednodušen, přičemž je velkým otazníkem, zda tomu bude v plné verzi jinak. Volba je totiž zkrouhnuta na pohlaví. Muž je jasně silnější, žena zase mnohem agilnější. Ano, Alien Shooter 2 přeci jen není pouhopouhou střílečkou, ale nabízí i větší hloubku v podobě RPG prvků. Pravda, jsou ještě osekanější než třeba v Diablu, ale pořád tu jsou a leccos se s nimi dá ovlivnit. Do začátku dostanete několik zkušenostních bodíků, jimiž lze vylepšit několik z klasických vlastností, jako je síla, zdraví, rychlost, přesnost, ale i zbraňových specializací. Postupem času klasicky postupujete po levelech, což probíhá příjemně svižným způsobem, a stává se z vás tak čím dál tím mocnější mašina na zabíjení. Tento vzestup je ještě podpořen rychle se rozrůstajícím arzenálem, který sice v demu není tak široký, ale pořád jde o velice slušnou ochutnávku plné verze, kde by se mělo objevit na těžko uvěřitelných padesát kvérů. Ukázka nabízí výhradně ty konvenční, jako jsou pistole, uzi, brokovnice, kulomety apod. Jaké další se tvůrci chystají uvést na scénu, je nám tajemstvím, dá se však předpokládat, že půjde o nějaké ty sci-fi technologie. Ačkoliv by vás vůbec nenapadlo v podobném typu hry brát ohled na munici, Alien Shooter 2 to v určité míře vyžaduje, protože zásobníků je sice hodně, nikoliv však neomezeně, takže se klidně může stát, že se svým oblíbeným železem skončíte na mizině – potom není problém přesedlat k nějakému jinému – nikdy se nám naštěstí nestalo, že bychom neměli z čeho pálit.

Hratelnost je skutečně old-schoolová v tom nejlepším slova smyslu. Pravda, zpočátku si budete muset zvyknout na málo přehledné, potemnělé prostředí, v němž se hrdina navíc pohybuje poněkud prkenným způsobem, ale jakmile tyto překážky překonáte, troufám si tvrdit, že se budete dobře bavit. Je až neskutečné, jak záživné může být drcení několika tlačítek a bezhlavě se snažit překonat neustále se valící hordy nepřátel. Každá další vlna má pochopitelně větší intenzitu než ta předchozí, stejně tak se mění i monstra, která jsou stále mocnější. Nutno dodat, že typů nepřátel je vážně velké množství, prakticky pořád objevujete nové a nové druhy s rozličnými schopnosti. Někteří z nich jsou pomalí, ale dokáží nepříjemně zatopit zdálky naváděnými raketami, jiní se vám rychlými přískoky budou snažit dostat přímo na tělo. Vše je striktně lineární – prostředí sice působí otevřeným dojmem, ale vždy lze jít pouze jedinou, navíc zcela jasně vyznačenou cestou. Ale to vůbec nevadí a akce je o to intenzivnější.

V demu si navíc zařádíte i s obrněným džípem, který nabízí zcela odlišnou dimenzi hraní od akce “po svých”. Je hned na začátku první úrovně a je docela jednoduché ho přehlédnout, což by však byla velká chyba. Kouzlo úrovně spočívá také v tom, že lze dokončit i “klasicky”, ale je to mnohem větší výzva. Mocný džíp vám situaci v mnohém ulehčí. Nejlepší však každopádně je zkusit postupy oba. Tím rozhodně nic nezkazíte.

Druhým módem, který si v demu vyzkoušíte, je prozaicky nazvaný „Survive“. Kdo umí trochu anglicky, jistě tuší, že zde, narozdíl od kampaně, kde narazíte na různé úkoly, půjde výhradně o holé přežití. Výběh je omezen pouze na striktně daný výsek, takže možnosti ústupu před neustále přibývajícími monstry nejsou valné. I tento mód nabízí velkou porci zábavy a především touhy nahrát co možná největší skóre. Je jasné, že jednou zemřete – otázka zní, kolik monster a za kolik bodů za tu dobu stačíte vzít sebou.

Jak už bylo naznačeno, není grafické zpracování valné. Dokonce není ani průměrné, ale to je úplně vedlejší. Naopak nářezový soundtrack připomíná automatové doby, ostatně jako celá hra, která je navíc vyztužená lehkými RPG prvky. Za zmínku určitě stojí, že si zahrají i majitelé hodně slabých konfigurací – bohatě stačí procesorový takt kolem 1 GHz a několik let stará 64 MB grafická karta. Demoverze, jakožto připomínka starých dobrých časů, za zkoušku určitě stojí. Je dost pravděpodobná, že plná verze bude po čase trpět stereotypem, ale podrobné soudy si ponecháme do recenze, kterou připravíme po lednovém vydání hry.