S.T.A.L.K.E.R: Shadow of Chernobyl

Měla to být jedna z nejmonumentálnějších akčních her všech dob. A to už dávno. Jenže na Ukrajině, kde sídlí vývojářské studio GSC GameWorld, se zase něco šeredně zvrtlo. Plány se rozešly s realitou takovým způsobem, že si hra velkohubými prohlášeními svých tvůrců a nereálnými termíny vydání vysloužila nelichotivé porovnávání s přeborníkem této disciplíny – Duke Nukem Forever. Mnozí odborníci došli k názoru, že by autoři udělali nejlépe, kdyby celého Stalkera zabalili a zaměřili své síly jiným směrem. Jenže publisher THQ už do projektu nalil až příliš mnoho milionů dolarů na to, aby se mu vůbec nic nevrátilo. Ke všemu je Stalker pořád dost silná značka a nemálo hráčů od něj čeká div ne zázraky. Mnohé prvky hry jsou už notoricky známé, takže je budeme replikovat jen v minimální míře a spíše se zaměříme na, po dlouhé době nové informace, jež vybraní novináři načerpali na stylovém mítinku přímo v Černobylu.

První černobylský výbuch z 26. dubna 1986 je jednou z nejtragičtějších kapitol novodobé historie lidstva. A z důvodu komunistické propagandy, v tomto případně nastavené na tutlavý modus, také jednou z nejtajemnějších a co si budeme povídat, pro nezúčastněné i z nejatraktivnějších. Už v tomto bodě tak Stalker budí zasloužený zájem, protože GSC GameWorld, tak trochu v tradici kultovních bratří Strugackých, navazuje na katastrofu a nabízí lákavé alternativní prolnutí minulosti s budoucností. Přesně o dvacet let později totiž okolí elektrárny oslňuje další výbuch obřího rozsahu. Černobyl se evidentně stává obětí prapodivných pokusů takřka mystického původu. V naprosto vylidněném a apokalypticky působícím okolí se tvoří tzv. Zóna – výběh pro vojáky, výzkumníky a také Stalkery, kteří se nebojí neustálých výbuchů, jež zamořenou oblast rozšiřují, ani fyzikálních anomálií, v jejichž tenatech není těžké skonat, a vydávají se na zištné výpravy s jediným cílem – nahrabat si pro sebe co možná nejvíce cenných artefaktů. Hráč bude pochopitelně jedním z nich.

Zřejmě nejzásadnější událostí, jež se ve spojení se Stalkerem v posledních dnech objevila, je upřesněný datum vydání. Ten byl pevně stanoven na březen příštího roku, což už je za humny. Určitě si teď klepete na čelo, proč byste zrovna tomuto termínu měli věřit. My jsme trochu popřemýšleli a došli k závěru, že THQ už si musí být naprosto jisté vydáním, jinak by se trapasu s dalším odložením raději vyvarovalo. Navíc už jde evidentně o krátkodobé plánování – tři měsíce dopředu už se odhaduje přeci jen mnohem lépe, než s prakticky nenapsaným programovým kódem. Navíc se spoléháme na dojmy zahraničních novinářů, kteří si měli možnost hru zahrát v relativně hotové podobě, ačkoliv pořád ještě byla patrná nutnost doladění určitých aspektů. A k tomu je právě dostatek prostoru v prvním čtvrtletí nadcházejícího roku. Zároveň je ale nutno dodat, že hra by zřejmě nikdy nevyšla, nebýt profesionálních producentů THQ, již se na Ukrajinu osobně vypravili a postarali se o svižné dokončení. Nikoliv na úkor kvality, nýbrž díky notně seškrtanému seznamu ambiciózních a, jak se ukázalo, i dosti nereálných slibů. Přesto se však prý podařilo uchovat původní premisu v podobě otevřeného světa, nelineárního příběhu s několika zakončeními a především hutnou atmosféru.

Tvůrci staví prezentaci „přetvořeného“ Stalkera především na hodně sympatickém systému A-Life, který se, zjednodušeně řečeno, stará o veškeré živé organizmy v Zóně. Spočívá v kombinaci léta pilované umělé inteligence, propracovaných vztahů mezi jednotlivými frakcemi i monstry, přičemž je doplněn ještě o dodatečné algoritmy. Pravda, nejde o zcela autonomní simulaci života a dají se zde po čase vypozorovat nejrůznější nadefinované vztahy, ovšem i tak A-Life mezi akčními hrami těžko hledá sobě rovného. Abyste získali jakýs takýs obrázek o tom, jak se kdo a co chová, museli byste pozorováním trávit možná až desítky hodin a tím se nikdo zdržovat nebude. Podstatné je, že to funguje, což dokládají svědectví prezentaci přítomných novinářů. Představte si třeba situaci, kdy v zájmu získání cenného artefaktu vystřílíte celý tovární komplex. Zbavíte ho tak vojáků, kteří zde sídlili a toto území jim patřilo. Myslet si, že fabrika zůstane opuštěná natrvalo by bylo hodně bláhové. Pokud sem po několika hodinách znovu zavítáte, s největší pravděpodobností opět uvidíte život. Ať už se sem vrátili vojáci, překupníci, nebo do oblasti migrovala nebezpečná monstra. Těžko říct, hra se zachová v závislosti na nejrůznějších podnětech pokaždé jinak. Může se klidně stát, že na vystříleném místě potkáte spřátelené tábory, jež vám dokonce zadají nějaký ten úkol, ke kterému byste se za jiných okolností vůbec nedostali. Jistě vám je dostatečně jasné, že zde tvůrci brnkají na strunu znovuhratelnosti, která má být, se svými sedmi různými zakončeními, značná.

A-Life se však nestará jen o globální stránku věci, ale je zodpovědný i za chování jednotlivců – ať už jde o různé NPC postavy, nebo nepřátele. Kupříkladu zmutovaná zvířata se mají chovat dosti nevypočítavě. Nikdy nevíte, zda mají hlad a zaútočí, případně zda si vás vůbec nebudou všímat. Pokud jsou navíc osamělá a vy je vystrašíte, začnou reálně utíkat pryč. Přesto se účastníci zájezdů na Ukrajinu shodují, že umělá inteligence protivníků v boji zatím není úplně na špici tak, jak ji prezentoval třeba Far Cry či F.E.A.R. Je sice solidní, ale kdovíjak nepřekvapí. Uvidíme, jak dopadne do plné verze.

Ještě o fous víc zklamala grafická prezentace. A to především v porovnání s úchvatnými obrázky a videi, jimiž se tvůrci oháněli v minulosti a stále ještě ohání. Realita v běhu je zkrátka někde jinde, a ačkoliv není ošklivá, určitě se neřadí k nové generaci grafiky a připomíná spíše hry dva tři roky staré. Je ovšem jasné, že to je z velké části způsobeno nutností optimalizovat i na slabší počítače, jež by rozsáhlé prostředí, navíc s mnoha detaily, zřejmě nezvládly. Přesto je však slovo „slabší“ dosti relativní. Abyste si totiž jakž takž zahráli, budete potřebovat sestavu o 2 GHz procesoru, 1 GB RAM a minimálně GeForce 6800. Jistě, zas tak hrozné to není, ale mnoho hráčů se pořád musí spokojit s horšími mašinami. Zřejmě vůbec nejvíc pak zamrzí absence vozidel a poletuch, jejichž implementace se zřejmě ukázala být velkým problémem, a tak se bez nich s největší pravděpodobností budeme muset obejít. Zamrzí to o to více, že původně slibovaný vozový a letecký park byl hodně zajímavý.

Stalker už jednoduše není tím zjevením, na které se čekalo jako na smilování. Ta doba pominula, ale pořád je proč se na hru těšit. Podobně rozsáhlých a designově volných akcí nevzniká mnoho a když už, nemohou se chlubit takovou atmosférou, jakou nabídne psychicky stísněný Stalker. Zřejmě už to nebude nejlepší akční hra všech dob, jak jsme doufali před lety, nicméně na kvalitní produkt to rozhodně vypadá. Hlavně aby už vyšel!