Kanada Život v divočině

Léta příprav..

Léta příprav

Již delší dobu jsme s kamarádem Čestmírem zabývali myšlenkou na výpravu napříč severní Kanadou.To by samo o sobě nebylo nic tak mimořádného.Jenomže my jsme chtěli celou cestu uskutečnit po vodě.Vedla nás k tomu snaha našich dávných předchůdců a objevitelů kanadského vnitrozemí,najít co nejkratší cestu z dnešních Severozápadních teritorií k tichomořskému pobřeží.Cesta po vodě byla pochopitelně nejschůdnější.Angličané Alexander Mackenzie,John Franklin a John Richardson,jejichž jména dnes nesou horská pásma i kanadské veletoky,hledali koncem 18.a v 19. století především obchodní cestu.Tentokrát ještě nešlo o zlato,ale o kožešiny,vykupované od indiánů na kanadském severu.Dopravovaly se dlouho a strastiplnou cestou východní,atlantské pobřeží a odtud po moři do Spojených států.Pobřeží Pacifiku však bylo blíž a pionýři Severu k němu cestu našli:přes Skalnaté hory do Britské Kolumbie,nebo vysoko na severu do teritoria Yukon.V cestě však stálo mohutné pohoří Mackenzie Mountains.Přes ně žádnou vodní cestu nenašli a tahle skutečnost nás velice vzrušovala.Tu cestu musíme najít!Pohoří Mackenzie Mountains se táhne od 60° severní šířky až za severní polární kruh.

Od roku 1976 jsme celou oblast procestovali křížem krážem pěšky,na koních,v kánoi i na gumových člunech.Po třech letech hledání jsme se rozhodli pro řeku South Nahanni.Proti proudu se dostaneme až ke kontinentálnímu rozvodí,kde nás čeká jen dvoukilometrový přechod k Ross River,jejíž vody už plynou do Tichého oceánu.Nikdo před námi se dosud touto cestou neodvážil;South Nahanni je řeka prudká a divoká,s pěnícími peřejemi i úzkými kaňony a s vodopády Virginia Falls,vysokými téměř sto metrů.Peřeje na horním toku lze překonávat jedině na jaře,když je vysoký stav vody.Krajina kterou řeka protéká,však patří k nejkrásnějším na kanadském severozápadě.Poblíž peřeji jsme chtěli postavit srub,kde bychom přezimovali,a hned po jarním tání vyrazili směrem ke kontinentálnímu rozvodí.Dvě léta jsme hledali nejvhodnější místo pro srub a přitom také rýžovali zlato;byli jsme přece v oblasti kde koncem minulého století vypukla zlatá horečka!Své claimy jsme nakonec vykolíkovali u jezera Clark Lake a později jsme si je nechali řádně zaregistrovat v Yellowknife,hlavním městě Severozápadních teritorií.

Díky tomu,že mám kanadské občanství,dostal jsem ke stavbě srubu povolení.Nejvhodnější místo jsme pro něj našli na západním břehu jezera při ústí potoka,který jsme nazvali Friendship Creek.Je tam rozlehlá plošina,zarostlá mohutnými smrky,takže stavebního materiálu je dostatek přímo na místě.Určitě by stačily na celou osadu.A všude okolo panenská příroda,kam dosud lidská noha nevkročila.Po roce jsme se na Clark Lake vrátili,ale to už náš bylo víc.Čenda se svou přítelkyní Giselou,Miker s manželkou Antonií a jejich jednoletým synkem Ferdou,manželé Helga a Bernd,Manfred a já.Tentokrát jsme si cestu usnadnili a těch sto pětapadesát kilometrů,které dělí jezero od nejbližšího civilizovaného místa,jsme přeletěli.Hydroplán hladce přistál na jezerní hladině a pomalu doplul až k našemu loni vyhlédnutému místu.Z útrob letadla jsme vyložili pořádnou hromadu výstroje;stany,nádobí,gumové čluny,nářadí,lovecké zbraně i proviant.Přivezli jsme si s sebou jenom základní potraviny,ale nezapomněli jsme na semena ředkviček,salátů a jiné zeleniny.Všechno ostatní nám dodalo okolní příroda;ryby,králíky,sněžné slípky,ale také spoustu hub a lesních plodů.Nejdříve jsme vymýtili paseku,kde jsme postavili stany.

A protože už třetí noc přišel naše zásoby potravin "zkontrolovat" jeden zvědavý medvěd,museli jsme se pustit do stavby zásobárny.Říká se jí "cache" a je to vlastně srub postavený na čtyřech vysokých kůlech,který je přístupný jenom po žebříku.Poté začala lopotná práce.Museli jsme vykopat sklep,a to nám ve zdejší kamenité půdě dalo pořádně zabrat.Mezitím jsme začali kácet stromy.Měli jsme sice motorové pily,ale i tak to byla práce pro tvrdé chlapy.Každý strom je třeba odvětvit a oloupat.Z těch nejsilnějších jsme udělali základy budoucího srubu a desítky dalších jsme uskladnili k vysušení.A když se nádherou barev okolní přírody ohlásil podzim,nalodili jsme se do našich gumových člunů a vydali se po vodě zpět,vstříc civilizaci s tím,že se na jaře vrátíme.Tím jsme dokončili všechny přípravy,které vyžaduje naše zamyšlená "Cesta na Severozápad",která bude trvat celé tři roky.Rozdělili jsme jí na dvě etapy,jejichž středem je Velké Otročí jezero:západní etapa směruje do jezera k Beringově úžině,zatímco východní míří od téhož výchozího bodu do Quebec City na východním pobřeží Kanady.