Inseminátor

Milujte se a množte se. Nebo ne?!

Soud začínal v deset. Domluvili se, že se sejdou už o půl, aby tam přišli včas, společně a nikoho při příchodu zbytečně nerušili. A taky kvůli opozdilcům, ale to se neříká.

Vždy bylo jejím zvykem chodit dřív, dělává to tak vždycky. Byla tam už v 9:21. Chvilku čekala. Za tři minuty půl a stále nikdo jiný nepřicházel. Pokaždé očekávala, že i ostatní přijdou o něco dřív, když tomu tak není, zhostí se jí takový divný pocit, že je něco špatně, že popletla místo nebo hodinu. Je dneska středa? Určitě je, přemýšlela rychle a uklidňovala samu sebe. Zkontrolovala diář. Sedí to, sraz: 9:30. A už je půl. Jsem tu správně. Začala panikařit. Mobil si samozřejmě nechala doma, k čemu taky, když stav kreditu měl stejnou hodnotu jako počet zlatých olympijských medailí Bangladéše a k zjištění času jí už pár let sloužily obyčejné náramkové hodinky. Ne, nikomu by se stejně nedovolala.

Dvě minuty po půl začali přicházet první kamarádi, ve tři čtvrtě už byli všichni. Vstoupili do soudní síně a sedli si úplně dozadu. Nikdo neměl náladu si povídat. Jindy uhiňaná banda teď zarytě seděla v nepohodlných dřevěných lavicích. A tady chci strávit třetinu života, pomyslela si. Ale co, jsou i horší místa, zhodnotila situaci a správnost výběru svého studia.

...

Venku bylo horko. Po procesu šli společně ještě na zmrzlinu. Dřív by se za to styděla, ale teď už se nestydí přiznat, že nemá peníze. A že ji uráží, když za ní chce někdo platit. A že ... Ale to je jedno, přizpůsobili se jí a přestali chodit někam, kde by jí bylo trapně. Na jednu stranu ji mrzelo, že je takhle omezuje, možná jí kvůli tomu pomlouvali, kdo ví, ale pořád lepší než bejt sama. Na lavičce v parku se stejně nejlíp povídá.

„Ten chlap u toho soudu, to byl pitomec. Si jako myslí, že si udělá dítě a nemusí na něj platit? Takový bych rovnou střílela!" začala Lucie.

„A kam?"

Jakoby jeho posměch ani nezaregistrovala. Pokračovala:

„Já beru sex jako smlouvu o smlouvě budoucí. Jako bychom už tím, že k aktu dojde, přistupovali k dohodě, že to bude mít následky."

„S Tebou bych tak chtěl spát. Už vidím, jak se svlékáš, svádíš mě, sundaváš mi kalhoty a vytahuješ ... smlouvu."

Vlastně to nebylo vtipné, ale když je vás víc a venku je světlo, stačí i špatný vtip.

„Ženský jsou strašně úzkoprsí. Vždyť jde jen o trochu sexu!"

„Se koukni na svoje prsa" odpověděla rozhořčeně.

„A ty chceš úspěšně vystudovat práva, vážně?"

Zajímavé bylo, že ani jeden z nich by nikdy dítě mít nechtěl, ale samotný proces oplodňování se oběma moc líbil.

„Ale zkuste to brát z jeho pohledu. Kolik, že to má dětí? Říkal šest, ne? Jestli má tolik platit všem, tak už mu nic nezbude."

„To je ale jeho problém. Kdo má dneska šest dětí?!"

„Stejně ta soudkyně byla ostrá. Že prý může být ještě rád, kolik bude platit."

„To nebylo fér. Nemůže mu zvýšit alimenty jen proto, že se chová jako arogantní blbec."

„A co si myslíš ty, Evo?"

Jenom se usmívala. Jako pitomec. Jako by neměla vlastní názor.

Svobodová je dobré příjmení. Svobodů a Svobodových je v republice přes 50 000. Kdo by si spojil Svobodu a Svobodovou? Bylo fajn vidět zase jednou tátu. Ale stejně byla ráda, že na ni nezamával...