Fucking amazing Dom Hemingway

Hledáte-li nějaké předvánoční ukájení a nehonosíte se zrovna titulem milovník pohádek, je ta nejsprávnější doba duchovního rebelství, oprostit se od všech komformistů, dát polibek smrti cukajícímu se kaprovi a věnovat čas jednomu z nejkultovněji zahraných bastardů, které mohl svět spatřit. Film Dom Hemingway je ... přinejmenším jiný. Směs názorů jindy jen stroze načrtnutých je zde zabalena do tornáda hlášek a podkreslena trefnou hudbou v několika kapitolách změny lidské osobnosti.

Nosným sloupem je pak hlavní postava - Dom Hemingway (Jude Law), zahraná londýnským rodákem. Již od první scény se Jude Law nápadně liší - je silnější, starší, drsnější, s ustupující vlasovou linkou a výraznějšími vráskami, které se tam ještě nezdály být, když jsem ho naposled viděl ve filmu. Z jeho herecké historie se pak přímo nabízí srovnání charakterů Doma Hemingwaye a jeho remaku Alfie - kde zosobňoval podobně lehkomyslného a bezstarostného egocentrika - svůdníka žen. Narozdíl od Alfieho je ale Dom Hemingway o pořádný kus sofistikovanější one man show, která boří veškerá očekávání. Law tu strhává veškerou pozornost, posouvá herecké hranice a nutí diváka milovat chodícího živla,  bezmyšlenkovíté, intuitivní, dlouhodobě nezadržitelné hovado, drtící kosti a pohrdající světovým názorem kultivovanosti. I přes veškeré antivztahové výpady si ale správně drzý divák přijde na svý a tomu magorovi přeje štěstí, po kterém celou dobu touží.

Trpělivost rozhodně není Domovo silnou stránkou. Po propuštění z vězení se dá dohromady se svým starým známým, který v době jeho pobytu v lochu ztratil při akci ruku, a jede navštívit svého bývalého zaměstnavatele. Jenomže vězení v Domovi zanechalo moc hlubokou stopu hrubosti, vzteku a nepříčetnosti, že při záchvatu hněvu dokáže zdupat vlastní matku i nejnebezpečnějšího muže na světě. Těch dvanáct let v lágru tak znázorňuje nejenom fyzický stav uvěznění těla, ale i mysli, kdy Dom po propuštění nechová k nikomu žádný respekt, nepřizpůsobuje se světu, ale sám se jej vlastní náturou snaží přeprat. Problémy a chaos se pak táhnou od první minuty po závěrečnou klapku. 

Snímek Dom Hemingway tak pod rukou scénáristy a zároveň režiséra Richarda Sheparda vyznívá jako typická britská komedie ze světa kriminálníků. Geniální dialogová smršť, zvrhávající se do kompresních monologů, vířivých rytmů urážek, obsahujících tuny hlášek, nezapomenutelných replik a dechberoucích bonmotů. Zklamaní nebudou ani milovníci černého humoru. Zde tak černého, že by mohl na plantáži sbírat bavlnu. 

Podobně jako Ben Kingsley v Sexy Beast, Hemingway je vykreslen jako profánní, temperamentní hovado, s rychlými sklony k násilí, popudivý kasař, kterej si právě odkroutil tucet let a za svou věrnost mocnému zaměstnavateli nechce být nic jiného než řádně odměněn. Loajalita zde představuje stěžejní bod gradace příběhu.

Dom Hemingway je často brutálně vtipný v nevysvětlitelných situacích, a pokaždé, když si myslíte, že filmu došel dech, Shepard přikročí k novému směru a překvapí netradičním zpracováním nebo rychlým sledem událostí (včetně nejoriginálněji natočené dopravní havárie, kterou jsem kdy viděl). Fanoušky seriálu Game of Thrones zaujme herečka Emilia Clarke, hrající Domovu odcizenou dceru, která je nyní vdaná a s Domem nechce nic mít. Její herecká linka je nudná, ale je příjemné ji vidět účinkovat i někde bez draků za zády.

Pokud Vás film nadchne, nebudete se moci nabažit toho slastného charakteru, jako největší negativum jistě budete považovat relativně rychlý konec. Pokud bych měl zhodnotit film jako celek, zápletka tu sice není nikterak obsáhlá, zásadní či nečekaná, nicméně plně to vynahrazuje celková stylovost a atmosféra. Částečně tak lze odvodit líbivost filmu z reakce na první scénu, která je naprosto šokující. Pokud Vás šokuje k smíchu, zamilujete se, pokud budete znechuceni, budu Vámi nejspíš pohrdat. Dokonalost tohoto filmu lze zkrátka jen těžko popsat, film jako Dom Hemingway se prostě musí vidět, a kdo tak neučiní, skončí v pekle!