O štěstí, idiotech a lidské nezodpovědnosti

„If you ride like lightning, you’re gonna crash like thunder.”

P R O L O G

„Dneska se vracíme nějak brzo a hlavně na lehko, sakra .." procedil polonahej mezi zuby, když otevírali domovní dveře.

„Já jsem rád, že jsem vůbec našel klíčovou dírku. A teď sem mrtvej. Támhle spíš ty, tady já. Nezapomeň se zout. A hlavně potichu, magore! A ne že to tu pobliješ..." odpověděl kamarád, spíš jízlivým než výhružným tónem. „Nechci abys jakkoli vzbudil naše."

„No jo, dík že tu můžu spát, ale něco k jídlu by nebylo?"

„Příští tejden už to asi nepůjde, bude tu rodinná sešlost, takže si příště zajisti odvoz domů. A nemám sílu pro něco chodit do kuchyně. Tamhle je Tic-Tac. Dobrou." doufaje, že už nebude muset mluvit, usnul.

„Dík. Tak dobrou." odpověděl po dvou minutách těsně před hlasitým chraplavým zakašláním.

„Chcípni ..."

„Až po tobě."

„Tak dobrou."

„Dobrou."

Na tu noc bylo lépe nemyslet. Zatímco se město probouzelo do nového dne, zadíval se do skleněné výlohy. Uvědomil si, že tvář, která se na něj dívá, vyhoví přísným měřítkům jeho matky ještě míň než jindy. Pečlivě zformovaný účes, s kterým včera odcházel, nebyl k nalezení. Jeho oblečení připomínalo ohoz začínajícího žebráka než středoškolského studenta, ačkoli který žebrák chodí s bílým tílkem pod flanelovou košilí. I na ní byly stopy zápasu. Zmuchlaný a rozdrbaný, bez většiny knoflíků, zato s více dírama, se statečně doploužil k nedělnímu obědu. Představa klidného večera se vzápětí velmi rychle zhroutila.

Fundovaně stanul před obrovským domem s malými dveřmi vedle garáže. Naposledy se ohlédl za sebe a troufale zabral za kliku. Ocitl se v chladné chodbě. Po pravé straně nahmatal spínač a stiskl jej. Žárovky chvíli blikaly, než se konečně rozsvítily. Zamžoural očima, než si zvykl na nepříjemné světlo. Vlevo se tyčila mohutná dřevěná knihovna, v níž bylo naskládáno několik desítek knih. Neměl náladu zkoumat jejich obsah, určitě ne dnes.

Opatrným pohybem otevřel dvěře. Ve svícnem osvětlené místnosti viděl jen pár tmavých siluet. Nejistým krokem se odvážil přesunout blíž a nezaujatě se posadil na jedné z volných židlí. Skupinová terapie? Anonymní klub alkoholiků? Trosky? Běželo mu v hlavě a na místě znejistěl. Co u vstupu do budovy považoval jako nadšení, jej najednou deformovalo strachem. Nejraději by si sedl někam dozadu, sledoval následující události s náležitým odstupem, pohrdavě, možná. Zde však všechny židle tvořily kruh a nebylo kam se zašít. Příchod nového člena nedával nikdo najevo. Každý se soustředil na svoje vlastní myšlenky. Mlčky.

Po chvíli se slova ujala starší žena. Měla šedé vlasy vzadu svázané do řídkého uzlu. Nosila brýle, měla nalíčené rty a šaty na ní visely. Bylo na ní však něco cosi těžce popsatelného, z čeho člověk poznal, že to není jen suchá stará panna. Z jejího hlasu zaznívala ozvěna mnoha let přednášek studentům a sebejistota zkušeného pedagoga a vědce. Ten hlas v něm vyvolal hřejivý pocit jistoty, že je tu doma a lidi, sedící po obvodu, jsou přátelé. Nikdy se necítil tak uvolněný. Když přestala mluvit, ujala se slova první odvážlivkyně a svěřila se celé skupině. Bylo to dojemné i trpké zároveň. Po několika minutách přišla řada i na něj ...

„Ahoj" začal nejistě.

„Ahoj" pozdravili ho všichni sborově. Dodalo mu to odvahu. Mluvil pomalu, nebylo to snadné.

...

„Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to stane.

...

Seběhlo se to strašně rychle.

...

Popíjel jsem s kamarády a ...

...

Seznámil se s jednou dívkou ...

...

Oba sme byli strašně opilí.

...

Pozvala mě k sobě domů ...

...

Měl sem nám zavolat taxíka ..

...

Ale nezavolal ho.

...

Rozhodl jsem se, že budu řídit sám. Vůbec jsem nepřemýšlel.

...

...

Jeli jsme po nepřehledné silnici a byla hrozná tma.

...

Když jsme najednou ...

... připadalo mi to jako zlomek vteřiny ..

...

dojeli ve zdravý domů ...

... a měli divoký sex."

E P I L O G

„Hej! Spíš? SPÍŠ?!"

„Už ne .. Co chceš?"

„No, když já mám furt hlad ..."