Nový SUPERMAN - odpad za 225 miliónů dolarů?

Mé pocity, nikoliv recenze, na nový snímek z řad Superhrdinů.

Je to zhruba měsíc zpátky, co jsem se odvážně rozhodl zajít do kina na superhrdinu, kterého mám asi ze všech nejmíň rád. Opomenu-li tento ryze mnou v dětství vytvořený a subjektivně interpretovaný mindrák, dostávám smíšené pocity z filmu, který nejeden kultůrista řadí do přihrádky s výživnými suplementy. A tak zase půjdu proti proudu, bičován a trýzněn za zradu, kterou vůči miláčku Clarku Kentovi chystám. Ne, nejsem extravagantní intelektuál v kostkovaných manšestrácích, cylindrem na hlavě a věrným psiskem u nohy. Neoplývám ani brutálně širokou slovní zásobou, hlubokými anglickými pojmy, jenž jak jsem zpozoroval, jsou neodbytnou součástí každého filmového uceleného názoru. Ale kdo z nás vyhrál Oskara, že?

Než začnete rozjíždět hromadný flejmy a hejty do chudáka Kubíčka, že Vám zkazil očekávané šesté narozeniny, nutné ještě připomenout, že tento článek je psán pro lidi, co už Muže z oceli viděli. Nejen že je možný výskyt spojlerů, má obhajoba na nich přímo stojí!

Před zhlédnutím Muže z oceli, jsem od režiséra Zacka Snydera viděl jediný film, a to 300: Bitva u Thermopyl. Byť jeho historická přesnost je velmi směšná, vyjma názvů jmen a dotyčných míst, ty zpomalené záběry ve mně něco zanechaly. Je to ale už nějaký ten pátek zpátky, a leckeré mé bývalé hodnocení bych mávnutím změnil. Z tohoto prostého důvodu bych si nedovoloval škatulkovat Snydera mezi dobré či špatné režiséry, jeden film je prostě málo. Co se mi tedy nelíbilo?

Hned prvním záběrem se dostáváme do hlubokých výkřiků. Narodí se nečekaně nový tvor, člověk. To vše se odehrává na neznámé planetě (Krypton), kde právě probíhá vzpoura o její záchranu. V tom se zjeví záporák, dá tátovi do držky, ten uteče na ptákovi z Avataru, nikdo si ho nevšimne, až poté, co jen tak sebere nejcennější věc, co na Kryptonu mají, kodex v podobě křišťálové lebky. (Ano, Indiana Jones jásá.) Dítě s rozpuštěným kodexem v žilách je vysláno na Zemi, začít nový život. Vzpoura se potlačí, a banda vzbouřenců bude uvězněna v jakýchsi ledničkách. To je paradoxně zachrání, když je Krypton zničen. 

Začátek budiž. Na Zemi už dítě poznává své schopnosti a ostatní se ho děsí. Adoptivní rodiče nad ním bdí. Kevin Costner je jeden z mála, který vážně dělá dojem. Ale i tak, nechápu jednu věc. Proč je zase Superman Američan. Proč nespadl do Súdánu, Zimbabwe, mezi Indiány nebo třeba na Severní pól k Eskymákům. Mohl by být Číňan, ne? Nebylo by to zajímavější?

Clark hledá útočiště, pomáhá lidem, zachraňuje životy. Pomocí flashbaků se divákovi připomíná jeho dětství. Mezi těmi toulkami je vidět výsledek Cavillova těžkého workoutu, když chudák nemá ani triko. Nacucán lidskou sviňáckou náturou se zcela nepochopitelně nechává šikanovat. To už po něm jde tajemná reportérka, až ho tedy najde. Do té doby je zajímavé, že se celý film vůbec nestaví jako film o Supermanovi (tak o něm sice promluví vojáci, ale jinak koncept Supermana zatím neexistuje). Superman navlíkne oblek, začne lítat, objevovat svoje možnosti. 

V tom se v ocelové chobotnici zjeví již rozmražený generál Zode a lidstvo dostane ultimátum. Ta divná reportérka je najednou středem pozornosti. Homokryptonit je ve svých třiatřiceti letech nucen postavit se své božské podstatě, přijmout zodpovědnost, vystoupit před zraky lidstva a v klíčový moment čelit volbě, zda se za ty slabé lidi obětovat, nebo ne. Paralela s Ježíšem Kristem? Proč, proboha? (nebo snad pro Boha?) Jde ke zpovědi, tam (ne)dostane odpověď, ale zženštělé myšlení rozhodne. 

Po dvou třetinách celkem kvalitního příběhu a obstojného scénáristického pera jste však vrženi do zbláznění počítačových programů a CGI technologie. A to je fakt, co nemůžu překousnout asi nejvíce. Digitální bordel v typicky zabydleném americkém velkoměstě, kde sídli jedno z paramagnetických dvojčat ocelové stoličky. Já si ale opět uvědomil, že už mě neuspokojují velkolepé destrukce a opulentní likvidační atrakce, které jsou v zásadně stejné na ploše třiceti sekund i třiceti minut, jen je jich v druhém případě víc. Padouši se při těch jatkách cítí silní, mají obrovskou moc a smějou se morálce do tváře. Jenomže Muž z oceli prostě nevidí dál než přes bourání mrakodrapů, házení gigantických předmětů skrz ještě gigantičtější tělesa, bez známky sebemenší sebeironie. 

I přes to všechno je nejvíc úsměvný souboj uprostřed města. Líbačka v době, kdy ostatních x milionů lidí trpí v troskách, mě vážně dostala do kolen, ale akční mirkodušínovská záchrana bezhlavě padajícího pilota veškerou snahu Supermana jistě zalepí. 

A ještě něco, v nekonečné šarvátce se Zodem se spolu proletí až někam k družicím, aby se zase společně za hřejivou packu vrátili tam, kde to vše začalo, tedy do polorozbořeného muzea někde uprostřed New Yorku?

Za mě ne, je toho příliš. Soucítíte snad možná jen s pozemskými rodiči, ale jinak se emocí nedočkáte. A v epických scénách zase víte, že se Supermanovi nic nestane, protože je to prostě Superman. Kde je tedy ten strach, to napětí, které snad chceme, nebo ne?

„The superman exists, and he's American."