Prusko mělo zásadní vliv na německé i evropské dějiny. Největší význam mělo v 18. a 19. století. V roce 1947 bylo zrušeno.

Rané dějiny Pruska

V raném věku byly Prusy pohanské a nebyl zde vytvořen organizovaný stát. Často pořádali loupeživé výpravy do sousedního Polska.

Mazovský (Mazovsko - severní část Polska) kníže Konrád pozval Řád německých rytířů na obranu své země proti Prusům a roku 1226 jim daroval Chlemiňskou zemi. V roce 1237 se Řád německých rytířů spojil s Řádem mečových bratří, který do té doby bojoval na severu od Prus. Tím byly Prusy sevřeny a po 50 letech dobyty. Původní obyvatelstvo bylo pobito nebo poněmčeno.

Dobyté Prusko bylo kolonizováno Němci. Roku 1309 se k Prusku připojilo Gdaňské Pomoří. Němečtí rytíři se chtěli dál rozšiřovat, proto postupovali proti Litvě a Polsku. Ti se na obranu proti nim spojili. Řád byl oslaben v bitvě u Grunwaldu, Ta se odehrála 15. července 1410. Jednalo se o jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy. Další oslabení čekalo řád v třináctileté válce s Pruskými městy a Polskem. V roce 1466 byl uzavřen mír a Polsku připadlo Západní Prusko s několika významnými městy, včetně dosavadního sídelního města velmistra řádu Marienburgu. Poté se hlavním městem stal Königsberg.

Pruské království

V roce 1510 se stal velmistrem řádu Albrecht Braniborský. Ten se bezúspěšně snažil o mír mezi řádem a polským králem. Proto přijal v roce 1525 luteránskou reformaci a zbylé území se stalo lénem polského krále. K Prusku bylo v 17. století připojeno vzdálené území Braniborska. V roce 1701 se Braniborsko-Prusko stalo královstvím. Hlavním městem se stal Berlín. Fridrich Vilém dosáhl zrušení vazalských závazků i lenního poměru k Polsku. Narozdíl od západní části nového státu, se východní část nestala součástí Svaté říše římské národa německého. Hlavní oporu pro svou absolutistickou  politiku nacházeli pruští králové u šlechty, který vlastnila velkostatky. Na velkostatkách se pěstovalo obilí, s nímž šlechta výnosně obchodovala. Obilí se vozilo po Labi a Odře do přístavů Severního a Baltského moře. Nakupovaly je průmyslově vyspělejší země západní Evropy.

V Pruském království vykonávali práci na velkostatcích nevolníci. Obdobně jako v celé východní části Evropy žili po třicetileté válce v těžkých životních podmínkách. Nesměli se bez svolení velkostatkáře oženit, stěhovat, měnit zaměstnání. Také děti nevolníků musely pracovat na polích i v domácnostech pánů

Za vlády Fridricha Viléma se Prusko podobalo velkým kasárnám. Tento "král vojáků" zaměřil hlavní pozornosti na vybudování veliké a poslušné armády. Vybíral od obyvatel vysoké daně a peníze pak vynakládal na výzbroj a výcvik vojska. Rolnické obyvatelstvo bylo do armády najímáno násilím. Cílem Pruska bylo vychovat vojáky, aby bez přemýšlení vykonávali všechny rozkazy. Důmyslně organizovná armáda byla připravována k dobývání dalších území Evropy.

Fridrich II., syn Fridricha Viléma, se řídil zásadami merkantilismu. Podporoval rozvoj manufaktur (soukenictví, plátenictví, zbrojní výrobu). Obchod v zemi se zlepšoval, protože byly stavěny silnice a průplavy. Vybudoval silný státní aparát (státní úřady, které spravují stát). Podporoval vzdělávání obyvatelstva. Za jeho vlády získalo Prusko rozsáhlé území průmyslově vyspělého Slezska. V roce 1770 obsadil pod záminkou vytvoření zdravotního kordónu proti epidemii část polského území na severu - tzv. „královské Prusy“. V roce 1772 uzavřely Rusko, Prusko a Rakousko po ročním diplomatickém jednání dohodu, podle níž si rozebraly část polského území. Prusko získalo Warmii, vojvodství Pomořanské, Malborské a Chelmiňské a menší části Velkopolska, celkem 36 000 km² s více než půl miliónem obyvatel. Jistá naděje svitla Polákům roku 1788, když se carská a rakouská vojska nemohla prosadit proti Turecku a když Rusku vypovědělo válku Švédsko. Prusko, které stálo na straně Turecka, uzavřelo s Polskem roku 1790 polsko-pruský spolek. Prusko přitom požadovalo po Polsku Gdaňsk a Elblag a jako náhradu slibovalo území na účet Rakouska. Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem byla vedena série jednání, která skončila v lednu 1793. Prusko nakonec získalo Toruň, Gdaňsk, vojvodství Poznaňské aj. o rozloze 58 000 km².

Prusko v dobách Napoleonských válek

Pruský král byl zneklidněn Velkou francouzskou revolucí a spolu s císařem Svaté říše římské vytvořil pakt proti Francii, čímž začaly Francouzské revoluční války. Po pokusu Ludvíka XVI. o útěk, po jeho zadržení ve Varennes a po pozdější popravě se koalice rozšířila o italské státy, Velkou Británii a Španělsko.

Prusko zaslalo do Francie ultimativní požadavek na vyklizení všech území na levém břehu Rýna, a po vypršení ultimáta vyhlásilo Francii válku. Pruská armáda vpadla do Saska, obsadila jej a saskou armádu přinutila bojovat po svém boku. Jako odpověď na vyhlášení války sbory francouzské armády dislokované v Německu zahájily vějířovitý postup vstříc pruským silám. Velení pruské armády, která byla mnohými současníky považovaná za pokračovatelku tradic Fridricha Velikého, překypovalo sebedůvěrou, ale v prvním vážnějším střetu v bitvě, jež se odehrála 10. října 1806 u Saalfeldu, Francouzi zvítězili. V této bitvě padl i pruský princ Louis Ferdinand, což zasadilo první ránu mýtu o pruské neporazitelnosti (mýtus o armádě Fridricha Velikého). To však nebyla poslední pohroma, která pruskou armádu postihla. 14. října uštědřil Napoleon Prusům těžkou porážku u Jeny. Téhož dne také proběhla bitva u Auerstedtu, v níž maršál Davout rozdrtil hlavní pruské síly. Pruská armáda poté čelila morálnímu rozkladu a dezorganizaci. Jediné bojeschopné síly, které pruský král měl, byly jednotky prince Sasko-Výmarského na západě a záložní sbor prince Würtemberského u Halle. 16. října kapituloval Erfurt. O den později bylo dobyto Halle, přičemž byl poražen sbor prince Würtenberského, 25. října obsadila francouzská armáda sborem maršála Davouta Berlín, v němž Napoleon vyhlásil 21. listopadu kontinentální blokádu Velké Británie. 27. října utrpěli Prusové další porážku u Prenzlau. Francouzi se dostali do Polska, kde je čekal střet s Rusy. Rusové šli se zpožděním Prusům na pomoc, ale když přišly zrpávy o francouzském vítězství u Jeny, obrátili se na ústup a ještě v listopadu Napoleon obsadil Varšavu. Po bitvě u Friedlandu byl v uzavřen Tylžský mír, který téměř zlikvidoval Prusko jako samostatný stát, neboť přišlo o velkou část svého území. Na území, jež získalo Prusko při trojím dělení Polska, vzniklo Varšavské knížectví. Z Ruska a Francie se stali dočasní spojenci.

Po konci Napoleonských válek si Prusko vykompenzovalo územní ztráty na Vídeňském kongrese, kde získalo západní část varšavského velkoknížectví, severní polovinu Saska včetně Dolních Lužic, severovýchodní polovinu Horních Lužic, a celé Porýní a Vestfálsko. Od Švédska získalo severní část Předních Pomořan.

Úsilí o vytvoření sjednoceného Německa

Již od konce února 1848 se začalo vítězně rozrůstat revoluční hnutí v přímém sousedství Francie, v jižních a západních oblastech země. Pro další vývoj revoluce byly však rozhodující březnové události v Prusku. V Berlíně po dvoudenním boji v ulicích revoluce zvítězila. Vzbouřenci dokonce zajali samotného pruského krále. Revoluce požadovala občanské svobody, dokončení osvobození rolníků, zavedení ústavy, především však sjednocení Německa. Za tím účelem byl svolán do Frankfurtu nad Mohanem sněm, který měl jednat o celoněmecké ústavě. Místo Německého spolku mělo vzniknout sjednocené Německo se silnou ústřední mocí. V jednání se však střetli přívrženci ústavní monarchie s revolučními demokraty, kteří chtěli založit federativní republiku se slabou ústřední mocí.

Vznikly spory o to, zda do nového sjednoceného státu budou patřit všechna území Německého spolku i veškeré země habsburské monarchie, tedy i země Koruny české - v čele s Rakouskem, či pouze německé státy bez Rakouska - v čele s Pruskem. Dočasná ústřední vláda, která byla ustavena jako výsledek jednání sněmu, neměla armádu, policii ani úřednictvo, a tak byla odkázána na dobrou vůli jednotlivých států. Nemohla proto uskutečnit sjednocení států. Sněm ve Frankfurtu přijal ústavu, podle které mělo být Německo sjednocené bez rakouských zemí a mělo se stát spolkovým státem. Ústřední výkonná moc byla nabídnuta pruskému králi jako dědičnému německému císaři. Král však v březnu 1849 odmítl přijmout císařskou korunu z rukou revolučního parlamentu. Tím bylo dílo parlamentu zmařeno. Republikánské hnutí se nehodlalo s porážkou smířit a zorganizovalo revoluční hnutí v Drážďanech, ve Falci a v Bádensku. Bylo však pruským vojskem poraženo. Vlády německých státu odvolaly své zástupce z Frankfurtu. Hlouček radikálů vyl v červenci 1849 rozehnán ve Stuttgartu.

Prusko-rakouská válka

Byl to konflikt mezi Pruským královstvím, Italským královstvím a jejich spojenci na straně jedné a Rakouským císařstvím a jeho spojenci na straně druhé o převahu v Německém spolku. V polovině 60. let 19. století zesílily rozpory Rakouska s jeho severním sousedem a dlouholetým rivalem, Pruskem. Prusko, které se po napoleonských válkách zařadilo mezi pět rozhodujících evropských mocností, stále více usilovalo o svou hegemonii v celém Německu. Dříve nebo později se jeho mocenské zájmy proto musely opět dostat do protikladu se zájmy rakouskými. Rakousko tehdy zastávalo ideu uspořádání poměrů v německy mluvících zemích bývalé Svaté říše římské spíše jako volné federace jednotlivých států – tedy Německého spolku. Naproti tomu zájmem Pruska bylo co nejrychlejší sjednocení celého Německa pod jeho vlastní nadvládou. Přímou záminkou k válečnému měření sil se stala situace v tzv. zálabských vévodstvích (ležících severně od řeky Labe u dánských hranic), především ve Šlesvicku a Holštýnsku.

Hlavním bojištěm války se staly České země. Rakousko, které bylo nuceno vést válku na dvou frontách, vytvořilo dvě armády. Proti Prusku postavilo tzv. Severní armádu pod velením polního zbrojmistra Ludwiga von Benedek, v Itálii pak Jižní armádu arcivévody polního maršála Albrechta. Benedekovou první větší strategickou chybou bylo, že věnoval více pozornosti operacím proti Labské a 1. armádě Fridricha Karla, čímž dopřál 2. armádě korunního prince možnost rozvinout se a ohrožovat jeho bok. V posledních dnech června došlo k prvním bitvám války: u Náchoda, u Trutnova, u České Skalice, u Mnichova Hradiště, u Svinišťan, u Dvora Králové a u Jičína. S výjimkou bitvy u Trutnova, Rakušané všechny tyto střety prohráli. Zároveň začaly výrazně narůstat rakouské ztráty. Bilance jednotlivých střetů ukazuje, že poměr pruských a rakouských ztrát dosahoval většinou hrozivého čísla 1:5! Za této situace stáhl Benedek dlouhými přesuny a neustálým bojem unavenou Severní armádu směrem k Labi a zároveň naléhavě žádal císaře Františka Josefa telegramem z 1. července o uzavření míru. Císařova odpověď však byla odmítavá. Rakušané i saský armádní sbor se v té době nacházeli již v blízkosti Hradce Králové. Armáda zde měla původně pouze načerpat nové síly k dalším operacím, avšak zprávy o pohybu Prusů z 1. a 2. července 1866 ukázaly, že do tohoto prostoru směřují i hlavní pruské síly a že bude třeba zde přijmout boj. Rakouská strana měla značnou převahu, ale tuto obrovskou bitvu (střetlo se v ni více než 400.000 mužů) nakonec prohrála, a tím prohrála i tuto válku.

Prusko-francouzská válka

Příčiny vzniku této války je možno spatřovat v důsledcích války prusko-rakouské u Sadové (Hradce Králové) z roku 1866, neboť vítězství Pruska bylo ve Francii považováno za vlastní diplomatickou prohru. Následné rychlé uzavření míru mezi Pruskem a Rakouskem totiž nedovolilo Napoleonovi III. vystupovat v roli prostředníka a vyžadovat za to kompenzaci v podobě odstoupení území na levém břehu Rýna. Politická situace se zhoršila sporem o obsazení španělského trůnu. Napoleon III. podporoval kandidaturu portugalského prince Ferdinanda, zatímco pruský kancléř Otto von Bismarck tajnou dohodou prosadil prince Leopolda z rodu Hohenzollern-Sigmaringen. Když se informace o této dohodě dostala na veřejnost, napětí mezi oběma státy vzrostlo a princ Leopold po dohodě s pruským králem Vilémem I. od kandidatury raději ustoupil. Přesto zpráva o tajné dohodě byla v Paříži považována za provokaci Berlína a tisk se rozepisoval o obklíčení Francie ze západu i východu. Francie začala od Viléma I. požadovat záruky, že Hohenzollernové rezignují na španělský trůn navždy. Pruský král však požadavky francouzského vyslance Benedettiho odmítl a telegraficky o tom informoval Bismarcka. Ten tuto „emžskou depeši“ upravil a uveřejnil tak, aby francouzskou vládu jejími přehnanými nároky zostudil. Ta pod tlakem pobouřené veřejnosti musela mobilizovat a 19. června 1870 vyhlásila Prusku válku.

Z války proti Prusku se však rázem stala válka proti celému Německu, protože jejím vyhlášením vstoupily v platnost smlouvy, uzavřené Bismarckem s jihoněmeckými státy v roce 1866. Pod pruským velením narukovaly kromě pruské a severoněmecké armády i bavorské, württenberské a bádenské jednotky, celkem 500 000 vojáků, v zázemí se připravovalo dalších 160 000 záložníků a 190 000 mužů zemské domobrany. Francie, navzdory sebevědomým prohlášením velení, byla na válku připravena špatně. Armáda měla stav 370 000 mužů, z toho 60 000 v Alžírsku a 6000 v Římě. Organizační zmatky při doplňování pluků způsobily všeobecný dopravní chaos, takže začátkem srpna mělo velení k dispozici jen 235 000 mužů a nebylo schopno ofenzívy do jižního Německa, jak původně plánovalo. Francouzské vojsko zaujalo jen obranné postavení podél 300 km hranic. Už počátkem srpna byla v krvavých střetech obrana prolomena, francouzské armády ustoupily, Alsasko a Lotrinsko byly okupovány. Bazainova lotrinská armáda zůstala obklíčena v pevnosti Méty. Mac Mahonova se spojila s jednotkami císaře s úmyslem stáhnout se k Paříži. Nálada lidu však byla natolik rozbouřená, že vláda nutně potřebovala vojenský úspěch, aby v Paříži zabránila vypuknutí revoluce. Mac Mahon se tedy obrátil k Métám, německá vojska mu však rychlým postupem odřízla cestu a více než stotisícovou francouzskou armádu zatlačila do úzké kotliny mezi řekou Mása a belgickou hranicí u města Sedanu. Okolní návrší obsadily německé baterie a jejich palba 1. září 1870 zahájila rozhodující bitvu. Zoufale se bránící Francouzi ještě večer na příkaz císaře vyvěsili bílou vlajku, 2. září byla podepsána kapitulace. Do zajetí padlo 83 000 vojáků, císař se stal zajatcem pruského krále.

Svobodný stát Prusko

Po porážce v první světové válce vypukla listopadová revoluce. Jejím důsledkem bylo, že byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně Německého císařství a samotného pruského království. A tak po pádu monarchie roku 1918, v rámci Výmarské republiky vznikl Svobodný stát Prusko.

Po nástupu Hitlera k moci a následné centralizaci Německa, byl pak Svobodný stát Prusko přeměněn v rámci Třetí říše v pouhou zemi, zbavenou veškeré autonomie. Po skončení druhé světové války bylo Prusko Pustupimskou dohodou rozděleno (bez území východně od linie Odra-Nisa, která získala Polsko a SSSR) mezi 4 spojenecké okupační zóny a v jejich rámci pak bylo Prusko spojenci, v rámci následné decentralizace poválečného Německa, rozděleno mezi nově vytvořené země. Formálně pak Pruský stát existoval až do 25. února 1947, kdy byl rozhodnutím spojenecké kontrolní komise zrušen.