moje dvě slohové práce

Líčení:

Tajuplný les

Každé ráno ihned po probuzení spatřím ze svého střešního okna malý lesík. Den co den k němu chodí spousta lidí, kteří vyrazili například na houby nebo jen tak na procházku se svými dětmi. Kdybyste se každého z nich zeptali, jak na ně působí, každý by řekl, že je naprosto obyčejný. Pravděpodobně by měli pravdu, ale pro mě znamená mnohem víc než pro kohokoli jiného. Rád k němu chodím, protože ve mně probouzí něco tak zvláštního a velice těžce popsatelného.

Byl krásný slunečný den a já se šel projít. Po úzké kamenné cestičce lemované břízkami a ovocnými stromy jsem stoupal k lesíku. Natrhal jsem si několik zralých jablíček na cestu a pokračoval dál. Ve vzdálenosti asi padesáti metrů jsem se na malý okamžik zastavil a zaposlouchal se do nádherného zurčení křišťálově čistého potůčku vytékajícího z lesa. Cítil jsem, jak se zpomaluje celý okolní svět. Jako by čas na malou chvíli neexistoval. Po probuzení ze svých neuvěřitelně prázdných myšlenek jsem se opět vydal kupředu. Vstupoval jsem do lesa a při prvním krůčku mi vyskočila husí kůže. Lekl jsem se, jablko mi spadlo do louže, ale nedbal jsem na to a pokračoval dál. V lese bylo temno a všude se válela mlha. Nebylo vidět ani na krok. Stromy byly vysoké, jako by se až dotýkaly samotného rudě temného nebe. Kývaly se ze strany na stranu a na okamžik jsem si myslel, že se skloní až k zemi a pokusí se mlhu rozehnat.

Vstoupil jsem do mlhy a pokračoval po zablácené, hrbolaté pěšince. Došel jsem až na mýtinu. Byl na ní obrovský pařez. Byl celý porostlý mechem a kolem něj rostlo kapradí. Vypadal tajuplně, ale něco ve mně, mě nutilo jít k němu blíž, nemohl jsem se tohoto pocitu zbavit. Přistoupil jsem k němu, posadil se, zavřel oči a čerpal energii planoucí z neutichající krásy divoké přírody.

Recenze:

Bratři Karamazovi ze slévárny

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, autor psychologicko-filosofického díla s kriminální zápletkou-Bratři Karamazovi. Dílo bylo poprvé vydáno v letech 1879-1880. Příběh o vraždě starého Karamazova, kterou spáchal jeden z jeho synů, se dočkal filmového zpracování od skvělého českého režiséra Petra Zelenky, jehož nejznámější díla jsou pravděpodobně Příběhy obyčejného šílenství nebo Knoflíkáři.

Zelenka celý film pojal jako zkoušku divadelního představení na alternativním festivalu v polské slévárně. Nápad umístit divadlo do interiéru továrny je obdivuhodný, protože právě ono místo nám úžasně přibarvuje atmosféru. Opuštěné stroje, temné kouty, ale i prosvětlená místa v nás budí pocit samoty, prázdnoty, zbytečnosti lidského života, ale také jeho krásy. Herci dostali maximální volnost a scény umisťují do všech možných koutů továrny a nejen tam.

Dalším zvláštním krokem režiséra bylo, že začal prolínat dramatický oblouk hry s osobními životy herců.  Nápad to byl zajímavý, ale v celkové podobě ne příliš efektivní. Řešení problémů, které herci mají například s jinou hereckou prací, velice výrazně narušilo celý prožitek díla. Nejvíce mě zaskočil další naprosto zbytečný, sice velice smutný, ale zbytečný osud jednoho z dělníků ve slévárně. Byla to zápletka, která se do tohoto filmu bohužel vůbec nehodila a opět jen odváděla diváka od všeho podstatného.

Režisérův výběr herců byl takřka dokonalý. Ivan Trojan svou roli starého, bohémského a věčně opilého Karamazova ztvárnil naprosto fantasticky. Zato Igor Chmela (Ivan) mě příliš neoslovil, až do scény ve které se ptá svého bratra, proč musí trpět i nevinní. Zde se projevil úžasně citlivým výstupem, který mě chytil za srdce. Dalšími herci byli David Novotný (Míťa), Martin Myšička (Aljoša), Radek Holub (Smerďakov) a samozřejmě nesmím zapomenout na Lenku Krobotovou (Grušeňka) a Michaelu Badinkovou (Kateřina). Všechny, které jsem jmenoval, do filmu vnesli kus sebe sama a zvýraznili tím celkový divácký prožitek.

Zelenkovo dílo krásně zdůraznilo všechny možnosti lidské povahy a vytvořilo skvělý filmový zážitek, který byl narušen pouze pasážemi z osobních životů.