Vymítání ďábla

Když do člověka vstoupí ďábel, je nutné ho vymítit. Otázkou je, zda je nutné až tak daleko zacházet. A jestli je vůbec potřeba někam zacházet...

                     Vymítání ďábla

Vymítání ďábla, exorcizmus, posedlost – to není jen nějaký rituál z temného středověku. I v dnešní době si katolická církev dovoluje použít exorcizmu, pokud usoudí, že člověk je posedlý zlými démony.

Toto tvrzení je velmi prastarým vysvětlením dost nápadné proměny duševního nebo tělesného stavu lidí. V dřívějších dobách si lidé neuměli vysvětlit chování lidí při epileptických záchvatech, lidé postižení hysterií nebo schizofrenií byli jednoduše posedlí ďáblem. Je zcela pochopitelné, že jakékoliv narušené chování vyvolávalo dojem, že v člověku přebývá ještě jedna hrozivá bytost.

Představa, že do člověka může vstoupit démon a řídit tak jeho myšlenky a chování a radit mu ke zlým činům, je známé ze Starého i Nového zákona. Ďábel je považovaný za původce všeho zla a je odpůrcem samotného Boha. Je doloženo, že Ježíš Kristus léčil lidi postižené zlými duchy. Už ve 2.století n.l. popsal řecký satirik Lúkiános jednoho vychytralého muže, který zbavoval lidi démonů a přišel si tak na slušné peníze. Podobně stejně, jako dnešní vymítači.

Nejvíce útoků Satana zažili lidé v 16. a 17. století, kdy církev věřila, že lidstvo je těmto útokům neustále vystaveno a proto jednoduše lidé, kteří nestáli na straně církve nebo se jich církev bála, byli pronásledováni a prohlašováni za posedlé ďáblem. Bylo to velice pohodlné a jednoduché vysvětlení, cokoli církev ohrožovalo, bylo posedlé. Čarodějnice se házely do jednoho pytle s kacíři a protože s kacířstvím bylo nutné udělat krátký proces, musel být každý, kdo měl něco společného s čárami a kouzly, co nejříve zahuben. Proto bylo nespravedlivě mučeno a popraveno desetitisíce lidí. I když se dnes na čarodějnice pohlíží trochu jinak, církev stále věří, že do člověka může ďábel vstoupit. Po staletí se vykonávaly zažehnávací rituály exorcizmu a o jejich blahodárných účincích je církev přesvědčena ještě dodnes.

V 19. století někteří lékaři rozpoznali, že základem čarodějnictví je hysterie a porucha osobnosti, ale i po tomto zjištění se představa posedlosti ďáblem držela i nadále, hlavně v primitivních společnostech, ale i v civilizovaných národech. Film režiséra Williama Friedkina z roku 1973 Vymítač ďábla se stal fenoménem i lákadlem publika po celém světě.

Během natáčení filmu se do světa dostávaly reklamy, jak natáčení provází jedna tragédie za druhou a když se konečně po 9 měsících dostal film do kin, lidé přestávali i dýchat. Jeden člověk po promítání v kině dokonce zemřel na epileptický záchvat. Po uvedení tohoto filmu hlásila církev 5 žádostí o exorcizmus každý den.

V současné době si řada teologů vykládá ďábla pouze symbolicky, ale katolická církev jako celek toto tvrzení odmítá a stále se drží ztělesněné existence Satana. Určité formy posedlosti jsou pro ni lékařsky nevysvětlitelné, takže vstoupení ďábla do člověka je jediné možné vysvětlení.

Část exorcistů a to z řad církve, z nichž někteří dokonce zastávají vlastní úřad, přísně dodržuje při vymítání ďábla předpisy Rituale Romanum. Tyto předpisy přijal v roce 1614 papež Pavel V. a přepracovány byly za papeže Lva XIII. Podle těchto předpisů lze rozpoznat posedlého člověka podle jeho pachu, odporu k náboženským hodnotám, náhlé výmluvnosti v cizím jazyce a podle nadpřirozené síly, která není v žádném vztahu jak k jeho tělesné konstrukci, tak k jeho věku. Démona se pokoušejí vyhnat přikládáním rukou, modlitbami, zaříkáváním a pozdvihováním kříže. Protože toto zaříkávání občas přivodilo citlivějším osobám šok, je u vymítání přítomen lékař.

Jiná část exorcistů úzce spolupracuje s lékaři a psychology. Jejich cílem je v člověku opět vzbudit důvěru v církev a v Boha, zjednodušeně by se dalo říct, že jim pomáhají najít sebe sama. Tito exorcisté se opírají o lékařské zprávy a vědecké psychiatrické vyšetření.

Mnoho exorcistů ale zakládá své sekty, soukromí vymítači rádi ve své reklamě využívají tradiční představy o peklu a temných mocnostech a navzdory všemu rozumu provádí šílené rituály, které už mnoho lidí zaplatilo svým životem nebo v lepším případě skončilo na psychiatrických klinikách.

Za zmínku stojí i některé případy, které souvisejí s posedlostí ďáblem.

V roce 1997 se v New Yorku stal otřesný případ s tragickými následky. Matka a babička pětileté Amy Burneyové byly přesvědčeny, že ji posedl ďábel. Nejdříve ji dávaly směs čpavku, pepře, octa a olivového oleje. Když to nepomohlo, malou Amy zbičovaly, aby z ní démona vyhnaly. Amy za to zaplatila životem – svým zraněním podlehla.

Jiný velice známý je případ Eleanore Zugunové. Tato dívka, která žila v Rumunsku v jedné dělnické rodině, našla jednoho dne u cesty pár mincí. Mince si samozřejmě vzala a koupila si ze ně sladkosti, což by udělalo každé dítě. Doma to řekla babičce, která okamžitě prohlásila, že do ní vstoupil ďábel. Peníze byly totiž jeho a tím, že si za ně něco koupila a snědla to, vstoupil ďábel do ní. Už v noci se ale začaly dít zvláštní věci. V přítomnosti dívky se tříštila okna a létaly kameny. Vymítání skončilo nezdarem a tak vyděšenou dívku poslali do kláštera. I tady ale létal nábytek a docházelo k teleportování věcí. Nakonec Eleanore skončila v psychiatrické léčebně. O její případ se zajímal i odborník na parapsychologii Fritz Grünewald, který ale před dokončením celkového vyšetřování zemřel. V roce 1925 se Eleanore ujala hraběnka Zoë Wassilková-Sereckiová, která ji odvezla do Vídně. Tato hraběnka byla mimo jiné patronkou parapsychologických výzkumů. Ve Vídni se během jednoho roku děly kolem Eleanore divné věci – došlo až k 900 různým úkazům. Dívka si začala myslet, že se ji zmocnil ďábel a začala si ho udobřovat drobnými dárky. V dubnu 1926 nabídl Harry Price (známý jako lovec duchů a odhalovač pravdy) hraběnce, aby Eleanore převezla do Londýna, kde by v Národní laboratoři pro parapsychologický výzkum provedli různá vyšetření. Zjistilo se, že má dívka opravdu mimořádné schopnosti. Z jednoho místa záhadně mizely věci, které se pak s hukotem objevovaly jinde. Po každé takové příhodě se dívčin tep zrychlil o 20 úderů za minutu. Pokud byl ďábel podrážděný nebo rozzlobený, objevovaly se na dívčině krku,tvářích, rukou a prsou napuchlé pruhy a stopy po pokousání. Price prohlásil, že takovéto úkazy nejsou ojedinělé, provázejí často děti na prahu dospívání a měly by  kolem puberty odejít. A skutečně, když Eleanore dosáhla puberty, úkazy skončily. Pak se vrátila do Rumunska, kde se stala kadeřnicí a spokojeně dožila ve své domovině. Nebýt babičky, která spustila lavinu ďáblových návštěv,  možná by nikdy Eleanore neopustila svoji vesnici a nezažila věci, které zažila. Možná.....

I případ 23-leté Annelise Michelové z Bavorska je zařazen do dalších tragických případů v seznamu vymítání. V roce 1975 byla podrobena léčbě údajné posedlosti. Její posedlost byla vlastně jen epilepsie s halucinacemi. Dva kněží se pokoušeli 72x ďábla vyhnat, bohužel s tragickými následky. Po roku neustálého vymítání odmítala Annelise jídlo a v roce 1976 zemřela vyhladověním. 

A mohli bychom pokračovat.........jak roku 1995 zemřela v Kanadě dvouletá holčička, protože musela vypít neuvěřitelné množství vody, aby z jejího tělíčka vyhnali satana, jak stejného roku ubili v USA dva kněží jednu ženu, dva roky po ní byla kvůli ďáblu jiná žena ukopána k smrti, jak v roce 2004 zemřel 19letý mladík, protože byl upoután k židli a několik dní nedostával vodu ani jídlo. Šílené je už to, že na vše dohlíželi nejbližší příbuzní, kteří k tomu dali dokonce souhlas.

I když už vymítání není na stejné úrovni jako ve středověku, stále ohrožuje životy lidí. A nebo je bráno jako výnosný bysnys. Pokud bude existovat Bůh, bude existovat i jeho odpůrce -  Ďábel. A pokud bude existovat ďábel, bude existovat i jeho odpůrce – vymítač. A ďábel bude v očích a myslích některých lidí stále vstupovat do těl nic netušících obětí. A pokud tam vstoupí, musí se vyhnat – a to za každou cenu. Ať už se na to člověk kouká  z pohledu církve, oběti, vymítače nebo rozumně myslícího tvora, existence kultu ďábla stále ve světě je a bude. Evidentní potřeba lidí vymítat jakékoli zlo je nedílnou součástí jejich života, stejně tak i zlo páchat.

Já osobně na ďábla a jeho vymítání moc nevěřím, i když – na základní škole se občas zdálo, že ďábel vstupoval do mojí třídní učitelky !?!