Jak jednoduše napsat líčení

Nevíte si rady se slohovou prací? Mrkněte na tuhle kompozici, pokud jí dodržíte nemůžete mít horší za 2. :)

Volný slohový útvar:

1.       Praktická část

2.       Teoretická část

1)      Praktická část:

-          tvorba samotného zvoleného slohového útvaru (LÍČENÍ)

2)      Teoretická část:

a)                  přiřadit útvar k funkčnímu stylu

- funkční styly:

- prostě sdělovací

- odborný

- administrativní

- publicistický

- umělecký

b)                 vytvořit charakteristiku zvoleného útvaru

-          Popis je slohový útvar, který se dá rozdělit do tří kategorií:

1)      prostý x odborný

2)      statický x dramatický

3)      umělecký (líčení)

-          Popis vychází ze soustředěného pozorování popisovaného předmětu (jevu, děje), z určení částí, jejich vlastností, z jejich pojmenování a z logického seřazení popisovaných částí.

-          Líčení je umělecký popis neživých předmětů a dějů. Jeho primární funkce je

funkce estetická, jako u všech útvarů uměleckého stylu.

-          V textu se využívá mnoho přirovnání a je bohatý na českou slovní zásobu.

-          přehlednost, uspořádanost (např. od částí k celku, od důležitých k méně důležitým)

c)                  kompozice útvaru

1)      Úvod – seznámení s předmětem, dějem, osobou

2)      Stať – vlastní popis

-          statický (části, vlastnosti, vztahy)

-          dynamický (jednotlivé činnosti, děje, vztahy mezi nimi, příčiny, důsledky, zdůvodňování kroků)                     

3)      Závěr – souhrnný výčet předností, nedostatků, významných rysů (v dynamickém popisu výsledný efekt), význam, využití, funkce, doporučení

d)                 jazykové prostředky

-          slovník – převaha podstatných jmen (pojmenování), přídavných jmen (vlastnosti), příslovce místa, u dynamického popisu příslovce času, způsobu; číslovky (přesnost), předložky a spojky, v dynamickém popisu slovesa (nacházet se, ležet, rozkládat se), v statickém popisu slovesa ustupují do pozadí (je, má); dějová adjektiva (ležící, táhnoucí se)

-          syntax – několikanásobně větné členy, postupně rozvíjené přívlastky (názornost), forma výčtu

e)                 výběr ukázky (časopis, kniha…)

Ležela jsem a vnímala jsem svět všemi smysly kromě zraku. Pak jsem oči otevřela a zřela svět, jaký byl. Zřela jsem nespoutanou, čistou přírodu. Suché pokroucené větve vztažené k nebi s tichou prosbou o vodu. Na nich rašící zelené lístky, chvějící se pod tíhou démantů třpytivé rosy. Trpělivě poslouchající vítr, který tiše zpívá stále stejnou píseň a klidně tančí mezi větvemi stromů. Letící svobodní ptáci vysmívající se suchému světu pod sebou.

Když natáhnu ruku, ucítím písek, jenž mi pomalu prokluzuje mezi prsty. Jako zrnka v přesýpacích hodinách se jmenovkou Svět.

A přece na dosah a tak daleko je nejvzácnější tekutina na světě. Voda. Ta průzračná hmota, tak příjemná a nicotná na dotek. Ta, která dá napít každému, kdo stojí dost blízko, ta která nechá v žízni zemřít toho, kdo na ní nedosáhne. Po ní běží malé uspěchané vlnky, čeříc hladinu a nechávající na dně stín.

Slunce však už zapadá a krvavě rudou barvou vykresluje obrys hor. Svět upadá do stínu. Na trůn, kde předtím kralovalo slunce, vklouzne tiše a nenápadně Luna. Po ní se začínají objevovat i její děti - hvězdy. Jedna jasnější než druhá, společně září v temnotě a spolu se svou matkou prosvěcují svět. Kolikrát si ještě Slunce s Lunou vymění trůn? Kolik hvězd zmizí? Kolik ptáků do té doby zemře a kolik vody se vypaří? Na to odpoví jen čas...

 Můj přílad subjektivně zabarveného popisu:

Žbluňk…Žbluňk…Žbluňk……………Žbluňk.

Nesmělý vánek si lehce pohrává s vlnkami, jež se s šuměním prodírají droboučkými kanálky mezi říčními kameny, ležícími na břehu už po několik staletí. Větřík pomalu zesiluje a vlnky, které ještě před chvílí omílaly břeh řeky, teď rozhoupávají loďku u mola. Staré a pevné trámy, tvořící molo, jsou navzájem pospojované silnými železnými kramlemi. Lidově nazývané kramle neboli skoby plní svou funkci, i přes letitou rez, která na ně působí den, co den, odpovědně, jelikož za bílého dne musí unést břímě těch několika stovek lidí nadšeně čekajících na svou výletní loď.

V jedné z takovýchto loděk jsem i já. Posadím se do dřevěné sesle a vyčkávám. Je ráno a okolí se být zdá ještě poněkud opuštěné, jen sem tam je z povzdálí slyšet zaštěbetání ptáčků. Kolem mne vane chladný větřík a společně s ptačím zpěvem vytváří symfonii vysokých tónů lehce se vznášejících ve vzduchu. Hudba, vycházející z hrdel ptáčků, sílí a sílí, doslova se prodírá dál a dál, až nakonec, jako úderem bubnu, ustane.

Vlnky, které ještě před chvílí odrážely svit měsíce, jsou nyní přikryté hustou ranní mlhou. Pod bílou přikrývkou se pohupují, šplouchají a narážejí do sebe, jako by se chtěly konečky svých prstů prodrat hustou mlhou a okusit kapku toho ranního ticha, ještě stále rozespalé Prahy.

Slunce pomalu vychází a první sluneční paprsky postupně propichují řídnoucí mlhu a do rozespalé krajiny se pomalu vrací život. Můj zrak spočine na starém mostě, jehož obrysy pomalu vystupují z mlhy. Šplouchající vlnky nyní omílají i mohutné pilíře, které jsou němými svědky plynoucího času dávných dob. Mlha řídne a řídne a já mohu spatřit postupně zbytek probouzejícího se města vyčnívajícího za starým kamenným mostem.

Sílící paprsky slunce na plochých kamenech zanechávají den, co den stíny soch, doslova se lesknoucí minulostí. Kamenné sochy jsou jako strážci všech těch lidí, kteří se denně projdou po bedrech starého mostu. Ráno vstanou a jako roboti vyjdou do ulic za vzděláním či prací. Zaplní ulice a pomyslnými čárami, které zanechávají za sebou, malují nádherný obraz života v ulicích i uličkách Prahy. Žijí si svůj příběh každý den, který začíná stejně, jako končí – v hlubokém tichu.