Bitva u Thermopyl

Spousta lidí si po shlédnutí filmu "300 - bitva u Thermopyl" myslela, že o té bitvě ví hodně. Ovšem Skutečnost a film se přeci o něco liší. dlouhý článek o této velkolepé bitvě..

V srpnu nebo září roku 480 př.n.l. se u Thermopyl střetly ozbrojené jednotky řeckých městských států s velkolepou armádou perského "krále králů" Xerxa I. Dodnes je tato starověká bitva pokládána za nejskvělejší ukázku vojenské odvahy a splněné povinnosti. Mnozí historici také označují bitvu u Thermopyl za zlomový dějinný moment, kdy se prakticky rozhodovalo o budoucnosti celé západní civilizace.

 Řecko-perské války mají počátek již kolem roku 546. Na konci 6. století př.n.l. král Dáreois I. přikázal řeckým městským státům, aby se podrobily jeho říši. Mnozí tak učinily, ale jiné odmítly mocné veleříši poddat a pozvedly zbraně. Dlouhá další léta pak trvaly boje o uhájení řecké svobody proti silnějšímu nepříteli. V době památného střetu Peršané rozhodně nezapomněli především na potupnou prohru, kterou jim početně slabší řecké oddíly uštědřily o deset let dříve (v roce 490 př.n.l.) u Marathónu (ano, podle toho byl také pojmenován Maraton jako závod).

 Když v roce 486 př.n.l. zemřel nesmiřitelný nepřítel Řeků král Dáreios, stal se novým vládcem ohromné říše jeho nejstarší syn Xerxés. ten se rozhodl skoncovat s odporem vzpurných Řeků jednou provždy a po potlačení vzbouřenců v Egyptě začal sestavovat největší armádu, jakou do té doby svět viděl. Když se Peršané dali na pochod, šlo bezpochyby o jednu z nejrozsáhlejších vojenských operací starověku. Celý perský kontingent čítal na tehdejší dobu takřka neuvěřitelných 100-200 tisíc mužů (podle značně přehnaných Hérodotových údajů ale měla kompletní perská armáda 5 283 220 mužů, z toho 1 700 00 pěšáků!) a asi tisícovku lodí. Zvláštní jednotku přitom tvořili elitní bojovníci, tzv. Nesmrtelní, čítající asi deset tisíc mužů.

 Zdržení Peršanů při verbování armády a její přepravě umožnilo Řekům přichystat plán pro zorganizování účinné obrany. Mezi jednotlivými řeckými obcemi však existovaly značné názorové rozdíly na to, kde se perské armádě, postupující podél pobřeží ze severu, postavit se zbraní v ruce. Sparťané svolali pod dojmem hrozící invaze již na podzim roku 481 př.n.l. sněm, který později dostal název panhelénský kongres. Z 31 účastníků patřilo 13 mezi členy peloponéského spolku ovládaného Spartou. Účastnili se však i Athénští. Samotní Sparťané a někteří jejich spojenci chtěli ustoupit až na poloostrov Peloponés a zbytek země prozatím vydat napospas útočníkům. Obyvatelé středního Řecka, především Athéňané, ale byli jiného názoru. Po zvážení všech strategických přístupů nakonec došli Řekové k závěru, že Peršanům lze odolat jen tehdy, když bude první obranná linie umístěná už v Termophylské soutěsce, asi 120 km severozápadně od Athén, při jižním břehu Malijského zálivu. Velitelem pozemního vojska byl zvolen král Leónidas I., který se zde měl s pouhými 7 000 vojáků postavit značné početní přesile nepřítele.

 Zároveň byla určena strategie pro válečné loďstvo. Flotila, čítající 271 triér pod velením Sparťana Euribidia, se měla v koordinaci s pěchotou přesunout k mysu Artemision a zde se pokusit zadržet nepřátelské loďstvo. Zajímavé je, že velitelem flotily byl určen další spartský voják. To vzhledem k athénské námořní dominanci vyznívá dosti překvapivě, Sparťané totiž nebyli námořníky. Karty tedy byly rozdány, ale žádná ze stran nemohla tušit, jak nečekaný průběh bude nadcházející konflikt mít.

 Xerxés udeřil nejprve na moři. Řekové však měli veliké štěstí, protože perská flotila byla ještě před bitvou značně zdecimována vichřicí u thesalských břehů. I tak ale měli Peršané v počtu lodí výraznou převahu a podařilo se jim řecké loďstvo obklíčit. Podle Hérodota, který měl později možnost nahlédnou do oficiálních listin Perské říše, tvořily posádky všech lodí až 517 tisíc mužů, což je zřejmě přehnané, i když zdaleka ne tolik, jako u pěšího vojska. Početní převaha Peršanů se tak před bitvou mohla pohybovat až kolem 1:50.

  Řekové pod vedením Sparťana Euribiada utvořili z lodí obranný kruh a odolávali až do příchodu noc. Během ní se opět snesla mohutná bouře, která zuřila celé tři dny a značně poškodila obě flotily, především však tu perskou. Námořní boje pak pokračovaly dál bez jasného vítěze. O ztrátách v obou vojscích způsobených bouřemi nemáme žádné hodnověrné záznamy, ale můžeme předpokládat, že především perská válečná flotila byla těmito událostmi značně demoralizována.

 Mezitím už se ale bojovalo i na souši. Xerxés dospěl až k Thermopylám a svůj legendární boj s Peršany zde svedl král Leónidas I. Byl horký srpen (možná však také září) roku 480 př.n.l. a dějiny jedné z nejpamátnějších bitev starověku se právě začaly psát.

 Pozemní vojsko Řeků U Thermopyl čítalo jen asi 7 000, z toho bylo 300 Sparťanů a 700 thespijských. i při značně opatrném odhadu perských sil je jisté, že počerní převaha vojska velkokrále Xerxa byla několikanásobná. Průsmyk ale představoval ideální místo k obraně, Byl asi osm kilometrů dlouhý a podle dobových svědectví tak úzký, že na obou koncích, kterým se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu. Pro fyzicky zdatné vojáky zde bylo možné dlouho odolávat i značné početní převaze nepřítele. Sparťané si tento strategický bod vybrali i z hlediska taktiky, ale roli mohl hrát ještě jiný důvod - Thermopyly, což znamená "Horká brána" (podle horkých pramenů, z nichž stále stoupala pára), bylo místo spojené s mytickým životem Hérakla, za jehož přímé potomky se považovali sparťanští králové. Podle Hérodota také Leónidas znal dobře věštbu, podle které bude Sparta zcela zničena, pokud se neobětuje jeden z jejích synů, tj. spartských králů.

  Spartský král znal dobře své šance. Svědčí o tom i jeho výběr bojovníků pro osudnou bitvu. Ti pocházeli pouze z rodin, kde už bylo dostatečně velcí synové, schopni se o rodinu postarat sami. Ostatně prý Xerxés Leónidovi pod dojmem jeho hrdinství nabízel vládu nad celým Řeckem jakožto jeho správce, spartský král to okamžitě odmítl s tím, že je pro něj lepší zemřít pro svou zemi, než potupně vládnout nad svými krajany. Takové bylo odhodlání ubránit se perskému otroctví nebo raději čestně zemřít. Xerxés si však nedělal starosti. Podle dobových svědectví nepřikládal velkou sílu a morálku armádě, která na rozdíl od jeho "není vedena bičem".

 Pokud to snad dříve nebylo zcela zřejmé, právě u Thermopyl se nad jakoukoliv pochybnost projevila bojová převaha řeckých vojáků nad perskými. Xerxés nejprve vtrhl proti semknuté řecké falanze médskou pěchotou, ta však byla drtivě a se značnými ztrátami odražena. Podle heroizovaných podání prý byla první vlna, čítající deset tisíc vojáků vedených Artapanem, rozsekána na kusy a pouze dva nebo tři Řekové přitom přišli o život. Druhý den bitvy pak pozdě odpoledne zaútočili také Nesmrtelní, elitní jednotka achaimenovských králů. I ti ale byli po taktickém manévru Leónidase tvrdě odraženi. Frontální útok se ukázal jako špatná strategie a hromady mrtvol perských vojáků před hroty semknuté falangy to dost výmluvně dokazovaly.

 Řekové projevili takovou bojovnost a odvahu, že podle pověsti sám král Xerxés velmi uznale oceňoval jejich kvality a nabízel Leónidovi čestné podmínky, když složí zbraně. Podle stejné pověsti mu však bylo odpovězeno zvolání odhodlaných bojovníků? "Pojď si pro ně!" Navzdory početní převaze Peršanů byla morálka Řeků vysoká. Další z dodnes slavných výroků prý tehdy pronesl voják Dienekes, který po obdržení informace o počtu nepřátelských šípů, zcela zakrývající slunce, pronesl lakonickou poznámku: "Výborně, aspoň budeme bojovat ve stínu."

 Bitvu však rozhodla až zrada jistého Efialta, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří Kallidromos nad Thermopylami.  Po ní pak přešli Nesmrtelní v čele se svým velitelem Hydarnem, zahnali na útěk oddíl Fóků, určený k její obraně a dostali se k opačnému konci průsmyku. Leónidas pak zachránil alespoň část vojska tím, že ho odeslal pryč a sám se rozhodl bojovat se svou tisícovkou mužů (Sparťany a Thespijci) až do nevyhnutelného konce. Řekové pak skutečně padli do posledního, když nakonec podnikli výpad z obklíčení a obsadili pahorek, kde se proti přesile bránili až do konce pouze noži a holýma rukama. Zbytek Řeků byl zabit salvami šípů, vystřelovaných Xerxovými lučištníky, což potvrdili i moderní archeologické průzkumy na samotném místě bitvy.

 Xerxés sice u Thermopyl zvítězil, za "slavné" vítězství však tuto bitvu považovat nemohl. Pouhá hrstka nepřátel dokázala zdržet jeho ohromné vojsko o celé tři dny cenného času a ztráty jeho vojska se téměř rovnaly prohrané bitvě. Přes dvacet tisíc Peršanů, včetně dvou Xerxových bratrů, padlo. Ztráty v perské armádě byly naprosto disproporční ve srovnání s relativně nízkými ztrátami nepřátel. Cesta na Athény byla volná, ale morálka perského vojska silně poklesla. Athéňané naopak díky hrdinnému odporu svých krajanů získali dostatek času na přípravu k rozhodné námořní bitvě.  Řekové se také povznesli v morální rovině, když si uvědomili svoji fyzickou převahu nad vojáky nepřítele.

 Přes poměrně nepříznivou situaci, která dočasně porážkou Leónida vznikla, tak osud řeckých městských států a podle některých badatelů i zárodku celé západní demokracie byl u Thermopyl zachráněn. To se potvrdilo následnými námořními bitvami u Platají a mysu Mykalé o rok později (479 př.n.l.), kdy byla Xerxova flotila s konečnou platností rozdrcena. Pro budoucnost pak byl zachráněn především odkaz řecké demokracie, byť ještě s otrokářskými rysy starověku, který přes římské prostřednictví položil základy evropské kultuře. Bitva u Thermopyl je tak právem považována za jednu z nejvýznamnějších událostí dějin Evropy a možná i celého světa…

Tento článek byl napsán s pomocí Vladimíra Sochy, časopisu Svět a Wikipedie.